sex: male

František Trenck, svobodný pán

Mladičká Marie Terezie byla téměř okamžitě po svém nástupu na trůn (1740) nucena čelit vpádu pruského krále Friedricha II. do Slezska, Bavorsko chtělo pohltit Čechy a Horní Rakousko, své územní zisky chtěly na úkor domu Habsburského prosadit také Sasko, Francie a Španělsko. Nezkušená panovnice hledala vojenskou pomoc a podporu kde se dalo. Zvláštní úlohu přitom sehráli panduři a jejich legendární velitel František Trenck. Z pandurů, v 18. století strážců hranic na turecko-uherské linii, postavil pro Marii Terezii jednotku v počtu až několika tisíc mužů, kteří pak bojovali ve Slezsku, Bavorsku i na Rýně pod habsburskými korouhvemi.

Františkův otec Jan Jindřich byl pruský šlechtic z Pomořan a na rakouské straně bojoval již při obraně Vídně před Turky (1683) a při dobývání Bělehradu (1717). Tam „dopřál“ první válečné zkušenosti i svému synkovi. Velel pak posádkám v jižní Itálii a Uhrách, závěr života strávil v Levoči, kde v roce 1743 zemřel a byl pohřben v chrámu sv. Jakuba. František navštěvoval jezuitské školy v Šoproni a v městečku Požega nedaleko Slavonského Brodu. Roku 1729 vstoupil do uherského pěšího pluku hraběte Pálffyho, kde dosáhl hodnosti poručíka.
O dva roky později se oženil s dcerou polního podmaršálka von Tillier a odešel z pluku na panství Brestovac ve Slavonii, které mu koupil otec. Rodinné štěstí však netrvalo dlouho, všichni narození synové zemřeli v kojeneckém věku, zemřela i manželka a dcerka, která se narodila roku 1735 při návštěvě otce v Levoči. Vdovec František Trenck se v roce 1737 vrátil na vojenskou dráhu. Rakouská armáda ho odmítla, vstoupil tedy do služeb ruské carevny, získal hodnost rytmistra husarského pluku. Za statečnost v bojích s Turky byl povýšen na majora. Jeho nespoutaná divoká povaha ho však hnala do sporů s nadřízenými, za inzultaci velitele byl dokonce odsouzen k trestu smrti. Až na popravišti byl omilostněn, degradován a vypovězen z Ruska. Uchýlil se k otci a pak na své statky. Za kruté potrestání lupičské bandy ho stíhal soud. Azyl našel v kapucínském klášteře ve Vídni, podařilo se mu získat ochranu Karla Lotrinského a později i Marie Terezie, které nabídl zřízení zmíněného plně vyzbrojeného dobrovolného sboru. Své pandury i s hudbou, kterou pro ně sám složil, představil panovnici
27. května 1741 ve Vídni. Hned nato se pandurská jednotka zapojila do bojů ve Slezsku. Ani tady se Trenck nevyvaroval sporů s nadřízenými, byl však vojensky úspěšný v Porýní, bavorském Podunají, v jižních Čechách dobyl Týn nad Vltavou a České Budějovice, a povyšoval (1742 podplukovník, 1744 plukovník). Ve svých jednotkách zpočátku udržoval kázeň a vlastní vojenský řád. Dosáhl kapitulace posádky zámku Hluboká a obrátil se k tažení na Kolín. V listopadu 1744 ho pruská dělová koule těžce zranila na noze. Ani při léčení na zámečku Pašinka a později v Čáslavi nezapomíná na své pandury a žádá kolínské radní o péči pro zraněné. V únoru 1745 je Trenck slavnostně a s vysokými poctami přijat Marií Terezií ve Vídni (zajal 4 500 vojáků a poddůstojníků, 27 důstojníků, 9 štábních důstojníků, ukořistil 22 děl, 3 moždíře, 7 praporů a 3 standarty). V květnu se již s řádným pěším plukem vrací do bojů. Je zpočátku opět úspěšný-dobývá pevnost Kozel, Nové město nad Metují, ničí pruskou kolonu u Jaroměřic. V bitvě u Žďáru v září 1745 však nedokázal zabránit pandurům v plenění pruského tábora, opozdil se v bitvě a zapříčinil neúspěch Rakušanů. K tomu jsou přidána další obvinění: zpronevěra plukovních peněz, surové zacházení s vlastním mužstvem i důstojníky, navádění k loupežím církevních pokladů a další přečiny. Vyšetřovací komise vznesená obvinění sice odmítla, Trenck však ve vídeňském divadle v dubnu 1746 způsobil další skandál, když před zraky císařského páru inzultoval jednoho ze svých pomlouvačů. Za napadení předsedy soudu generála Löwenwalda je uvržen do vězení v okovech. V prosinci je nad ním vynesen rozsudek-trest smrti. V jeho prospěch intervenují císař František i arcivévoda Karel Lotrinský. Císařovna nařizuje obnovení procesu. Soudní jednání trvala dva roky. I když všechna obvinění byla vyvrácena, určil v srpnu 1748 verdikt soudu "..aby dobu svého života strávil na pevnosti Špilberk u Brna na Moravě.“ Tam byl také 30. srpna 1748 internován. Již v únoru příštího roku se prudce zhoršil jeho zdravotní stav a Trenck se začal připravovat na smrt. Duchovní oporu mu poskytovali brněnští kapucíni. Od císařovny získal v září povolení sepsat testament a dokonce i souhlas s ubytováním ve městě.

O svých jmeninách, 4. října 1749, však plukovník František svobodný pán Trenck zemřel. Podle závěti bylo jeho tělo uloženo v kryptě kapucínského kostela Nalezení sv. Kříže v Brně.
Rozporuplná osobnost barona Trencka nedává jednoznačnou odpověď na otázku kým vlastně byl. Dobrodruh, surovec, chamtivý prospěchář na jedné straně, vzdělaný muž s hudebním nadáním, znalostí sedmi jazyků, statečný voják, který dokázal přizpůsobit taktiku boje okamžité situaci na bojišti, milovník anglické literatury na straně druhé. Muzeum města Brna seznámilo s jeho osudy i dobou v roce 1999 výstavou na Špilberku, věnovanou 250. výročí Trenckova úmrtí. Ostatky bojovného neklidného velitele pandurů spočívají v sousedství místa posledního odpočinku mírumilovných mnichů kapucínů dodnes.

František svobodný pán Trenck patří ke známým osobnostem 18. století a stal se legendou již za svého života. S Brnem jsou jeho osudy úzce spjaty a Špilberk i kapucínská hrobka patří k vyhledávaným cílům návštěvníků Brna.

zdroj: www.brno.cz