Jakub Deml

* 20. 8. 1878, Tasov (Žďár nad Sázavou), Česká republika (Czech Republic)
† 10. 2. 1961, Třebíč (Třebíč), Česká republika (Czech Republic)
writer, translator, poet, priest, publisher

 

nationality: Czech
sex: male

word:
Jakub Deml se narodil v Tasově 20. srpna 1878 z druhého manželství vesnického kupce a rolníka. Jako jedenáctiletý byl poslán na roční „veksl“ (tj. výměnný pobyt) do Vídně. V době jeho nepřítomnosti mu zemřela matka. To ho citově velice zasáhlo.
Po absolvování třebíčského gymnázia, kde byl jeho spolužákem např. Bohumír Šmeral, studoval na brněnském katolickém semináři. Zde se seznámil s literáty Katolické moderny Sigismundem Bouškou i Karlem Dostálem-Lutinovem a publikoval své články a básně v jejich časopise Muzeum a Nový život. Jeho rozhodnutí stát se knězem ovlivnilo přátelství s Otokarem Březinou, s nímž se seznámil v r. 1897. Na kněze byl vysvěcen r. 1902, působil pak vždy krátce na různých místech střední a západní Moravy. Delší dobu pobýval jen v Babicích u Třebíče. V letech 1904–1911 se stýkal s Josefem Florianem a významně se podílel na činnosti jeho staroříšského nakladatelství. V r. 1904 vydal svoji první knihu Slovo k otčenáši Františka Bílka. O rok později přestal přispívat do Nového života a společně s Florianem s Katolickou modernou polemizoval.
Díky svému přístupu ke kněžskému poslání založenému na encyklikách Pia X. se často dostával do sporu se svými nadřízenými. Nakonec byl v roce 1909 byl donucen k odchodu z duchovní služby ze zdravotních důvodů. Žil u svého přítele, kněze Josefa Ševčíka v Babicích u Moravských Budějovic. Díky jeho finanční pomoci vydal roku 1908 Notantur lumina (První světla). V roce 1912 byl penzionován a pobýval střídavě u svých přátel v Praze, Bělé pod Bezdězem nebo příbuzných v Jaroměřicích, Šebkovicích, v Třebíči, Jinošově a na dalších místech. V letech 1919–1920 byl díky architektu Dušanu Jurkovičovi prezidentským knihovníkem na zámku v Topoľčiankách. Od roku 1921 zahájil stavbu domu v Tasově, na který dostal státní příspěvek, ale také příspěvek od T. G. Masaryka, svého bratra Antonína nebo Pavly Kyticové. Plány na něj mu udělal jeho přítel Bohuslav Fuchs. Zde pak od r. 1922 žil. Deml se přátelil s řadou významných osobností, např. MUDr. Jaroslavem Durychem, Janem Zahradníčkem, P. Janem Dokulilem, JUDr. Aloisem Plichtou, PhDr. Bedřichem Fučíkem aj. S některými z nich spolupracoval na vydávání svých knih, např. s výtvarníky F. Bílkem, J.Váchalem, J. Kapinusem, O Stritzkem, M. Vořechovou aj.
Mnoho nesmyslů bylo napsáno o Demlově přátelství se ženami, mezi něž patřila např. manželka továrníka ze Žebráku Eliška Weisenbergerová, spisovatelka, vydavatelka jeho knih a mecenáška P. Kyticová, dcera hraběte Sporcka Kateřina, či Marie Rosa Junová.
Demlova publicistická činnost z let 1939–41 byla prošetřena očistnou komisí, v r. 1948 pak byla lidovým soudem shledána jeho bezúhonnost. Snaze komunistů bezdůvodně obvinit a zavřít kněze a básníka zabránil jeho obdivovatel a žák Vítězslav Nezval.
Demlova tvorba je velmi různorodá . Těžiště jeho práce tvoří poezie a umělecká próza. Psal však také povídky, eseje, úvahy, básně v próze, pamflety, náboženské meditace aj. S nevelkou nadsázkou by se dalo říci, že z literárních útvarů chybí v jeho tvorbě jen operní libreto. Napsal na sto třicet publikací a 20 překladů. Z jeho díla jsou známé publikace, jako např. Moji přátelé, Miriam, Hrad smrti, Tanec smrti, Zapomenuté světlo nebo Mé svědectví o Otokaru Březinovi. Samostatnou skupinu jeho publikací tvoří Rosnička, Domů, Pro budoucí poutníky a poutnice a 26 svazků Šlépějí. Nepřesně jsou označovány jako deníkové knihy. Svádí k tomu zařazování Demlových textů, textů a citací různých autorů, dopisů jeho přátel i nepřátel, podstatnou roli hrají i zvolené ilustrace. Troufám si tvrdit, že se ve skutečnosti jedná o pečlivě komponovaný celek, dávající vyniknout závažným myšlenkám zařazeným vedle banalit, aby tak nezůstaly přehlédnuty. Zároveň tvoří z Demlova pohledu obraz doby. Přispíval také do řady periodik a sborníků, byl zván na četné přednášky do měst i vesnic nebo k promluvám do Českého rozhlasu. Samostatnou kapitolu v jeho díle tvoří dopisy a věnování do knih. Deml si byl jejich důležitosti vědom, a proto je občas publikoval ve Šlépějích.
Již jsem se zmínil že se za Demlova žáka právem pokládal V. Nezval, jak dokazují jeho básně z roku 1919 v gymnazijním časopise Svítání. V roce 1949 mu věnoval ve sbírce Veliký orloj báseň , která pak byla z vydání jeho souborného díla vyškrtnuta. Další významní autoři z našeho kraje, kteří Demlovu radu či názory vyhledávali, byli např. Stanislav Vodička, Ladislav Novák a Josef Suchý. Oba znali vzhledem k publikování v časopisu Akord i Jana Zahradníčka, a tak mu společně s Demlem poslali v roce 1947 pohlednici. Její text by si vyžádal obšírný komentář, který není účelem tohoto článku. Spolupodepsala ji Marie Rosa Junová, která se až do roku 1948 starala o Demlovo nakladatelství.
Jakub Deml zemřel 10. února 1961 v třebíčské nemocnici. Mezi jeho poslední návštěvníky patřili jaroměřický učitel a výtvarník Josef Kapinus a prof. Miloš Dvořák. Na jeho úmrtním oznámení je však datum 11. srpna, které se tam dostalo díky telefonickému nedorozumění. Nejkrásnější knihu, prodchnutou dlouhým vzájemným přátelstvím, napsal o Jakubu Demlovi knihař Stanislav Vodička. Krásnější už nikdo nenapíše.
Radovan Zejda, 2015

notes:
Pseudonym
Znata, 1878-1961
Polom, Jiří, 1878-1961
Vznata, J., 1878-1961