Ivan Martin Jirous

* 23. 9. 1944, Humpolec (Pelhřimov), Česká republika (Czech Republic)
9. 11. 2011, Praha, Česká republika (Czech Republic)
art historian, poet, editor, translator

 

nationality: Czech
sex: male

word:
Básník, výtvarný kritik. Od roku 1969 umělecký vedoucí hudební skupiny The Plastic People of the Universe, v 70. a 80. letech kdy organizátor českého undergroundu. Po absolvování Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (dějiny umění) pracoval do roku 1971 ve čtrnáctideníku Výtvarná práce. Na přelomu 60. a 70. let se stal teoretikem (a „ministrem vnitra") Křižovnické Školy čistého humoru bez vtipu, živil se živil jako noční hlídač a pomocný dělník. V letech 1973 - 1974 byl s Eugenem Brikciusem, Jiřím Daníčkem a Jaroslavem Kořánem vězněn 10 měsíců za hospodské nedorozumění s majorem StB ve výslužbě. Po propuštění uspořádal kromě řady ilegálních výstav a koncertů také I. (Postupice 1974) a II. (Bojanovice 1976) „festival druhé kultury v ČSSR". V únoru 1975 napsal klíčový text o kořenech a dosavadním vývoji domácí nezávislé kultury Zpráva o třetím českém hudebním obrození, ve stejném roce vydal v samizdatu první básnickou sbírku Magorův ranní zpěv. V září 1976 byl spolu s Pavlem Zajíčkem, Svatoplukem Karáskem a Vratislavem Brabencem odsouzen za své kulturní aktivity (justice za „výtržnictví") na 18 měsíců do vězení v II. nápravně-výchovné skupině. Proces s českým undergroundem měl přímý vliv na vznik Charty ´77, kterou Jirous podepsal v září 1977, po návratu z vězení. Po 37 dnech byl znovu zatčen a po obvinění z „pobuřování" na výstavě Jiřího Laciny, kde pronesl improvizovanou řeč, byl pro výtržnictví odsouzen nejdříve na 8 a po odvolání na 18 měsíců v II. NVS. Texty publikoval zejména v samizdatovém časopise Vokno. Na podzim 1981 byl spolu s Františkem Stárkem, M. Hýbkem a M. Fričem v souvislosti s touto činností zatčen a na základě znaleckého posudku Vítězslava Rzounka odsouzen na tři a půl roku v III. NVS a k následnému dvouletému ochrannému dohledu. Ve valdickém vězení vznikla sbírka Magorovy labutí písně, jejíž opis ještě před Jirousovým propuštěním propašoval z vězení Jiří Gruntorád, vězněný tam za nezávislou editorskou činnost. Sbírka byla v roce 1985 odměněna Cenou Torna Stopparda. V říjnu 1988 byl s Jiřím Tichým obviněn z útoku na státní orgán a orgán společenské organizace, když spoluručil za pravost podpisů pod peticí o zločinech 50. let a o smrti Pavla Wonky, adresované státním orgánům. V březnu 1989 byl odsouzen k 16 měsícům v II. NVS. 25.11.1989 mu president republiky zbytek trestu prominul.
-
Ivan Martin Jirous to jako porevoluční básník dlouho neměl snadné: Ideologický protihráč, normalizační komunistický režim, s nímž vystudovaný kunsthistorik a později umělecký šéf hudební skupiny Plastic People of the Universe vedl svým vázaným naivizovaným veršem nerovnou partii – mimo jiné devět let zpoza mříží, kam opakovaně putoval za rozličné protistátní aktivity –, najednou přestal být zřejmý: Najednou ta dřív tolik konkrétní a bez nadsázky denně hmatatelná „vanitas“, kterou básník ironicky „vychutnával si zas“, jak čteme ve vrcholných Magorových labutích písních (1986), ztratila obrysy, rozlila se po otevřené krajině a otevřené společnosti, propadla se do šedi. Torstovské vydání Magorovy summy (1998), která shrnula autorových třináct porůznu vydaných i nevydaných sbírek od roku 1973, jako kdyby básníkovo nastalé dilema potvrdilo a ještě zvýraznilo: V novém, svobodném prostoru Jirous do roku 1998 publikoval pouze knížku dětských říkadel a pohádek Magor dětem (1991), o tři roky později svazek Magorův soumrak a v roce 1997 dvojicí sbírek nových a novějších veršů Magorova mystická růže a Ochranný dohled. Možná tvůrce po celou tu dobu stál před zásadní otázkou: Napříště se buď ohlížet a v dalších verších už jenom variovat a rozmělňovat svoji poetiku a svoje témata – přesně tak, jak to ve sbírce Poslední list (2003) ke čtenářově lítosti předvádí jeho o generaci mladší souputník českým podzemím 70. a 80. let Jiří H. Krchovský –, anebo se pokusit jinými prostředky chopit se jiného tématu. Jirous naštěstí nedlouho po vydání „summy“ zvolil druhou možnost. Do svého „vita nova“, použijeme-li titul zatím poslední sbírky dalšího z básníkových tvůrčích i lidských blíženců Františka Pánka, básník vkročil knížkou Magorovou vanitas, svazkem z roku 1999, vydaným brněnským nakladatelstvím Vetus Via Jaroslava Erika Friče. Víc než stostránkový opus se sice na jedné straně pohybuje v mělkých vodách výrazové exprese a vulgárního lexika, teatrálnosti a rabiátství, dekadentních nálad, které ovšem víc než dřívější katarzní ironie a sebeironie tentokrát propojují smutek a vztek; řada textů nadále vázne jednou nohou ve společenském kriticismu vykupovaném přerývavým ontologickým tázáním – tedy v dichotomii, která básníkovi byla za normalizace zřejmě nejen iniciací, ale v pozdějších letech také tvůrčí nutností. Ale v Magorově vanitas sledujeme i novátorský protipohyb: Jednak se tu stále míň využívá estetizovaných rýmů, které legitimizoval svojí totálně realistickou zprávou o statu quo lidského života v Československu na počátku 50. let Jirousův tvůrčí guru Egon Bondy (a kterou paralelně okysličil dalíovskou mystifikací v podobě trapné poezie Bondyho kolega Ivo Vodseďálek), jednak se – a to skoro v čistě romantickém duchu – básník přivrací k dvojici fenoménů, které pro sebe nově objevil, k fenoménům ženy a krajiny. K fenoménům, kterým nyní už především milostně-přírodní reflexivní lyrik Ivan Martin Jirous věnoval svoji o dva roky mladší sbírku Ubíječ labutí (2001), knížku pozoruhodné touhy a nově nalézané víry, že „snad i láska / ještě si mne všimne“: textovou sumu až rituálních vzývání a podzimních tanců, které alespoň symbolicky usmiřují tvůrce se světem, částečně a dočasně utlumují jeho rozpolcení mezi manickými litaniemi a sebemrskačskou, depresivní pokorou. A Jirous dnes? Rattus norvegicus, sbírka psaná až na výjimky v letech 2002–2004 a vydaná opět nakladatelstvím Vetus Via, se při hledání svých romantických, konkrétně máchovských kořenů vydává především skrz volný verš, objevuje spíš náhodné než programové rýmy: Autorský subjekt stále zřetelněji couvá z vnějšího světa k sobě, veřejné je už asi definitivně vytlačeno z jeho zorného pole a nahrazuje je intimní. Básník se vzdává povrchních efektností i vulgarizmů, které střídá komorní tón – do prostoru textů vstupuje překvapivě výrazná senzitivita a empatie: „Ostře se rýsovaly / obrysy tmavých borů / z polí mdle voněla / nať usychajících brambořišť,“ píše Jirous na jednom místě sbírky, a jinde: „Oči její hleděly / do dálky / husté černé řasy / nehybné / je obklopovaly.“ Jenže romantismus Máchy, ale také třeba básníka modrého květu Novalise, charakterizuje nejen oddaná tvůrcova pouť za femme fatale, víra, že „něha a láska / jsou navždy“, stejně tak romantická duše přijímá riziko odmítnutí, respektive vědomí chiméričnosti cíle. A tak i Jirousovy nynější strofy – naplněné ovšem obdivem i k dalším klasikům českého verše, k baladičnosti Erbenovy Kytice nebo k teskné melodii dekadentní poezie Hlaváčkovy – kromě vzývání a opěvání až se sysifovskou pravidelností svazuje a sráží k zemi samota a zoufalství, poznání, že básník vždy „mluví / s lítostí / s žalostí / s beznadějí“; byť někdy až nečekaně upřímně, jako ve čtyřverší: „Ale kam se mám ukrýt já? / pod vychladlé kameny? / Milá / Maminko má!“ Rattus norvegicus je zvláštně dojímavá, melancholicky táhlá knížka, která o další kus smiřuje stárnoucího autora se světem, se skutečností, ke které po revolučním roce 1989 dlouho nenalézal klíč. Zdá se, že se svojí zatím poslední sbírkou Ivan Martin Jirous ten klíč našel, našel i dveře, ke kterým klíč patří – a našel také to nejdůležitější: odvahu vstoupit.

Ivan Martin Jirous se narodil se 23. září 1944 v Humpolci v rodině berního úředníka.

Jeho první ženou byla Věra Jirousová, historička umění a básnířka, druhá žena je malířka Juliána Jirousová.

Český básník, výtvarný teoretik a kritik, publicista, autor pohádek pro děti.

Významný představitel a historik hudebního a uměleckého undergroundu.
Autor básnických sbírek buřičské a nevšední noty, inspirovaných mj. autentickými zážitky z vězení a tvorbou Egona Bondyho.

Po maturitě na SVVŠ v Humpolci (1962) pracoval rok jako topič a stavební dělník.

Od r. 1963 studoval dějiny umění na filozofické fakultě Univerzity Karlovy a působil jako spoluorganizátor a teoretik neoficiálního výtvarně-literárního seskupení tzv. Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu.
Koncem 6O. let byl externím spolupracovníkem časopisu Výtvarná práce, Divadlo aj., kde otiskoval především studie o výtvarném umění a hudbě.
Později přispíval články, recenzemi a polemikami do samizdatových časopisů Vokno, Revolver Revue, Dialogy, Moravská čítanka aj.
Od roku 1967 spolupracoval s rockovou hudební skupinou THE PRIMITIVES GROUP.

Od roku 1969 umělecký vedoucí rockové skupiny THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE a v souvislosti s tím působil v 70. a 80. letech jako přední český ideolog a organizátor hnutí undergroundu.

Uspořádal řadu ilegálních či pololegálních koncertů, výstav a dva FESTIVALY DRUHÉ KULTURY 1. byl v r. 1974 v Postupicích
2. byl v r. 1976 v Bojanovicích.

Od začátku 70. let pracoval jako noční hlídač a pomocný dělník.
Od roku 1976 většinou bez stálého pracovního poměru.
V roce 1977 podepsal základní dokument Charty 77.
Za svou činnost byl v této době pětkrát soudně trestán, většinou podle paragrafu 202 – výtržnictví. Ve vězení strávil celkem osm a půl roku.
Poslední trest mu prezident republiky prominul.
Po listopadu 1998 je ve svobodném povolání.

Tvorba:
Od roku 1976 publikoval také v různých časopisech exilových.
Jeho stěžejní historiografická práce "Zpráva o třetím českém hudebním obrození" vyšla ve Svědectví (Paříž 1976).
Práci "Pravdivý příběh Plastic People" vydal na pokračování vídeňský časopis Paternoster a v roce 1991 Studentské listy.
"Magorův Jeruzalém" vyšel 1990 v časopise Most.
"Magorův soumrak" v časopisech Paternoster a Revolver Revue.
V samizdatu publikoval např. sbírky
"Magorův ranní zpěv" (1975)
"Magorova krabička" (1979)
"Mládí nevykouřené" (1980)
"Magorova labutí píseň" (1985)
"Magor dětem" (1986).
Uspořádal také dvě samizdatové antologie poezie:
* "Egonu Bondymu k 45. narozeninám – Invalidní sourozenci"(1975)
* "Peťákovi" (1975)

V roce 1977 byl pro něj uspořádán sborník poezie "Nějakej vodnatelnej papírovej člověk".
Jako literární postava vystupuje Jirous v řadě děl Egona Bondyho.

(rk)
zdroj - www.czechlit.cz, 2010

notes:
+ 9.11.2011 (parte)
Někdy uváděno 10. 11. 2011