Ivan Urbánek (1. 1. 1933 – 27. 4. 1994)...

author of the text: Lucie Šiklová
imprint date: 2009
type of document: Subordinate Document
number of pages: 2 (pozn.: nestránkováno)
language: czech
parent document: Ivan Urbánek: Víc než zmizelá Praha...,

notes:
-
Ivan Urbánek (1. 1. 1933–27. 4. 1994) není autor zvučného jména a ohlasů. Jeho volná výtvarná tvorba ostatně také nebyla třeskně zvučná, nebyl symfonický malíř, ale kreslíř popěvků, přehledných, melodicky přímých a dobře čitelných linek. Ivan Urbánek tvořil převážně v období minulého režimu. Obraz doby necharakterizuje jenom tvorba velikánů, odpovídající ústřednímu motivu. I ten potřebuje pozadí, nebo prostředí, aby mohl být usazen, aby vyzněl. Nakonec právě pozadí je to, co se také usazuje kdesi v člověku, co je vnímáno podprahově, a co se pak vynořuje při nečekaných příležitostech a dovoluje projekci. Ivan Urbánek se na výtvarné atmosféře své doby výrazně podílel jako typograf a tvůrce filmových plakátů. Tato jeho tvorba, spadající pod kuratelu umělecko – průmyslových muzeí nakonec víc či míň ve svém odborném prostředí povědomá je. Jinak je tomu s jeho tvorbou volnou. Kreslil v ústraní. Nic monumentálního, zato vznikla ohromná spousta velmi přesně zamířených a na papíře zachycených pohledů , jejichž cílem byl člověk a krajina, a protože Ivan Urbánek žil v Praze, tak městská zákoutí, konkrétní pražská. A bez lidí. Urbánkova figurální kresba se odvíjela dvěma směry. Na papíře se mu v typickém rukopise objevovali lidé z tohoto světa, v karikaturní manýře přesně vystižené a vypreparované charakteristiky muzikantů, úředníků, žen, ženušek... Věnoval se také aktérům biblických příběhů. Během dvaceti pěti let převyprávěl dávné starozákonní příběhy v srozumitelném, naprosto současném a originálním jazyce tužkových kreseb, zdánlivě téměř slaboduchém, ale právě naopak s velkou špetkou, ba hrstí ducha. Figurativní metafory Ivana Urbánka svědčí o prožitku a vcítění se do toho, co právě se v biblických hrdinech odehrává, a o hlubokém porozumění onomu sdělení. Nejsou složitě vrstvené, kreslíři se daří vypreparovat esenci, kterou podává s úsměvným nadhledem, jakoby demytologizuje, ale neubírá závažnosti. Jeho ironie nepatří tématu, ale člověku, kterého nemilosrdně laskavě prokouk´. Svatopluk Karásek biblické aktéry v Urbánkově podání nazval trotly, kteří se podobali lidem... Druhý pól Urbánkova kreslířství tvoří obrázky dokumentující náladu pražských ulic. Byl jakýmsi posedlým dokumentátorem, sběračem záběrů. Praha, kterou zachytil, je překvapivě bez lidí. Tehdejší realita byla jiná, a místa, která dnes jsou křiklavě barevná a opatřená do nekonečna se obměňující a ve své podstatě vlastně stafáží turistů byla skutečně vylidněná. Jeden mohl vyrážet na objevné výpravy do Starého Města a na Malou Stranu a připadat si jako „Rychlý šíp“ v šedých oprýskaných uličkách Stínadel, a když vyšlo slunce, zažít náhlý okamžik prozření. A to může být druhý, téměř existenciální důvod liduprázdnosti jeho exteriérů, vyjadřující pocit. To se mu šedá vyčistila do běli, za beznadějí prosvitla naděje, za fádností výjimečnost. Jinde jen tíha. Všechno však zachyceno s lehkostí a spontaneitou, chvílemi až reportérskou civilností deníkových ilustrací. Pamětníky upamatovávají a vedou ke konfrontaci minulých a současných míst a pocitů, a těm, kteří ji takovou již nezažili, představují Prahu v jinak těžko definovatelné směsici oprýskaných zdí, šedivosti, těžké deky, výjimečnosti, a problesků malých i velkých krás a v nich tušené nebo do nich projektované naděje.