Jaroslav Róna

* 27. 4. 1957, Praha, Česká republika (Czech Republic)
stage designer, poet, sculptor, painter, actor, pedagogue, dramatist

 

nationality: Czech
sex: male
web: www.jaroslav-rona.cz

Jaroslav Róna
Pomník Sigmunda Freuda návrh
2006
malba
olej, plátno
Jaroslav Róna
Muž s plácačkou na mouchy
1984/1985
malba, vitráž
bronz
160 x 150 cm
Jaroslav Róna
Torzo bojovníka
2000

kamenina
Jaroslav Róna
Pomník Franzi Kafkovi vítězný návrh soutěže na pomník Franze Kafky
2000


Jaroslav Róna
Krajina s dvěma kříži
1980

barva, juta, karton, lak, písek
695 x 710
Jaroslav Róna
Dva přátelé, kteří rozumějí pravé legraci
1981
malba
barva, juta, karton, lak, písek
1050 x 670

word:
Malíř a sochař, příležitostný ilustrátor a filmový výtvarník. Dále též amatérský divadelník (kabaret Tros sketos - s Alešem Najbrtem a Františkem Skálou) a literát. Jeden z nejvýznamnějších představitelů generace 80. let, autor několika výrazných realizací ve veřejném prostoru (Pomník Franze Kafky v Praze). Člen skupiny Tvrdohlaví (od 1987). Žije v Praze, ateliér má v areálu židovského hřbitova.
Narodil se 27. 4. 1957 v Praze v česko-židovské rodině. 1972 - 1975 navštěvoval Odborné učiliště Kara Hlinsko (obor kožešník), kde se v r. 1975 pod vlivem polského filmu Iluminace (K. Zanussi) rozhodl pro dráhu výtvarného umělce. V té době první pokusy s malbou. Po vyučení byl ve svých osmnácti letech přijat na Střední odbornou školu výtvarnou v Praze na Hollarovo náměstí (1975 - 1978), kde vládla na tu dobu velmi liberální atmosféra. V té době ovlivněn expresionismem 1. pol. 20. st. (Ensor, Kubin, Munch). Vzápetí po jejím absovování přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, obor sklářské výtvarnictví (prof. Stanislav Libenský, 1978 - 1984). Přestože se sklu nikdy nevěnoval, pro jeho pozdější aktivity je důležité, že obor spojoval plastickou i malířskou výuku.
Na škole maluje obrazy, reagující na tzv. český informel a zážitek z výstavy Michela Tapièse na výstavě NG v Praze v Městské knihovně (cyklus Krajiny z vepřových vnitřností), a dále sérii groteskních obrazů. V roce 1984 končí VŠUP diplomovou prací Velký a Malý pes, dvojicí rozměrných sleněných zvířecích skulptur v kovové konstrukci (nyní ve sbírce Národní galerie a GHMP).
1984 spolu s přítelem Tomášem Vorlem napsal divadelní hru "Malý nezbeda" pro divadelní soubor Mimoza, kterou sám režíroval. V druhé polovině 80. let převážně maloval. Kolem roku 1985 se formuje jeho typický figurativní "mýtický" styl, který tvoří českou verzi jedné z klíčových linií postmoderních tendencí, jak je přinesla zejména italská transavantgarda. Spolu s ním ji u nás reprezentují zejména jeho budoucí kolegové ze skupiny Tvrdohlaví Stefan Milkov, Čestmír Suška, Michal Gabriel a František Skála. Vedle ikonografie zaměřené na archetypální symbolické scény (důležitým motivem jsou bájná zvířata) je pro tento styl příznačná hutná malba v temných odstínech, kde světlo vyzařuje ze spodních vrstev malby, a robustní tvarosloví. Mýtické náměty se později objeví i v jeho sochařství a zůstávají až dodnes konstantou jeho tvorby.
Účastní se několika Konfrontací (IV. - VII. v letech 1986 - 87), důležitých vystoupení, které daly jméno celému generačnímu nástupu ("generace Konfrontací"), v roce 1987 spoluzakládá skupinu Tvrdohlaví, po dlouhé době první a zároveň i nejdůležitější uskupení 80. let. Roku 1987 mu nešťastnou náhodou vyhoří atelier, on sám při tom málem přijde o život. V září 1989 odjíždí na cestu po Itálii. V roce 1991 pracuje na scénických návrzích pro film Amerika, jenž vznikl na základě knihy Franze Kafky - Nezvěstný. Za tuto práci je nominován na Českého lva. Na začátku 90. let cestuje do Mexika, Izraele, Francie, Indonésie, Řecka, Španělska, Portugalska, Skotska, Indie a na Kanárské ostrovy.
V letech 1992 až 1994 se věnuje převážně sochařství, malířská a sochařská období se pak pravidelně střídají. Jeho ikonografie se obohacuje o další prvky: odkazy na dějiny umění (na přelomu 80. a 90. let futurismus - socha Mašinista, 1990, poté abstrakce tzv. českého informelu - reliéf Zelená krajina, 1992) či militaristickou symboliku (socha Sklad bomb, 1996). Ve svých sochách často používá formu sochy - architektury (zejména opět vojenské, industriální či mýtické - např. Labyrint, 1993, Aréna, 1996, Rituální stavba, 1992, Prstenec, 1997) či technického objektu (Loď (průzkumná), 1996, Hlásič - komunikátor, 1995). Své práce realizuje většinou v ušlechtile patinovaném bronzu.
V polovině 90. let začíná série monumentálních realizací, opět většinou bronzů, ve veřejném prostoru. Vrcholem je vítězství v prestižní soutěži na pomník Franze Kafky v Praze (2000), završené realizací pomníku (2003).
2005 je přijat na Akademii výtvarných umění v Praze jako vedoucí pedagog v oboru sochařství I.
Fišer Marcel, socharstvi.info, 9/2013

notes:
rytíř Řádu Zelené berušky