Zdá se snad zbytečné sdělovat...

type of document: podřazený dokument
parent document: Zdenek Seydl
imprint date: 1969
number of page: 1
notes of page: nestránkováno
language: český

notes:
Zdá se snad zbytečné sdělovat lidem myšlenky o umění — zejména tam, kde je nablízku dílo. Ale je v lidské povaze se ke všemu vyslovovat, zvláště najde-li se příležitost, která se zdá být přece jen nová. Poslední výstava, kterou jsem navštívil, než jsem zhlédl soubor prací Zdenka Seydla, byla leningradská Ermitáž, která mezi mnohými skvělými pocity navodí také nepříjemný pocit, že ve výtvarném umění již bylo všechno vykonáno a že každý další tah štětcem a úder dláta je snad potřebný pro uspokojení umělce ale marný pro zvětšení slávy umění. Je to pocit, který není cizí spisovateli, čtoucímu Balzaca nebo Tolstého, pocit velmi vtíravý, i když se proti němu vzpírá přirozená touha žít a tvořit pro život.
Právě tam v ohromných sálech Ermitáže či pařížského Louvru se člověku, který miluje hnědavá plátna tak zvaných starých Holanďanů (v podstatě mladších než mnohý absolvent Akademie), a oslnivou pleť Velázquezových výjevů, objeví pochopení pro ty, kteří chtějí dnes tvořit svět jinak — čarou, zkratkou, náznakem. To je řeč století bleskových dojmů a mnohých setkání. Myslím si, že třebas jen zatímní útěk umělce od klasických forem krajiny, portrétů, rozměrných pláten, únik před jejich váhou, a přiznejme si, před jejich zastrašující dokonalostí, má svou hluboce lidskou, pochopitelnou, a konec konců zdravou podstatu. Umělec chce překonat doby minulé dobou dnešní. Miliony nových zájemců o keramiku, kresby, plakáty, fotografie, filmy dělají jakékoli plochy Ermitáží či Louvrů zcela nepatrnými. V charakteru umělce je ctižádost být tvůrcem a to znamená neopakovat jen to, co bylo. V tom je hlavní a věčný proud umění — neboťř proč jinak by byl člověk na zemi?
Nedávno jsem viděl poznámku v pamětní knize jedné výstavy: „Tyto obrazy kreslířskou dokonalostí a barevnou jemností nezůstávají za Raffaelem." Možná že skutečně nezůstaly za Raffaelem, až na jedno: že Raffael ty svoje vytvořil o půl tisíciletí dřív.
V životě každého umělce je skryto risiko. Nestačí jen umět, nestačí jen pracovat, nestačí jen trpět. Je třeba mít zvláštní štěstí „strefit se“. Doba chce umění současné a věštecké zároveň, chce sebe — jako vzpomínku, jako soud, jako věštbu, jako naději. Je tedy pozdě být Raffaelem nebo Manetem; je třeba být samým sebou. Samým sebou do té míry, aby svět bezpečně poznal současníka a tím také poznal sebe. Je třeba být Zdeňkem Seydlem anebo kýmkoliv.
Až jednou budou v Louvrech a Ermitážích sály umění dvacátého století, bude náš neklidný věk representovat mnohé z toho, co dnes považujeme za příliš praktické a příliš každodenní, aby mohlo přetrvat. Neboť ani věčnost není bez překvapení.

Zdá se snad zbytečné sdělovat...

Zdá se snad zbytečné sdělovat...