Jan Hakl

* 3. 3. 1895, Praha, Česká republika (Czech Republic)
11. 11. 1973, Praha, Česká republika (Czech Republic)
painter, námořník

 

nationality: Czech
sex: male

word:
Jeden z prvních českých námořních kapitánů, malíř, člen Svazu čs.výtvarných umělců, žák akademického malíře K.Hollanda.
Po maturitě na reálném gymnáziu navštěvoval od roku 1913 námořnickou školu v jugoslávské Pule. Ještě před rozpoutáním 1.světové války narukoval do rakousko-uherského námořnictva, kde v průběhu války sloužil na křižnících Saida (kadet), Szigetvar (poddůstojník) a torpédoborci Uzsok (druhý důstojník). Na konci války dosáhl hodnosti lodního nadporučíka (fregatní poručík).
Po rozpadu Rakousko-Uherska zůstal jako slovanský důstojník ve službě v nově vzniklém jugoslávském válečném námořnictvu jako velitel torpédoborce Uzsok a pomáhal při odstraňování minových zátarasů v Jaderském moři.
V roce 1921 přešel na první čs.nákladní parník Legii, provozovaný pražskou Legiobankou; v letech 1929-1930, kdy byla Legie vyřazena z provozu, zde vykonával nejvyšší velitelskou funkci. Vychoval při tom řadu příštích kapitánů čs.dálné plavby, např. J.Freye a B.Klose. Loď Legie s kpt.Haklem na velitelském můstku vstoupila do dějin námořní dopravy příběhem svého lodního lékaře dr.Ivana Roubala, který radiodepešemi správně diagnostikoval onemocnění a přispěl k záchraně pacienta na palubě amerického parníku City of Flint.
V době hospodářské krize musel kpt.Hakl jako spousta jeho kolegů vylodit a pracoval až do roku 1948 jako bankovní úředník (u téhož zaměstnavatele Legiobanky). V letech 1948-1951 byl zaměstnán jako vedoucí směnárny Státní banky československé.
V dubnu 1951 přijal nabídku firmy Metrans (předchůdce Čechofrachtu) a nastoupil zde jako superintendant (superkargo, tj. zástupce společnosti, pověřený dohledem nad nákladem). Po obnovení čs.námořní plavby se vrátil na moře, nejprve jako velitel druhé čs.námořní lodě J.Fučík a později jako kapitán řady dalších čs.plavidel. V čs.obchodní flotě sloužil až do ledna 1959, kdy se odebral na zasloužený odpočinek.
Je pohřben v Biskajském zálivu, 46°41´8“ N a 06°52´5“ W, hloubka 4400 m.
-
Prosba o námořnický pohřeb
Dopis kpt.Hakla generálnímu řediteli Františku Majerovi
Obracím se na Tebe s poněkud nezvyklou prosbou. Léta jsou tady a člověk se zajímá chtě nechtě o poslední věci člověka v případě úmrtí.
Chtěl bych, aby po kremaci byla má urna hozena do moře z paluby některé naší lodi a vydán o tom dokument – jako výpis z lodního deníku, na které zeměpisné šířce a délce se to stalo. Dokument by byl trojmo předán mým pozůstalým:
Manželka Marie Haklová
Ing.Zdeněk Hakl – Praha
Ing.Milan Hakl - Troja
Nevím, zda se tato moje poslední vůle srovnává se zákonitými předpisy a prosil bych o Tvé laskavé vyjádření v té záležitosti.
Dále bych svoje obrazy s rámy, které se týkají více moře, chtěl věnovat Námořní plavbě, aby je použila pro výzdobu svých kanceláří a lodních obývacích prostorů, eventuelně jako dar zasloužilým pracovníkům.
zdroj - www.namorniplavba.cz

notes:
11. dubna 1974
Již tři dny bylo moře pokryté mlhou. Skagerrak, Severní moře. V Doverské úžině nebylo vidě příď lodi. Hustá bílá tma a zvuk sirény. Kapitán u radaru, důstojník a námořník na křídlech můstku, kormidelník. U bóje South Falls zněly zvonky strojního telegrafu, vyhýbání. Padesáttři lodě v okruhu 12 mil, pět lodí křižuje kurs. Před majákovou lodí Varne se mlha pomalu zvedla; půl, jedna, dvě, skoro tři míle. To bylo odpoledne třetího dne. Po půlnoci se nakrátko vrátila.
Je ráno. Slunce se prodírá přes rozmazaný prostor, zhasínají navigační světla. Na stožár letí československá vlajka znovu pomalu klesá do půli stožáru. Napíná se v sílícím větru. Obzor kolem se stále rozšiřuje a ukazuje další a další lodě.. Všechny spěchají. Plout se musí…….
Dopoledne zaměřuje kapitán radarem Ile de Ouessant, loď mění kurs, vyplová na oceán. Směr plavby k mysu Finisterre, dávnému konci evropského světa. Lodní zvon odměřuje čas služeb a kolem plují lodi. Směřují na západ do přístavů obou Amerik, na jih na Středomoří, do Afriky i Asie, na sever do Evropy a na východ do Biskajského zálivu.Loď se stále více houpá, vlny rostou do čtyř metrů a stříkají na palubu. Obloha i moře má ocelově šedou barvu Atlantiku.
Slunce proráží mezi mraky nízko nad západním obzorem. Loď stále snižuje rychlost a stáčí se šikmo proti vlnám. Kolem křižuje své cesty a vyhýbá se pět lodí.Loď již téměř stojí. Na levém boku hlavní paluby je nastoupena posádka, před ní velitel lodi.Paluba se houpe, občas udeří a vystříkne vlna, je ticho.Minuta, dvě, deset minut ticha a pohledu na moře. Loď stojí a ze zádi jde šest námořníků.Nesou těžkou desku pokrytou státní vlajkou, zastavují se , kladou desku okrajem na zvýšený bok lodi. Velitel lodi pronáší slova rozloučení. Končí. Zní dlouhý tón loďmistrovy píšťaly, dva posluchači námořní školy zvedají konec desky, z pod vlajky klouže urna zašitá v hrubé plachtovině, dopadá do vln a mizí. Nad lodí zní lodní zvon. Osm úderů – konec služby, osm úderů – konec života námořníka.
Kolem je moře a lodi, začal znovu pracovat motor. Všichni námořníci mimo službu sedí v saloně lodi, před každým stojí sklenka. Sedí tiše, až velitel pronese přípitek "Na památku starého kapitána, za ty, kdo jsou na moři!“ Rozcházejí se. Loď pluje dál do větrné noci.
V lodním deníku m/s Kriváň je na stránce ke dni 11.4.1974 tento zápis:
„19.04/04.8 v poloze: šířka 46°41´8 N, délka 06°52´ 5 W, na křižovatce námořních cest Atlantického oceánu, byla posádkou lodi uložena do moře urna s popelem kpt.Jana Hakla. Čest jeho památce!“
Věčnou vzpomínku památce kpt.Jana Hakla na palubách všech lodí plujících pod československou vlajkou nad jeho mořským hrobem!
Jan Hošek (1935-1984), kapitán dálné plavby,
absolvent námořní školy v Oděse, velitel Kriváně a řady našich námořních lodí