Antonín Jemelka

* 8. 10. 1896, Tučín (Přerov), Česká republika (Czech Republic)
21. 2. 1972, Laškov (Prostějov), Česká republika (Czech Republic)
vicar, painter

 

nationality: Czech
sex: male

word:
Byl nejmladší z 8 synů a dcer Jana a Filomény Jemelkových, z Tučína č. 32. Narodil se 8. října 1896. Do tehdejší obecné školy chodil ve své rodné obci, do gymnázia v Přerově, kde maturoval ve válečném roce 1915. Již za studií projevoval velké malířské nadání. Na gymnáziu v Přerově působil tehdy akademický malíř Antonín Kubát, který svými akvarely zachytil starý Přerov. Bylo proto velkým překvapením pro rodinu, když se Antonín po maturitě rozhodl pro kněžství a vstoupil do kněžského semináře v Olomouci. Po čtyřletém studiu byl v roce 1919 vysvěcen na kněze olomouckým arcibiskupem kardinálem L. Skrbenským. Jeho prvním a jediným působištěm byl Laškov ( v blízkosti Čech pod Kosířem, spojených se jménem Josefa Mánesa).
V Laškově působil jako kaplan a když sešlo z profesury kreslení na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži a ze studia malířství ve Vídni, zůstal v Laškově jako farář po celý svůj další život - 53 let.
Laškovský kostel dal vymalovat Jano Koehlerovi a z ruin obnovil krásnou barokní kapli sv. Antonína u Krakovce. Na klenbu kaple vymaloval výjevy ze života sv. Antonína malíř Odkolek. Byl ctěn a milován svými farníky. Svou úctu mu projevovali při oslavách jeho životních jubileí, zvláště 50-ti let jeho kněžského svěcení, a když se s ním loučili naposled. Zemřel 21. února 1972. Po rozloučení v Laškově byl pohřben v Pavlovicích u Přerova, v hrobě svých rodičů, vedle svého bratra Františka.
Při svém kněžském působení nezapomínal na svou druhou lásku, malířský „kumšt“, jak říkával. Starobylá laškovská fara chovala velkou sbírku obrazů. Byla to řada grafických listů Maxe Švabinského, většinou a umělcovým věnováním, obrazy J. Preislera, obrazy a studie J. Koehlera, celá řada obrazů přerovského malíře Augustina Mervarta, obrazy malíře Fr. Řehořka z Kořence, Fr Ondrůška, J. Heřmana, F. Hoplíčka, Štramberk Fr, Sedláčka, obrazy Dobreva, grafické listy Karla Vika. Vynikající portréty obou rodičů Jemelkových , obou bratří kněží a jeho vlastní od Jana Prokopa. Bohatá knihovna obsahovala kromě literárních děl velikou sbírku uměleckých monografií.
Ve volných chvílích sám maloval. Ovládal většinu uměleckých technik. byl vynikajícím kreslířem a portétistou. (např. autoportrét, portrét A. C. Stojana atd.) Měl velký smysl pro soulad barev jak u olejů, tak u akvarelů, jimž se později téměř výhradně věnoval a kterých namaloval velikou řadu. Nevyčerpatelným zdrojem inspirace mu byly krásy našich krajin, vesnic, měst, hradů a zámků, (Praha, Olomouc, Domažlice, Kameničky, Valašsko, Rusava, Laškov, Čechy pod Kosířem, Mikulov, Přerov, Velehrad, Hostýn, Buchlov, Bouzov atd.) a v neposlední řadě náčrtky, které si přivezl z cesty do Jugoslávie a Palestiny, podniknuté s bratrem Františkem ve třicátých letech. Jeho malířská fantazie dovedla i po mnoha letech oživit s neobyčejnou svěžestí pohledy na bárky v přístavech, malebné uličky jugoslávských měst, zelené kopule a štíhlé minarety mešit, vzpomínky na klášterní zahradu v Trsatu, ostrov Bled, postavu guslara atd.
Maloval přírodu ve všech jejích proměnách. Zimu, jarní tání, léto na Valašsku, ranní slunce v lese. Nejvíce ale miloval barevnou krásu podzimu, zlaté břízy s pozadím modrých hor, barevné plameny stromů nad řekou, úvoz z krajiny mládí, topoly za humny rodného domu, osamělou chaloupku pod ryšavou korunou dubu, melancholický podvečer pozdního podzimu. Jeho krajiny mají vzdušný prostor a krásná oblaka. Neobyčejnou precizností vynikají jeho pastely a kresby tužkou (motivy z Laškova, Meditace, sv. Xaverius u sv. Mikuláše, Smutek moře, Smutek krajiny, Olomouc, Čekání před jitrem, Lesní cesty,) Nedokončil krásné ilustrace k Erbenově Kytici (Svatební košile – 6, Štědrý večer – 5, Holoubek – 4, Záhořovo lože – 4)
Pro své přátele nakreslil několik exlibris, pro časopisy Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje a Hlasy svatohostýnské navrhl obálku. Měl mnoho přátel a známých mezi umělci, s nimiž si dopisoval a které navštěvoval, nebo které často vítala pohostinná laškovská fara. Tvořil pro radost jiných. Jeho radostí bylo, když se jeho obrázky líbily a mohl je darovat „na památku“. Ti kteří se z nich těší si přejí, aby jejich barvy nikdy nevybledly, aby tak i o jeho skromném umění platilo Senekovo „immortalis est ingenii memoria“ (památka talentu je nesmrtelná).
zdroj - www.wikipeda.cz

notes:
Kostelecké novinky, 1999, č. 5