Vzpomínám si, jsem po prvé přišla...

type of document: podřazený dokument
parent document: Zdenek Seydl
imprint date: 1945
number of page: 3
notes of page: nestránkováno
language: český

notes:
Vzpomínám si, jak jsem po prvé přišla k Zdeňkovi Seydlovi. Byla třeskutá zima a tma, ta hrozná tma zatemnění, která se dnes už zdá býti hrozným snem. V parčíku za museem jsem klopýtala po náledí s rukama vztaženýma před sebou v neproniknutelné černi. Po hmatu jsem našla dveře domu. Modře zahalené světlo sotva dýchalo nad schody, a jeho strašidelným šerem jsem vystupovala po neznámém schodišti.
Pak se otevřely dveře. V jasném a teplém světle Seydlova domova stál vánoční stromek. Bylo to přímo symbolické, z té mlhavé, černé a dusivé tmy náhle tváří v tvář znamení radosti a míru. V tomto znamení a v této atmosféře jsem stiskla velkou, neohrabanou, a tak nevýslovně dovednou ruku Seydlovu. A navždy už mi zůstal ten dojem radostné svátečnosti. Vždy znovu se čerstvě a svěže ozývá, kdykoli se sejdeme. Patří to přesně k člověku, jakého jsem v něm poznala a naučila se mít ráda. Byl to večer plný překvapení pro mne, která tak miluje lidi a tak ráda je poznávám. Neboť kam zařadit chlapíka, jehož pohyby i jehož výraz, nebojím se to říci, tolik připomínají štěně bernardýna. Doufám, že víte, že štěně bernardýna je to nejdobráčtější stvoření na světě: důvěřivé, oddané, sebe rozdávající a bezelstné, hravé a lamželezo a nešika. To bylo to vnější, co se nabízelo pozorovateli. To vnitřní jsi teprve hádal. Z čeho? Z nesčíslných drobností.
Nad kreslicím stolem jsou v řadě připíchnuty partitury Janáčkovy. Seydl miluje Janáčka se zanícením znalce. Říká, že rytmus, který vyzařuje už jenom opticky z obrazců partitury, mu pomáhá a osvěžuje ho při práci. Ale nad tímtéž stolem jsou hřebíčkem připíchnuty i pohlednice. Snad už ani neznáte ty staré barevné pohlednice, přeslazené a tragantové: růže a hyacinty a pomněnky. Nevím, co to z nich vyzařuje. V mém dětství nás sladce vábívaly a dívaly jsme se s tajnou zálibou na jejich mejdlíčkové barvy. Ale už tehdy jsme věděly, že jsou kýčem, ačkoli slovo kýč se vyskytlo až mnohem později. Seydla vábí dodnes. Dítě v něm žije s takovou intensitou a nesmlouvavostí, že se ani nestydí za zálibu v tragantových růžičkách.
Těch divných broučků v krabicích, zlatolesklých a barevných jako drahokamy, s něžnými nožkami a tykadélky. Co to je barev, co tvarů a grafických obrazců. Jenom ty špendlíky, to je hrůza. „Ale kde, to vůbec nevadí. Duše už stejně byla pryč, když ho propíchli." — Při tom si vzpomínám, jak jednou chtěl Seydl charakterisovat člověka špatného: „Víte, to je takovej, co šlápne na broučka a řekne: to je krámů, takovejch je!"
Obrazy na stěnách: takové podivné motivy, někde a něčím tragické, které se nějakým souzněním něčeho dotkly v malířově duši. Brambor, vyklíčený churavě fialovým, dlouze nataženým klíčkem, taková nějaká úpěnlivá puberta, která se vypíná k světlu, k životu, k dospělosti. Nebo zavadlá slupka s jablka, skrojená v dlouhé spirále a růžově schnoucí. Anebo krokus, to souchotinářské kvítko, předčasně narozené a urychlené v době předjarních plískanic. Větévka magnolie, tichounce pulsující veškerou křehkostí jara.
Nechci mluvit o obrazech. To přísluší odborníkovi. Jsem jenom velmi subjektivní divák, který se zpovídá ze svých pocitů nad umělcovým dílem. Mám Seydlův obraz, ten jeho typicky plošný, s barvami zářivými a přece měkkými. Uklidňuje mne a potěšuje. Za všech poloh duševní meteorologie je bezpečným zdrojem tiché radosti, který nepozbývá na účinnosti. Je v něm celá podstata bytosti Seydlovy, jak jsem ji poznala časem: bratr lidí, bratr zvířat, bratr květin. Něžný bratr žen, nevýslovně opatrný a jemný k těm nejmladším, nevýslovně chápající ty ostatní. Dobrý a spolehlivý kamarád svých přátel. Kultivovaný čtenář, který přistupuje ke knize jen tehdy, je-li jeho duše v téže tónině a naladěna citlivou rukou hudebníka. I jako dělník v době Totaleinsatzu byl z těch, kdo si nenaříkali. Díval se kolem sebe. Nasával prostředí, lidi, barvy a zvuky. Za pár dní mel v továrně jen přátele. Říkali mu Mistře v přátelské ironii beze stínu posměchu. Byl jedním z nich, s nimi pracoval, s nimi srkal z bandasky svou kávu. Čistým srdcem a věrnou duší s nimi, nikdy ani o chlup nad nimi. Seydl je dobrý chlapík a dobře je člověku, být jeho přítelem. Pevně doufám, že neztratím jeho přátelství, když jsem se takto vyznala z přátelství svého.

Vzpomínám si, jsem po prvé přišla...

Vzpomínám si, jsem po prvé přišla...