Malířka a grafička Jana Budíková...

author of the text: Jiří Hůla
imprint date: 2015
type of document: Text
number of pages: 2 listy
language: czech
dimensions: 297 x 210

notes:
zahájení výstavy
-
Malířka a grafička Jana Budíková vystavuje od sedmdesátých let, v roce 1977 se například zúčastnila legendárního setkání Tichá Šárka v ateliéru sochařky Magdaleny Jetelové, o pět let později iniciovala Setkání na tenisových dvorcích na pražské Štvanici. Výstava byla okamžitě po zahájení zakázána.
Výtvarní umělci rádi zdůrazňují, většinou to ale nebývá pravda, že víc pracují na sobě než na soše, grafice nebo na obraze. Kreslení a malování pomáhá Janě Budíkové žít, umění ale má – alespoň já tomu možná naivně stále věřím - obecně léčebný smysl. Obřad kreslení, sochání, malování vytrhává umělce z bídy světa, osobně vytvořené dílo uchovává jinými prostředky sotva sdělitelnou zprávu o jedinečnosti každého života, o nezaměnitelnosti naší existence. Jana Budíková žije v Praze, a přitom jakoby na venkově, v domě ve staré romantické zahradě zarostlé stromy, keři, větvemi, listy stébly, úponky a šlahouny.
Harmonická, chladně barevná a abstraktně působící díla mají realistický základ. Opakováním podobných, na první pohled jakoby shodných, částí, se ale od původní skutečnosti postupně vzdalují, přidáváním nových vrstev, násobením prvků, roste bohatá struktura, ve které lze hledat a nalézat nejrůznější tvary, symboly, věci. Podobu všech věcí – my všichni jsme, jak říká polský básník Czesław Miłosz, jenom jednou věcí z mnoha – Jana Budíková zjednodušuje na emotivní znaky, zpochybňuje dalšími přemalbami. Prvky se vzájemně ruší, spojují, prostupují, ozřejmují. Takto budované dílo je strukturou, která se ve vnímání diváka neustále dynamicky proměňuje, z jedné vrstvy kresby či malby lze přestoupit do jiné významové roviny, vytvářet si osobní spojení, nalézat vlastní představy, z plochy papíru či plátna se začnou vynořovat a vzápětí mizet věci, tváře, ptáci a plazi, démoni i andělé. Spatřené věci jsou skutečné a zároveň virtuální, záměrně stvořené i vyvolané až v mysli diváka. Před obrazy Jany Budíkové si nikdy nebudeme jisti, co byl její záměr, co je naše probuzená fantazie.
Jana Budíková tak po svém využívá nejen magických vlastností malby a schopnosti našeho mozku spojovat nesouvislé barevné skvrny do známých sestav a obrazců (její práce tedy patří do stejné rodiny jako pouliční demonstrace Vladimíra Boudníka, malby Aléna Diviše nebo Novákovy (Ladislava Nováka z Třebíče) froasáže), ale využívá i vlastnosti struktur. Každá dostatečně členitá struktura totiž může být nositelkou obrazové informace, v sítině obrazů, grafik a kreseb je potom, stejně jako v kresbě větví, větviček, stébel, šlahounů a listů na její zahradě, přítomné i to, co nezamýšlela, co my tam nalezneme.
Nakonec ještě kousek textu malíře Miloslava Mouchy, který i když vznikl nezávisle, přístup Jany Budíkové osvětluje: „Jsme stvořeni ze stejné látky jako vesmír, o světě tedy víme v podstatě vše. Naše tělo to ví, rozum nám pomáhá a zároveň zahaluje, abychom si uvědomili i to, co zatím rozumově nevíme. Pokud s rozumem a citem zacházíte opatrně, objeví se okamžik, ve kterém člověk prohlédne a vzpomene si na to, co ví.“
Že je to tak, račte se sami přesvědčit.