Vítám vás na zahájení první výstavy z cyklu Setkávání...

author of the text: Jiří Hůla
imprint date: 2002
type of document: Text
number of pages: 3 listy
language: czech
dimensions: 297 x 210

notes:
text zahájení výstavy Marie Blabolilová: Lepty, Geofyzikální ústav AV ČR, Psraha, 27.3.-24.5.2002
-
Vítám vás na zahájení první výstavy z cyklu Setkávání. Připomenu jen nejnutnější fakta, více o projektu Setkávání je v pozvánce a v textu k dlouhodobé expozici seismogramů a kopií reprodukcí děl čtyř výtvarníků nainstalované v první patře.
Vždycky mě zajímaly krajní meze, styčné oblasti, místa mimo hlavní proud. Začal jsem experimentálními texty, mé současné výtvarné práce leží v průniku poezie, výtvarného umění a teorie informace. Vystudoval jsem matematiku s tělocvikem, na rozdíl od převahy současných umělců si myslím, že věda, umění a filozofie mají společný cíl. Tím cílem je - rád bych nalezl přesnější slovo, ale lepší mě zatím nenapadá - poznání. Věda k němu postupuje logicky. Staví přitom ale nejen na objektivních pozorováních a opakovaných pokusech, ale i na teoriích často tak fantastických, že mají krásu, objevnost a naléhavost uměleckého díla. Poznání zprostředkované uměleckými díly je povýtce subjektivní, založené na vnitřním souznění, na vcítění, na intuici.
Styčných bodů a oblastí mezi geofyzikou a výtvarným uměním je jistě velké množství, určitě to nejsou jenom prosté podobnosti, se kterými začínáme, doufám, že se časem dopracujeme, tak jako při geologických vrtech, do hlubších a hlubších vrstev. Hned na začátku mě ale napadla řada jmen, základ budoucích – měly by být čtyři do roka - výstav. Podle abecedy: Jaroslav J. Alt, Klára Bočkayová, Milan Grygar, já – tedy Jiří Hůla, Dalibor Chatrný, Olga Karlíková, Inge Kosková, Miroslav Koval, Alena Kučerová, Jiří Lindovský, Daisy Mrázková, Jiří Mrázek, Pavel Rudolf, Jindřich Růžička, Jan Steklík.
A proč začínáme právě lepty Marie Blabolilové? Možná proto, že právě pracuji na soupise jejího grafického díla. Marie je velice výkonná, technikou čárového leptu vytvořila přes šest set grafických listů. Většinovým námětem, hlavně prvních grafik, je příroda, často přímo krajina. Není to ale žádné krajinkaření, vnější vzhled, slupka, design krajiny. Marii zajímají hlubší věci, než je povrchní krása. Chce přesně vyjádřit pocity, které z přírody má, chce zachytit to, co v přírodě považuje za nejdůležitější. Dělá to jednoduchým způsobem. V grafickém systému rovnoběžných linií, křížících se čar a škrtajících čárek vyhmatává rytmus skutečnosti. Rytmus je pro ni hlavní.
V roce 1988 jsem se Marie zeptal, jestli ji už napadlo, že její práce často vypadají jako podobenství. - „Mám velký problém,“ odpověděla, „neumím zobrazit přírodu. V přírodě je toho najednou moc, a navíc se tam všechno hýbe. Připadá mi těžké namalovat celý les, a proto většinou zobrazuji jednotlivé stromy. Teď bych chtěla udělal jenom větve stromů. To, jak jdou z vedlejších stromů přes sebe, jak se proplétají, jak z toho vzniká něco třetího. V přírodě se všechno opakuje. Opakuje se to a je to navíc vidět. Když začnou kvést bezinky, to je velká událost. Nebo když se na jabloních začnou dělat jablka. V přírodě jde jedna činnost za druhou, všechno se tam přímo žene do něčeho jiného. A všechno je tam stejně důležité. Všechno je obsaženo ve všem.“
O dva roky později vystavovala Marie Blabolilová společně s Jenny Hladíkovou a Danielovou Vinopalovou-Vodákovou ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy. Výstava se jmenovala Trialog o přírodě. V katalogovém listu jsou otištěné krátké autorské texty.
„Je to podivný pocit,“ píše Marie, „když si uvědomuji, že všechno v přírodě – živé i neživé – je jednoho rodu. Vesmír člověka přitahuje a přitom ho svou nepochopitelností děsí. Člověk se ho snaží ohmatat, ale potom je ještě zmatenější. Snažím se svou prací hledat řád, který, jak se domnívám, se skládá z mnoha protikladů až „nepochopitelných nesmyslů“, ale ve svém souhrnu dává celek, který právě těmito protiklady vytváří rovnováhu a ta jej drží pohromadě.“
Co chtěla Marie Blabolilová říci, řekla jasně. Co ale já chtěl těmi citacemi povědět? Když jsem lepty Marie Blabolilové k vám do ústavu vybíral, objevoval jsem v nich další a další - nejen geofyzikální a zemětřasné – vztahy a podobnosti. A vybral jsem je úplně jinak, než na výstavu ve výtvarné galerii. Možnost představit soubor leptů Marie Blabolilové v Geofyzikálním ústavu mi svým způsobem otevřela oči. Tím že se dostaly do jiných souvislostí, naplnily se pro mne novými významy. Tak, a jsem téměř u konce, zbývá už jen přání. - Bože či přírodo, dej, ať umění Marie Blabolilové podobně osvítí i uvažování geofyziků.