Vzpomínka na Mikuláše Medka

type of document: text
imprint date: 1975
language: český

notes:
-
Bylo to v teplé jarní noci na začátku padesátých let. Seděli jsme, moji pražští přátelé a já student z Brna, v ateliéru Vladimíra a Věry Janouškových na Smíchově a povídali jsme si, jak se v takových chvílích povídá. Témata byla dána předem - určila je doba, ta tehdejší neklidná doba plná otázek. Náhle se otevřely dveře a přímo ze dvora vstoupili dva mladí podnapilí mužové, pozdravili a přisedli si k nám. A mlčeli. Náš hovor plynul dál, poněvadž mí přátelé je znali, ale oni se pořád jen mlčky dívali. Fascinovalo mě to a poněkud tísnilo, jak na nás tak tiše a pozorně hleděli. Jako nějaká kontrola, nejspíš ideologická, napadlo mě. Jejich tváře prozrazovaly, že přes své mládí oba už leccos prožili, ale v obličeji menšího z nich bylo něco tvrdého, výraz většího byl naopak nápadně měkký. - Jak náhle přišli, tak odešli a zmizeli ve tmě. To byli Sekal a Medek, nerozlučná dvojice, dověděl jsem se potom. Jeden je komunista, druhý spíš anarchista. Podivní hoši, nikdy nevíš, co udělají… Návštěva z temnot, napadlo mě a později se ukázalo, že v tom bylo víc pravdy, než jsem tušil.
Takové bylo moje první setkání s těmi dvěma. Se Zbyňkem Sekalem mě pak roku 1962 sblížila a spřátelila příprava knížky Svět Jana Zrzavého, kterou mi upravoval, a mnoho shodných názorů. S Mikulášem Medkem jsem se nespřátelil nikdy - nebyla příležitost a vlastně ani důvody. Když jsem se na počátku šedesátých let přistěhoval do Prahy a začal pronikat do zdejšího uměleckého života, byli už v Medkově blízkosti lidé, kteří na mne působili jako sekta, a já jsem se sektám vždycky vyhýbal. Snažil jsem se svým způsobem přispět k opětné normálnosti poměrů, chtěl jsem, tak jako většina mých vrstevníků, abychom o ni mohli bojovat na jasně osvětleném poli, ale tam byla atmosféra podzemí, živená - přesvědčil jsem se o tom několikrát - do značné míry uměle. To všechno způsobilo, že jsem netoužil sblížit se s tou legendární bytostí, kterou se Medek rychle stal. Jako historik jsem chápal, že každá doba chce mít své idoly, kulty a mýty a že čím víc násilí je v jejích společenských poměrech, tím horlivěji se k nim lidé upínají. Chápal jsem to, ale co mě odrazovalo, bylo množství snobů, které přitahoval. Bylo to s ním už jako s Josefem Šímou: mezi „kulturními" lidmi patřilo k dobrému tónu navštívit v Paříži Šímu a „přátelsky s ním pohovořit". Kolik měl takových hodinových přátel!
Ale pak jsem se naštěstí přece jen octl u Medka, v jeho pokoji-ateliéru v rozděleném smíchovském bytě. Opravdu naštěstí. Uviděl jsem totiž člověka tak odlišného od představ vzbuzovaných těmi okolo! A tak jiného než tehdy v noci před lety! Byl sdílný, byl skoro srdečný (někdejší tísnivý dojem mi připomínaly jedině jeho brýle s tmavými masivními obroučkami, nutící mě myslit na Grecovu podobiznu kardinála-inkvizitora) a byl tolerantní. To bylo příjemné, i když ta tolerance možná hraničila s nezájmem o názor většiny jiných lidí. Ale ať už bylo její pozadí jakékoli, jako nesnášenlivec se nechoval, a viděl jsem ho později za okolností, za nichž by se byla musela každá nesnášenlivost projevit, například když se připravovala Jarní výstava 1966 a on i já jsme byli členy přípravného komitétu. Také tehdy, dokonce na půdě Svazu výtvarných umělců, projevoval dobrou vůli.
A ještě něco mi bylo příjemné: jeho neokázalost. Nepředváděl se (a on měl, čím by se byl mohl blýsknout - jeho inteligence byla veliká), v jeho chování nebylo nic strojeného, nic, co by působilo výlučně a co by odrazovalo. Myslím, že jeho ateliér byl naopak až příliš otevřený komukoli a že by mu bylo prospělo, kdyby byl dokázal návštěvy odmítat. Ale on dovedl odmítat ještě méně než Šíma; zvlášť když se s návštěvou mohl napít alkoholu, který tolik znamenal už pro jeho rodiče. A asi se občas rozptylovat musel tím víc, čím soustředěnější a střízlivější byl ve chvílích práce. Ano, do jisté doby otvírala dveře jeho dílny zvědavcům asi přirozená potřeba úlevy od tvůrčího napětí; ale potom už jen slabost.
Byl jsem rád, že jsem Medka shledal „světlejším", než byl v mé dosavadní představě. Umožnilo mi to vidět jeho tvorbu a vyrovnat se s ní objektivněji než předtím. A vyrovnat se s ní bylo nutné, musel to udělat každý, kdo si chtěl ujasnit své vlastní místo a zaměření v tehdejší složité situaci naší generace. Neboť Medek vyjádřil svůj životní pocit způsobem, který z jeho díla učinil jeden ze symbolů doby a zároveň jedno z kvalitativních měřítek tehdejšího moderního usilování. S Medkem bylo možné nesouhlasit, ale nebylo možné ho přezírat a obcházet, neujasnit si svůj poměr k němu - což ovšem neznamená, že se s ním všichni poměřovali. Nepoměřovat se dokázali jen ti nejosobitější a nejsilnější.
I já jsem si vztah k němu upřesňoval, a ne rychle. Byl složitý a složité bylo všechno kolem něho. A paradoxní. Právě proto, že se kolem* něho šířilo ovzduší tajemnosti a zakázanosti, vzbuzoval větší zájem než kdokoli jiný z jeho generace, ale veřejnost měla jeho podobu zkreslenou, poněvadž znala jen část jeho díla: rané obrazy - myslím, že ze všech nejlepší - znalo jen několik zasvěcenců. Pro ostatní lidi byl Velkým Medkem vlastně jen Medek pozdních let padesátých a let šedesátých. Leccos z toho jiného zveřejnila až monografie od Bohumíra Mráze, na naše tehdejší poměry objemná, vydaná roku 1970. Teprve ona ukázala také mně, co jsem neznal, a odstranila část mých dohadů.
Ano, sledoval jsem Medkovu práci bedlivě, horlivě jsem o ní diskutoval, něco z ní přijímal a něco odmítal, jak to člověk dělá vždycky, když se setká s komplikovanou osobností, která se nepohybuje po zlaté střední cestě. K čemu jsem měl výhrady? Sám Medek mi jednou charakterizoval svůj tvůrčí proces jako pozvolné ujasňování obrazové představy, při němž postupně formuje původně beztvarý, libovolně nanesený podklad tak, že se nejvýraznějšími místy jeho povrchové struktury nechává vést k tomu, aby je učinil operami celkové kompozice. V této metodě, díky níž mohl sledovat, jak je hmota přepodstatňována duchem, jsem nacházel mnoho kladného a příkladného, a proto jsem byl později zklamán, když jsem cítil, že jeho malbu čím dál víc ovládá rutina (někdy jsem si přál, aby maloval méně), zbavuje ji tvůrčího náboje a z toho, co dříve připomínalo oltářní obrazy, dělá předměty připomínající dekorativně pojaté koberce.
Věděl jsem ovšem, že i nejhlubší a nejtvořivější duch může někdy uváznout na mělčině, a přesto jsem byl rostoucí vnějškovostí Medkovy malby zklamán: moje zklamání bylo právě proto tak velké, že jsem si Medka zařadil mezi umělce meditativního typu. Ale když jsem v duchu slyšel čím dál dutější zvuk jeho velmi efektních, ale časem jaksi ztuhlých a zchladlých obrazů, začal jsem si klást otázku, zda je toto zařazení správné. Před očima mi totiž stále jasněji vyvstával fakt, jehož jsem si na této malbě dědičně zatížené umělectvím dosud nevšiml: ty efektní, až příliš efektní červeně, jež Medkovi obdivovatelé spojovali s mystickými červeněmi gotických obrazů, ale které na mne působily spíš barokně - to byly přece červeně jeho strýce Jana Slavíčka! Medek zacházel s touto barvou mistrně, stejně jako s oranží a žlutí, jimiž dovedl nedostižně sugerovat představu zlata, ale tahle mistrnost již ve mně nevzbuzovala obdiv jako dříve, jen údiv: údiv nad tím, kam až mohla dospět. Stíny zděděného umělectví byly tu už zcela zřetelné. Možná, napadalo mě, že k labilitě niternosti byl Medek přímo předurčen tím, že hlubokost Slavíčka Antonína v něm sousedila s mělkostí Slavíčka Jana!
Nebyl jsem sám, kdo měl takové výhrady, a bylo by bývalo pro naše umění a kulturu prospěšné, kdybychom je tehdy byli zveřejňovali. To jsme však neudělali a i to bylo pro tehdejší poměry typické. Zprvu jsme o Medkovi psát nesměli, aspoň ne pozitivně, a když jsme snad už směli, ještě dlouho jsme nepovažovali za vhodné psát i negativně a přiznat tak naši zcela přirozenou a zdravou rozdílnost názorů. Jako kdyby soudržnost závisela na názorové jednotě! Stále se mnozí z nás domnívali, že je třeba být především solidární.
(Ti z Medkova okolí však vždycky solidární nebyli: oni byli sami pro sebe, v tom spatřovali hrdinství.) Obávali jsme se, aby vládnoucí režim naší kritiky nezneužil a abychom tak my sami kritizovaným ještě nepřitížili. Vzpomínám si, jak zdráhavě přijímal v polovině šedesátých let vedoucí redaktor časopisu Výtvarné umění můj článek o naší generaci, kde byly i kritické poznámky o názorech některých mladých teoretiků, zejména teoretiků kolem Výstavy D roku 1964. Napsal jsem je v přesvědčení, že je to už nejen možné, nýbrž i potřebné, ale redaktor pořád ještě nabádal k taktičnosti.
Řekl jsem, že výhrady k Medkově umění měli i jiní, a to už v době, kdy jeho tvořivé síly ještě neochabovaly. Jejich výhrady však byly jiné než moje, netýkaly se tvořivosti, ale názorového zaměření. Nezapomenu na to, jak někteří teoretikové, ještě nedávno předtím Medkovi tleskající, již na jeho prvé individuální výstavě v Praze roku 1965 prohlašovali, že tohle je nezajímavé a už odbyté. Je ovšem pravda, že tím druhem nefigurativní malby, jíž se dostalo označení materiálová nebo strukturální a jež měla v Medkovi jednoho z představitelů nejznámějších, bylo české prostředí už přesyceno. Každou takovou přesycenost však způsobují především umělci méně výrazní a významní, a jestliže tedy někdo z „tunelářů" (tak se říkalo „strukturalistům" libujícím si v „existenciální" černi) zasluhoval výtky za naše nechutenství, zasluhovali je ti z nich, jejichž význam byl spíše významem hromadného hnutí než individuálního postoje, a ne on, který za barvami svých obrazů zahledal čerň, poněvadž neoddělitelnou částí jeho života byla temnota, do níž byl strháván, jak se mi zdálo, hlavně svým původem. On, který měl tolik uměleckého nadání, že je mohl rozhazovat, ale měl právě jen umění k tomu, aby mohl přemáhat temnotu v sobě. A na to umění samo nestačilo, zvláště když to bylo umění přešlechtěné, bez vitality, jakou má v pokoleních zakladatelů. Každý Medkův obraz byl obrazem zápasu zdravého Medka s Medkem nemocným, kde zdravý musel nakonec podlehnout, protože se bránit přestal…

Vzpomínka na Mikuláše Medka

person   born   note
Zemina Jaromír   4. 4. 1930    

Vzpomínka na Mikuláše Medka

person   born   note
Medek Mikuláš   3. 11. 1926    

Vzpomínka na Mikuláše Medka

kniha
  published   title (subtitle), publisher, city
  2010   Via artis, via vitae, Torst, Praha, s. 403-406

Vzpomínka na Mikuláše Medka

person   born   note
Janoušek Vladimír   30. 1. 1922    
Janoušková Věra   25. 6. 1922    
Mráz Bohumír   4. 8. 1930    
Sekal Zbyněk   12. 7. 1923    
Slavíček Antonín   16. 5. 1870    
Slavíček Jan   22. 1. 1900    
Šíma Josef   19. 3. 1891    
Zrzavý Jan   5. 11. 1890