Alois Věkoslav Haber

* 9. 7. 1869, Praha, Česká republika (Czech Republic)
7. 1. 1908, Trnovany, Teplice (Teplice), Česká republika (Czech Republic)
poet, journalist, anarchist

 

nationality: Czech
sex: male

word:
Rebel a anarchista Alois Věkoslav Haber (1869-1908)
Pro začátek devadesátých let minulého (devatenáctého, poznámka Komuna) století byl charakteristický mimořádný rozmach tzv. pokrokového hnutí, šířícího se mezi studentskou i dělnickou mládeží a vyznačujícího se ostrými protirakouskými i protináboženskými tendencemi. Jeho existenci provázely nejrůznější incidenty, jako např. útok na pomník císaře Františka I., kolem jehož krku byl přivázán provaz. K dalším demonstracím došlo v předvečer narozenin Františka I., kdy se objevily velezrádné letáky. Zdánlivá trpělivost rakouských úřadů skončila 12. září 1893, kdy byl na Prahu a okolí uvalen výjimečný stav. Nastalou persekuci mělo odůvodnit odhalení tajného velezrádného spolku Omladina, proti němuž byl inscenován rozsáhlý politický proces. C. k. rakouská justice přisoudila 68 obžalovaným zločiny velezrady, urážky císaře pána i jeho rodiny, rušení veřejného pokoje a řádu. Rozsudky představovaly trest od několika týdnů do osmi let.
V tzv. omladinářském hnutí nacházíme i čtyřiadvacetiletého rukavičkářského pomocníka Aloise Habera (nar. 9. 7. 1869 v Praze). Politickou práci zahájil v sociálně demokratické straně. Aktivně se zúčastňoval pravidelných týdenních schůzí Politického klubu dělnického ve Pštrossově ulici. Tam se přimkl k opozičnímu směru, vedenému Vilémem Körberem. Prvým významným zastavením jeho životní cesty byl podpis pod prohlášením tzv. Václavské konference, konané dne 28. září 1892 v hostinci U města Pešti na oslavu pětadvacetiletého trvání dělnického hnutí v Čechách.
Ve dnech, kdy byla Novoměstská radnice přeplněna zatčenými omladináři, sdílel s nimi jednu z cel „panské chodby“ i Alois Věkoslav Haber. Cenné vzpomínky zachytil v knize Omladina a pokrokové hnutí Antonín Pravoslav Veselý, jenž popisuje i recese, jimiž mladí delikventi bavili sebe a spoluvězně. Zúčastnil se jich i Haber, který se stal v lednu 1894 spoluautorem původní písně o té pražské policii a soudu s Omladinou. Píseň, která se rychle ujala a rozšířila, sešívali pracně čtyři veršotepci, ubytovaní na cele č. 84 – spolu s Haberem i A. P. Veselý, Antonín Čížek a Josef Dutka.
Haberových politických deliktů přibývalo. Např. 19. listopadu 1894 stál před výjimečným soudem právě za zpěv závadných písní, jehož se dopustil spolu s Václavem Miňovským a Karlem Procházkou v květnu ve Vinohradských sadech. Pro porušení veřejného pokoje byl odsouzen k šesti týdnům vězení. Před dalším soudem bylo posuzováno jeho vystoupení na schůzi smíchovské Dělnické besedy 17. července. Úřady se pohoršily zejména nad Haberovým výrokem, že „vývoj vzdělanosti lidské má pět stupňů; jedním z hlavních je – lidoužroutství!“
Hlavní příčinou neustálých střetů s c. k. úřady bylo Haberovo ostré pero. Dne 13. listopadu 1894 byla provedena domovní prohlídka u vršovického zlatníka, omladináře Františka Toužila. Mezi zabavenými dokumenty se objevil i dopis, určený pro Opletalovy vídeňské Volné listy, s článkem obsahujícím řadu ostrých politických narážek. Obsah článku, nazvaného Syn své matky, byl kvalifikován jako „urážka člena císařského domu“. Horečnatým pátráním po jeho autorovi byl záhy odhalen Alois Věkoslav Haber. Během soudu přiznal, že se jedná o črtu zamýšlené povídky, ostatní obvinění však odmítl. Přesto byl uznán vinným a odsouzen na 8 měsíců těžkého žaláře se zostřením samovazbou každých třicet dnů.
Předtím, 17. listopadu 1894, vydal na Žižkově spolu s Karlem Auerem první číslo časopisu Volný duch. Původně chtěli obnovit Körberův slavný Nový věk svobody, ale osm tiskáren odmítlo tento list tisknout. Stránky Volného ducha, často konfiskované, jsou doslova kronikou perzekuce anarchistického hnutí. Její vyvrcholení nastalo 23. dubna 1895, kdy byl v Praze zahájen největší proces s neodvislými socialisty. Mezi 17 obžalovanými nechyběli Vilém Körber, Hynek Holub, A. V. Haber, ze severu byli ještě František Hajšman z Košťan a litvínovský Karel Krampera. Důvodem procesu byla schůze, jež se měla konat 8. září 1894 v Kamenných Žehrovicích a na níž měly být založeny samostatné anarchistické kluby, tzv. Vosí hnízda. Tajným heslem těchto klubů byla VRBA, prý proto, že vosí hnízda bývají často na vrbách, ale hlavně podle začátečních písmen slov Volnost, Rovnost, Bratrství, Anarchie. Při domovních prohlídkách byly nalezeny letáky s tímto heslem a se symbolem spojených rukou. U Františka Hajšmana, předsedy dělnického spolku v Košťanech, byly objeveny 604 kusů těchto letáků.
Alois Věkoslav Haber byl obviněn, že v jednom z prvých čísel Volného ducha uveřejnil příspěvek pod značkou Vosí hnízdo, popřel však, že by znal jméno odesílatele. Soukromé dopisy nalezené v Haberově bytě byly ukončeny většinou těmito slovy: „Se socialistickým revolučním pozdravem Tvůj Haber“, což bylo dalším přitěžujícím momentem. Vilém Körber, Antonín Pravoslav Kalina a Haber se před soudem hájili sami. Zvláště Haber vystupoval velmi neohroženě. „Redaktor, který žije den ze dne jako já, je skutečným proletářem“, řekl. „Mohu prohlásit, že se hrdě hlásím k ethickým anarchistům!“
Z vězení, kde absolvoval i předchozí osmiměsíční trest, se vrátil až koncem září 1896. Vystřídal svého přítele A. P. Kalinu, který byl právě zatčen v souvislosti se severočeskou hornickou stávkou. V prosinci 1896 přestal Volný duch vycházet. Haberovo sociální romaneto Mizerové, jež mělo původně vyjít nákladem tohoto časopisu, vydala nakonec Politická jednota Lidumil v Duchcově. 18. února 1897 vyšlo v redakci Habera a Kaliny první číslo Nového kultu. Haberovy verše i sociálně politické úvahy otiskovala Moderní revue, Omladina i další časopisy. Úzce spolupracoval s Janem Opletalem a jeho Maticí dělnickou.
Perzekuce, která neustávala, jej nakonec přinutila opustit vlast. Koncem devadesátých let odešel do Paříže, kde žil spolu s Annou Křížovou, jejíž manžel, rukavičkářský pomocník Josef Kříž, byl v procesu proti údajným vrahům zrádce Rudolfa Mrvy odsouzen k deseti letům žaláře. Po čtyři roky byl Haber sekretářem již tehdy významného listu L'Humanité Nouvelle, jehož prostřednictvím se aktivně zúčastnil mezinárodního dělnického hnutí. V létě roku 1900 zastupoval české anarchistické hnutí na světovém kongresu anarchistů v Paříži. Nejúspěšnější léta jeho života narušilo onemocnění tuberkulózou, se kterou bojoval plných sedm let.
Po návratu do vlasti v dubnu 1903 žil v Praze i na severu. Krátce redigoval Nuselské listy a spolu s Čeňkem Körberem (synem Viléma Körbera, poznámka Z. Molotov) stál v dubnu 1904 u zrodu Politického klubu Vilém Körber v Čechách. Krátce pobyl v Hrobu, který byl zásluhou Františka Hajšmana jedním z center hnutí, přispíval i do jeho časopisu Bezvládí. Brzy se však přestěhoval do Trnovan u Teplic. Poslední léta jeho života mu zkomplikoval Karel Vohryzek, který Habera veřejně nazval špiclem, protože se domníval, že prozradil policii jeho účast na krádeži klenotů. Přese vše však Haber neustal ve své práci.
Spolu s Rudolfem Mášou vydal nákladem Hornických listů v Duchcově spisek Příčiny vystěhovalectví ze severních Čech (1906). Haberova družka Anna Málková byla současně vydavatelkou jeho spisů, causerie Morálka, inteligence a kultura, studie Základní pojmy přirozeného života i útlé sbírky veršů Listopad (1907). Krátce před smrtí začal vydávat v Trnovanech časopis Tribuna, jenž měl být kulturní publikací českého proletariátu. Třetí číslo časopisu, již v redakci Hugo Kepky, přineslo nekrolog Aloise Věkoslava Habera, zemřelého 8. ledna 1908. Dva dny na to měl bezvěrecký pohřeb na novosedlickém hřbitově. Zadostučiněním za léta strádání byl nekrolog Práva lidu (významného a hojně rozšiřovaného sociálně demokratického listu, poznámka Z. Molotov), které přes názorové rozdíly uznalo Haberovo místo v historii našeho dělnického hnutí.
Pavel Koukal (Trubači revolt, 1984), 12.8.2017