sex: male

Pietro Maroncelli

Pellicův spoluvězeň a přítel (viz Silvio Pellico) Pietro Maroncelli se narodil v papežském státě, v městečku Forli. Studoval hudbu na neapolské konzervatoři a v Bologni. Brzy se hlásil ke karbonářskému hnutí, v roce 1817 byl v Římě uvězněn. Do Milána přišel v roce 1819. Seznámil se s tamními literáty a jako zaměstnanec tiskárny i se Silviem Pellicem, redaktorem listu Il Concigliatore. Spřátelili se a kromě protirakouského smýšlení je spojoval i soukromý život: Maroncelli psal scénáře pro herečku Carlottu Merchioni, Pellico se dvořil její kolegyni Tereze Bartolozzi. Maroncelli byl bohužel špatným konspirátorem, rakouská policie příslušníky tajného spolku odhalila a pozatýkala, Maroncelliho 7. října 1820. Stejně jako Pellico byl odsouzen lombardsko-benátským senátem k trestu smrti, a po císařském zmírnění trestu na 20 let těžkého žaláře byl s ostatními spiklenci v dubnu 1820 převezen na Špilberk. V přijímací úřední dokumentaci se píše, že „vězeň je 26 roků starý, katolík, svobodný, mistr hudby a krásných věd, mluví italsky a francouzsky. Je střední postavy, slabé tělesné konstrukce, má kaštanové hnědé vlasy a obočí, pravidelné čelo, šedé oči, velký nos, středně malá ústa a kulatou bradu. Bůhví, jak se pohledný mladík do srpna 1830, kdy byli karbonáři (ti, kteří přežili) omilostněni a propuštěni, změnil. Sdílel s Pellicem celé roky celu v krutém žaláři, o kterém neměl žádný z nich před příchodem na Špilberk představu. Doufali v mírnější způsob odpykání trestu, sebou si vezli dokonce společenské oblečení a vycházkové hole. Císař byl však ještě pod dojmem událostí francouzské revoluce a nehodlal karbonářům podmínky v kriminále ulehčit. Měli být převychováni na řádné občany monarchie. Zprávy o nich dostával panovník z první ruky, od italsky mluvícího zpovědníka pátera Pavloviče. Po jeho návštěvách probíhaly obvykle ve špilberském žaláři kontroly a následovalo zostření podmínek. Na druhou stranu si dozorci ani vedení žaláře nevěděli s Italy rady:
Do roku 1852 neexistovala kategorie politických vězňů, mezi vrahy a lupiče karbonáři rozhodně nepatřili, byli vzdělaní, měli vychování, nedělali potíže s dodržováním vězeňského režimu. Personál nevěděl s jistotou jak s nimi zacházet ani jak je zaměstnat (cupovali tkaniny, pletli ponožky apod.). Žádných úlev ani zlepšení podmínek se však nedočkali, ačkoliv se za ně přimlouval například moravský hejtman hrabě Mitrovský. Maroncelliho čekala ještě tragédie navíc, přišel o levou nohu. Dostal do ní těžký zánět a na začátku roku 1828 mu ji vězeňský ranhojič za asistence holiče přímo v cele amputoval. Samozřejmě bez použití utišujících prostředků. Operace zřejmě zachránila Maroncellimu život. Dočkal se císařské milosti a spolu se zbylými karbonáři byl v srpnu 1830 propuštěn. Papežská vláda ho vypověděla z rodného Forli. Odešel do Paříže, kde v roce 1834 napsal Dodatky k Pellicovým Mým žalářům, pak se odstěhoval do Spojených států amerických, kde dožil jako slepý a duševně nemocný člověk.

Na pomníku karbonářů na úpatí Špilberku stojí pod seznamem jmen italských vězňů Maroncelliho text: „Synové Itálie odsouzeni rakouskými tajnými komisemi mimo zákon na italské půdě k smrti jako karbonáři“

zdroj: www.brno.cz