alchymie

alchymie

Nauka zahrnující filozofii, magii, mystiku i experiment; v závislosti na kult. prostředí byly cíle alchymistů různé: poznání podstaty světa, dosažení duchovní dokonalosti, uskutečnění transmutace kovů ve zlato a stříbro, příprava elixíru života a kamene mudrců. Alchymisté studovali přír. látky, připravili některé prvky i chemické sloučeniny a objevili zákl. laboratorní metody. V tomto smyslu lze alchymii pokládat za předchůdkyni moderní chemie. – Alchymie se pěstovala po tisíciletí v Egyptě, antickém Řecku, Indii i Číně a prostřednictvím arabských učenců se dostala přibližně ve 13. stol. do Evropy. V čes. zemích lze zaznamenat zájem o alchymii od 14. stol., kdy alchymistické myšlenky přinesli návštěvníci ze zahr. univerzit, zejm. z Francie a Itálie. Jedním z prvních alchymistů v čes. zemích byl údajně (podle B. Balbína) pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, alchymii prý pěstovali také další pražští arcibiskupové Zikmund Albík z Uničova a Konrád z Vechty a zabývala se jí i Barbora Celská, vdova po císaři Zikmundovi Lucemburském. Z této doby pocházejí první alchymistické rukopisy sepsané v Čechách; jejich autory byli např. Jan Těšínský a žák it. alchymistů Jan z Lazu (15. stol.). V roce 1480 si v Kutné Hoře zřídil alchymistickou laboratoř nejml. syn krále Jiřího z Poděbrad Hynek. – Rozkvět alchymie v 16. stol. je spjat s pokrokem v hornictví a hutnictví, které se, tak jako alchymie, zabývaly kovy. Alchymistické recepty a popisy procesů lze nalézt v rukopisech Jana Černého, Antonína z Roupova (16. stol.), Jana Vojáka (16. stol.) a dalších. – Zlatým věkem alchymie je možné nazvat rudolfínskou dobu, kdy v Čechách působily desítky alchymistů, skutečných znalců i podvodníků, nejen na pražském dvoře Rudolfa II., ale i v laboratořích některých šlechticů, především Viléma z Rožmberka, který zřídil alchymistické dílny v Rožmberském paláci v Praze i na různých místech svého jihočes. dominia (Třeboň, Prachatice a zejm. Český Krumlov). Patřili k nim Angličané J. Dee a E. Kelley, Skot A. Seton, Polák M. Sęndziwój, někteří Rudolfovi osobní lékaři i dvorní astronom Tycho Brahe. Z Čechů to byli mj. Bavor ml. Rodovský z Hustířan, považovaný za nejvýraznější postavu čes. alchymie, dále Jaroš Griemiller z Třebska (2. pol. 16. stol.) a pravděpodobně i Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. – Pozornost historiků vzbudily alchymistické práce pobělohorského emigranta Daniela Stolzia (* mezi 1597 a 1599) z 20. let 17. stol. a alchymistické rukopisy lékaře Jakuba Jana Václava Dobřenského, alchymie však zaznamenala od poč. 17. stol. v Čechách i ve světě postupný úpadek a byla podrobována zostřené kritice některých současníků, např. J. A. Komenského. Ještě z 1. pol. 18. stol. jsou známa jména několika čes. i mor. alchymistů, avšak s nástupem osvícenství se alchymie dostala na okraj zájmu společnosti i do nepřízně dvora a její představitelé museli nejednou čelit represím. Za posledního alchymistu v čes. zemích lze pokládat pražského chemika Ch. Bergnera, který ještě věřil v transmutaci kovů. – Novodobé čes. hermetické hnutí, rozvíjené od konce 19. stol. (v. t. ezoterismus), oživilo také zájem o alchymii. Roku 1925 byla nejprve v Praze a potom i v Plzni založena Alchymistická společnost Československa, která si kladla za cíl navázat na slavnou tradici čes. alchymie. Alchymistická sekce pracovala také v rámci společnosti ® Universalia a dalších hermetických společností. Omezení činnosti hermetického hnutí, tedy i alchymie, přinesly události 2. svět. války a období komunistické vlády. Po roce 1989 lze sledovat zvýšený zájem o toto odvětví, i když spíše jen v oblasti teoretické. Znalcem alchymie a editorem i nakladatelem alchymistických textů (v nakladatelství Trigon) je v souč. Vladislav Zadrobílek (*1932).

alchymie