Jan Adam Dietz

* 1671, Jezeří, Horní Jiřetín (Most), Česká republika (Czech Republic)
† 1742, Jezeří, Horní Jiřetín (Most), Česká republika (Czech Republic)
woodcarver, sculptor

 

nationality: German
sex: male

word:
Jan Adam Dietz (1671 v Jezeří – 1742 v Jezeří). Sochař. Řezbář. zakladatel proslulé řezbářské a sochařské dílny v Jezeří. Působil v severních Čechách v 1. polovině 18. století. Jako devítiletý zažil morovou epidemii, která v nedalekém Mostě zabila na 1100 lidí. Umělecky vyškolen v sochařské dílně Františka Antonína Kuena. Jeho činnost je poprvé doložena 1713 sochou Sv. Antonína poustevníka stojící na cestě z Bíliny do Kozla. Jako poddaný majitelů panství Jezeří pravděpodobně vytvořil monumentální sochy atlantů po stranách portálu zámku v Jezeří.Sochařská dílna v Jezeří u Jirkova (okr. Most) reprezentuje řezbářskou a kamenosochařskou produkci severních Čech první poloviny 18. století. Stopy její činnosti můžeme sledovat na území vymezeném zhruba dnešními okresy Teplice, Most, Chomutov a Louny. Kromě zakladatele a tvůrce specifického sochařského projevu ateliéru, Jana Adama Dietze, v sobě pojem "sochařské dílny v Jezeří" ukrývá další výjimečné osobnosti, které tu získaly nejen základy řemeslné práce, ale především základy svého výtvarného vzdělání. Patří sem v prvé řadě oba synové Jana Adama Dietze, Jan Josef a Adam Ferdinand, ale také Dietzův zeť Jan Václav Grauer. Vysokou výtvarnou úrovní zaujala sochařská dílna v Jezeří už generaci badatelů, která na přelomu 20. a 30. let 20. století uspořádala výstavy zasvěcené baroknímu a rokokovému sochařství regionu. Byli to oni, kdo jako první načrtl základní rysy tvorby J. A. Dietze i J. V. Grauera. Velkou pozornost tomuto ateliéru pak věnovali jak V. V. Štech a O. J. Blažíček, tak německý badatel E. Bachmann. Velmi přínosné byly nové poznatky o životě i díle J. A. Dietze získané průzkumem V. Nejedlé a V. Naňkové. Všechny uvedené badatele spojuje, že sochařský projev jezeřského ateliéru vnímali a interpretovali zejména skrze jeho řezbářské práce. V popředí jejich zájmu při hodnocení sochařského pojetí Jana Adama Dietze stál soubor soch apoštolů a evangelistů z děkanského kostela v Mostě a vybrané sochy z někdejšího hlavního oltáře kostela františkánů-konventuálů v Mostě.
Pátrání v dostupných písemných pramenech a nově provedené analýzy dochovaných kamenosochařských i řezbářských prací, nacházejících se v dotčené části severozápadních Čech, nám umožnily rozmnožit počet doposud známých děl. Kromě soch, jež doposud najdeme v areálu zámku Jezeří, tak přibyla do Dietzovy tvorby řada kamenosochařských prací realizovaných pro posledního z jezeřské větve Lobkowiczů, rozmístěných v obcích na panství Jezeří-Nové Sedlo {socha sv. Vavřince z obce Holešice (před zánikem okr. Most), socha sv. Floriána z obce Ervěnice (před zánikem okr. Most), socha sv. Jana Nepomuckého z obce Nové Sedlo nad Bílinou (před zánikem okr. Chomutov), všechny před rokem 1722}. Ty sice většinou nepatří k nejzdařilejším výkonům jezeřské dílny, ale zase dokládají šíři užívaných kompozičních prvků a modelačních řešení. Dále se Dietzovo dílo rozrostlo o mariánský sloup, který dodnes zdobí náměstí obce Hora sv. Kateřiny (okr. Most) z roku 1713, zatím jediné dílo doložené dochovanou smlouvou se sochařem, a dva pozoruhodné a početné soubory řezbářské, které najdeme v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Horním Jiřetíně (1719 - 1735) na Mostecku a v kostele sv. Martina Kozlech na Lounsku (1732), jejichž původ v jezeřské dílně potvrzují zápisy ve farních pamětních knihách. Srovnání nově připsaných prací s doposud známým souborem soch poukázalo na to, kde hledat prvotní zdroj formování osobitého sochařského projevu J. A. Dietze. Počátky Dietzova sochařského vzdělávání byly spojeny s dlouhodobým a pro celý region neobyčejně významným působením Jana Brokoffa. Následný Brokoffův odchod do Prahy se také pravděpodobně pro Dietze stal příležitostí absolvovat tovaryšskou cestu, bez níž by četné ohlasy pražské tvorby posledního desetiletí 17. století, reprezentované hlavně dílem Jeronýma Kohla a Matěje Václava Jäckela, byly jen obtížně vysvětlitelné. I přes provedený průzkum nejčasnější etapu tvorby J. A. Dietze charakterizuje nadále jediné dílo, a to soubor byst imperátorů na terase zahradního průčelí zámku. Ostatní na Jezeří dochované sochy, které můžeme s jeho osobou spojit vznikly až poté, co byl jeho sochařský projev zasažen sochařským pojetím jednoho z géniů středoevropského barokního sochařství, Franze Antona Kuena. Zatímco dříve se předpokládalo, že Dietz poznal Kuenovo dílo zprostředkovaně, nám se jeví jako vysoce pravděpodobné, že měl možnost se s tímto sochařem setkat osobně a dokonce s ním spolupracovat, a to při realizaci sochařské výzdoby kaple sv. Jana Nepomuckého v Dřínově (před zánikem okr. Most), kterou v roce 1712 nechal postavit hrabě Ulrich Felix z Lobkowicz. Sochařská výzdoba kaple, která byla až doposud hypoteticky připisována Dietzovi, zcela překračuje schopnosti zakladatele jezeřské dílny a navíc vykazuje četné kompoziční a modelační vazby na sochařskou výzdobu klášterního kostela cisterciáků v Oseku (okr. Teplice) realizovanou právě sochařem z Bregenze. Přímý kontakt s Kuenem umožnil Dietzovi vstřebat nejen vybrané Kuenovy kompoziční a modelační prvky, ale také rozšířit své znalosti v řemeslném opracování kamene. Kromě toho díky Kuenově sbírce předloh měl Dietz možnost seznámit se s významnými soudobými sochařskými díly italské a záalpské provenience a s vybranými díly antiky. Jejich znalost pak uplatnil zejména při realizaci výzdoby po požáru obnovovaných fasád zámku Jezeří a při realizaci pozoruhodných kamenosochařských prací osazených v zámeckém parku. Následná samostatná tvorba J. A. Dietze v mnoha ohledech odráží svébytnou transformaci Kuenova sochařského pojetí, které byl Dietz schopen i díky svému talentu a osobní vyzrálosti. Dietzovy sochařské kvality zaujaly i jiné význačné objednavatele z řad šlechty jako např. hraběnku Eleonoru Karolinu z Lobkowicz {sochy sv. Antonína Velikého na předměstí Bíliny a v Hrobčicích (obě okr. Teplice) - 1713, 1714} a jejího manžela {sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Antonína Paduánského pro farní kostel v Cínovci (okr. Teplice) - 1733}. Universální dědička panství Bílina nejspíše zprostředkovala kontakt mezi Dietzem a hraběnkou Marií Philippinou von Thun, majitelkou majorátu Klášterec nad Ohří (okr. Chomutov) {sochy sv. Josefa a Isidora do nik panské sýpky - 1725}. Ta Dietzovu dílnu zaměstnala opakovaně {znovu v roce 1738, socha sv. Jana Nepomuckého na průčelí kaple v Kličíně (okr. Louny)} a navíc jednoho ze svých poddaných {Johann Christian Wolff z Boxgrünu (okr. Chomutov)} poslala k Dietzovi do učení. Kromě těchto šlechtických rodů měl J. A. Dietz možnost pracovat také pro Valdštejny {sochy sv. Anny a sv. Josefa v patronátním kostele Archanděla Michaela v Litvínově (okr. Most), okolo 1735}, Auerspergy {socha sv. Jana Nepomuckého na návsi v Červeném Hrádku (okr. Chomutov), okolo 1725} a hraběte Václava Antonína Chotka {mobiliář patronátního kostela sv. Martina v Kozlech (okr. Louny) - 1733}. Dalším významným zadavatelem Dietzových prací se stalo královské město Most (okr. Most), a to právě ve chvíli, kdy jeho postavení dvorního sochaře jezeřských Lobkowiczů dostávalo spíše formální podobu {socha lva na kašnu, socha sv. Jana Nepomuckého - 1729, sochy apoštolů a evangelistů na chórové lavice děkanského kostela - 1730, 1732 a 1738, pravděpodobně i hlavní a jedna z bočních oltářů kostela františkánů-konventuálů v Mostě, 1734}. Dědicem Dietzovy dílny se stal jeho zeť, ale její činnost pod jeho vedením pokračovala pouhých šest let. Snad z důvodu nedostatku zakázek a proměny jeho postavení v lobkovických službách přijal záhy pozvání švagra Ferdinanda a odešel za ním do Bamberku. O charakteru Grauerova sochařského projevu tak dnes vypovídá jen několik děl, zejména pak sochařská výzdoba mobiliáře v kostele sv. Václava a Nejsvětější Trojice v Novém Sedle u Žatce (okr. Louny) z roku 1745. S odchodem Grauera do Frank zaniká nejen činnost jezeřské dílny, ale ani žádný z následující generace zde působících sochařů se nestal nositelem jejího odkazu. Nově provedená analýza děl z pozdního období Dietzovy tvorby prokázala, že Dietzovu nezaměnitelnou a výrazově neobyčejně účinnou směs kompozičních prvků tradičního řezbářství s kompozičními výdobytky záalpské modifikace pozdního berninismu převzali ve své tvorbě oba jeho synové. To oni se stali pravými dědici a nositeli odkazu Jana Adama Dietze. Tvůrcem osobitého sochařského projevu jezeřské dílny byl Jan Adam Dietz, rozvíjení a další proměny jeho pojetí figury můžeme sledovat jak v díle Jana Václava Grauera, na nějž přešlo umělecké vedení dílny po smrti jejího zakladatele, tak v dílech jeho synů, díky nimž se tento specifický pozdně barokní tón rozšířil i za hranice území Českého království. Kořeny specifického projevu jezeřské dílny je třeba hledat v propojení výtvarné tradice kraje s vlivy díla Jana Brokoffa a pražské raně barokní tvorby a především osobitého sochařského projevu jednoho z géniů středoevropského barokního sochařství, Franze Antona Kuena, který v tomto kraji zanechal podobně nesmazatelnou stopu jako Matyáš Bernard Braun ve východních Čechách. Práce tohoto sochaře se nacházejí též v Mostě, kde se podílel na sochařské sloupu sv. Jana Nepomuckého, sousoší sv. Jana Nepomuckého z dvacátých let 18. století (obě se dnes nacházejí u přesunutého děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie). V roce 1729 vytvořil také plastiku lva na kašně v Mostě. Kašna samotná je dílem Vincence Petrasche z let 1687-1689. Dietzovým dílem je také oltář v mosteckém kostele Nanebevzetí Panny Marie, který vznikal v letech 1730-1773, přičemž z větší části vznikl oltář v letech 1730-1737, o obrazy a sochy byl doplněn právě až roku 1773. Dílem jeho a jeho dílny jsou také sochy apoštolů (sv. Ondřej, Juda Tadeáš, Šimon, Jan, Jakub Větší a Tomáš) v tomto kostele. Jan Adam Dietz zemřel roku 1742 ve věku 71 let.
Literatura:

- Adamcová, Kateřina: Jan Adam Dietz a sochařská dílna v Jezeří u Jirkova. Průzkumy památek 17, 2010, č. 2, s. 7-36.
- Adamcová, Kateřina: Rané dílo Jana Adama Dietze jako odraz náhlé proměny sochařského projevu části severních Čech v období prvních dvou desetiletí 18. století. In: Album amicorum. Sborník ku poctě prof. Mojmíra Horyny. Praha, Ústav pro dějiny umění filozofické fakulty Univerzity Karlovy 2005, s. 177-184.

notes:
Také jako Johann Adam Diez, Tietze
NK neuvádí 2010, 2011, 2012,2015/04