Galerie ještě jinak I.

author of the text: Jiří Hůla
page: 67-77
imprint date: 1991
type of document: Subordinate Document
the number of reproductions: 28 čb
language: czech
parent document: Umění a řemesla, 4

notes:
7 barevných reprodukcí na obálce
-
Byl bych raději, kdyby o Galerii H psal někdo jiný, ale přezíravý nezájem teoretiků umění v této věci dál trvá.
Zatím se objevilo pouze několik publicistických článků. První a nejobsáhlejší napsal Michael Třeštík. Text dokončil a do redakce týdeníku Tvorba odevzdal na sklonku srpna 1989. Po zásahu kosteleckých funkcionářů na vyšších místech nesměl být článek publikován. Vyšel až po revoluci, v Tvorbě č. 3 z roku 1990.
V Kostelci nad Černými lesy není v pravém slova smyslu městská zástavba. Prstenec domů kolem náměstí byl vzadu opsaný hospodářskými dvory, potom stodolami a nakonec zahradami. Naše stodola zůstala jako jedna z mála zachovaná. Nejdříve jsme do ní před lety vestavěli bratrův ateliér, potom strůpek vedle ateliéru, kvádr skladiště. Některé věci jako by byly hned na začátku jasné. Potřebovali jsme se dostat vzhůru, nahoru do patra, schody vedoucí kolem stěn nenásilně překročily středový trám. Na trámu je křídou napsáno: Josef Klimt, LP 88 4.6. naposled. - Podoba netypické výstavní síně vznikala od roku 1973.
Bratr (Zdenek Hůla, 1948) absolvoval v roce 1972 Akademii výtvarných umění v Praze, já se do Kostelce nad Černými lesy vrátil po dvanáctiletém odloučení na Silvestra 1974, naše děti jsou již čtvrtá generace Hůlů rostoucí v tomto domě.
V bezvýchodném čase konce 7O. a počátku 8O. let pomalu i mezi výtvarníky sílila obecná potřeba vzájemného poznání a konfrontace. Seznamovali jsme se postupně s usilováním nejbližších přátel, všichni jsme pociťovali nutnost a potřebu svobodného prostoru - a jednoho dne jsme si náhle uvědomili, že takové vhodné místo právě u nás doma vzniká.
Nikdy jsme příliš neoplývali penězi, zato jsme tenkrát měli dostatek času. Zdenek byl na volné noze, já pracoval jako domácí dělník v Podniku výpočetní techniky v Praze. Mít tenkrát silné finanční zázemí, mohlo všechno dopadnout jinak. Dostatek peněz umožňuje realizovat nákladné projekty, první, často ne šťastné a zralé nápady, plány. O každém detailu stavby jsme donekonečna mluvili, každý problém probírali z nejrůznějších stran. Prostor Galerie H více vyrostl než byl vytvořen, víc než neživá architektura představuje něco organického. Materiál - kámen, zdivo a omítka, dřevo, předměty často již dříve použité (schody, brus, koryta, trámy), přenesené do jiných souvislostí, naplněné novou funkcí. Když se v roce 1989 opravovaly vnější omítky kostela Svatých Andělů Strážných, viděli jsme totéž, ve zdi zazděné zlomky opracovaných kamenů - zárubní, schodů a zápraží, pečlivě dorovnané drobnými kamínky, vyskládané do téměř dokonale rovné plochy. Podobu prostředí navíc podstatně dotvořila funkční umělecká díla trvale zabudovaná do prostoru galerie, takzvané realizace. - Zeď malíře a básníka Václava Vokolka je postavená z kamenů původního zdiva kombinovaných s nalezenými kusy červeného pískovce. Červený kámen je místní specialita, objevuje se v detailech staveb po celém městě a okolí. Sochař Kurt Gebauer potřeboval pro svou stěnu kamenné žlaby, desky a pískovcové masivy. Jiří Beránek - sukovité, přetluštěné a prokroucené dubové kmeny těžko se hodící k jinému zpracování.
V roce 1982 jsme poprvé použili název Galerie H. V květnu následujícího roku jsme výstavou Jiřího Beránka činnost neoficiální galerie oficiálně zahájili. Byl to dobrý začátek, sochařova hvězda pomalu stoupala, o Galerii H se začalo mluvit. Romantický sloup rostoucí z mohutných dubových fošen spojených dřevěnými "vlaštovkami", schodiště a zábradlí, povrch dřeva se stopami řezů motorovou pilou, přesně nasazené spoje, zámky a čepy, detaily plastiky dopracované sekyrou. Práce trvala téměř čtyři měsíce.
Realizací je v současnosti devět. Brněnský výtvarník Pavel Rudolf navrhl keramické číslo a znak galerie, umělecký kovář, Josef Krupka z Kostelce, zhotovil kovanou mříž v kamenné brance k sousedům, podle plánku malířky Olgy Karlíkové jsme v průjezdě vytvořili betonovu linii, výplně knihovny jsou prací malíře Vladimíra Gebauera, skládací pult na diaprojektor je dílo olomouckého sochaře Jiřího Žlebka, dveře a skříně diatéky - malíř Pavel Mühlbauer.
Při předávání hotové realizace do provozu si mohli autoři vystavit i volná díla. Realizace totiž vždy velice úzce s jejich tvorbou souvisí. Těžiště práce Galerie H ale bylo ve společných, konfrontačních výstavách.
V roce 1983 projevilo litvínovské družstvo Dehor zájem o prototypy našich hraček, zvlášť o variabilní dřevěnou plastiku - Stavebnici H. V zastaralé továrně se vyráběly rozkládací košíčky na šití, všude se povalovala spousta zmetků, nepodařených výrobků. Získali jsme jich tenkrát několik set, rozdali je přátelům a známým, zadání první společné výstavy bylo ještě ústní, krabičky se neměly spojovat do vyšších celků. 36 autorů vytvořilo 127 prací. O několik let později přišla Jazzová sekce s podobným námětem, i rozměry krabiček byly téměř totožné, nazvala svou akci Minisalon. Díky kosteleckým krabičkám se do Minisalonu dostali naši kamarádi, tenkrát ještě nepříliš známí výtvarníci. Pavla Aubrechtová, Marie Blabolilová, Vladimír Gebauer, Jan Jemelka, Pavel Muhlbauer, Zuzana Nováčková, Pavel Rudolf, Jindřich Růžička, Josef Volvovič,...
Netoužili jsme nikdy pouze po tom, aby u nás vystavovala samá slavná jména, chtěli jsme především umožnit výtvarníkům pracovní setkání. Aby konfrontační setkání měla smysl, aby existovalo jakési měřítko, začali jsme vypisovat jednoznačná a zároveň dostatečně svobodná zadání. Velká kresba byla definovaná jako kresba větší než dva metry čtvereční. V roce 1984 se jí zúčastnilo 36 umělců. Zvláštní, bohatě členěný a v podstatě nevýstavní prostor Galerie H si vynucoval i netradiční způsob adjustace uměleckých děl. Každá výstava byla jedinečnou instalací. Úroveň expozice byla vždy taková, jakou si ji výtvarníci udělali. Nebyla zde žádná komise ochraňující čistotu výtvarného názoru a kvalitu díla.
A4, 1985. Celou výstavní plochu jsme rozkreslili, rozdělili na 1 142 pozic. Podmínka účasti - plošné dílo do velikosti A4 na výšku. Cílem bylo vytvořit pocit jediného společného proudu, výtvarné řeky. 113 autorů poslalo přes 1 OOO prací. Umístění kreseb, koláží, asambláží, fotografií, maleb a grafik bylo náhodné, určené počítačem. Vznikala překvapivá setkání, nečekané souvislosti. Vystavovalo také 7 Japonců a 1O slovenských výtvarníků.
V roce 1986 jsme připravovali slovenskou výstavu, měla se jmenovat Slovenští přátelé, otevírali jsme jí novou řadu skupinových, informativních výstav. Z výstavy nakonec, z dnes již sotva pochopitelných důvodů, sešlo. Seděli jsme u nás v pokoji u dlouhého rozkládacího stolu, měli jsme všichni zahanbující strach. Velká slovenská výstava (27 autorů) - Hostia Galérie H - byla o rok později. Jako obvykle jsme udělali vše potřebné, vytiskli pozvánky, rozeslali je na stovky kontaktních adres. Zahájení se tentokrát nekonalo, měli jsme se sejít až v sobotu, na závěr výstavy. Potom se stala věc, kterou nikdo z nás nečekal. Slováci přijeli téměř všichni, ale ze slavných a známých jmen, o kterých jsme byli pevně přesvědčeni, že na Slováky docela jistě přijdou, nepřišel, kromě Adrieny Šimotové a Ivo Janouška, vůbec nikdo. Zájem a vzájemná informovanost byla už tenkrát velice malá, dnes je to dokonce ještě horší.
Poslední řadu expozicí jsme nazvali prostor. Umožňuje výtvarníkům ověřit si u nás nějaký nápad, nové formální možnosti. Prostor 3-Čára vymyslel Jan Steklík. Na pohlednici byly ve středech svislých stran dva body. Body vyznačené na druhé straně pohlednice spojte libovolnou čarou. Kresbu podepište a pošlete zpět do konce února, psalo se na lístku. Čáru jsme nainstalovali jako souvislou šroubovici na sololitový válec a průměru šesti metrů. Lepení lístků trvalo několik dní. Výstava se konala od 19. do 27. března 1987. Na upozornění ředitelky kolínského muzea se tenkrát také ozval odbor kultury ONV. Požadoval vysvětlení. Opět to začínalo být nepříjemné.
Námět výstavy Barevná socha vymyslel Aleš Lamr, v roce 1985 se jí zúčastnilo 4O výtvarníků. Barevná socha byla asi největší "sláva". Na zahájení přijely stovky návštěvníků. Kolem kosteleckého náměstí, tehdy ještě nám. Klementa Gottwalda, dnes náměstí Smiřických, se táhla šňůra aut. Brzy po zahájení navštívila Galerii H delegace městského národního výboru. - Na základě oznámení OS SNB v Kolíně vydáváme s okamžitou platností zákaz pořádání Vaší výstavy výtvarných prací v objektu Vašeho obytného domu. - To byl jediný případ, kdy nám měla být nějaká výstava či akce zakázána. Příslušník VB nám tenkrát pověděl, že vítr fouká přímo ze Svazu českých výtvarných umělců. Galerie H byla otevřený prostor v soukromém domě, ani tenkrát jsme výstavu nezavřeli. Ostatně, po slavném zahájení na Barevnou sochu nikdo příliš nechodil.
Na Galerii H je zvláštní, že neměla a nemá tvrdé hranice. Nelze přesně určit, zda jste ještě na dvoře anebo už ve výstavním prostoru, kde končí Beránkova plastika a kde začíná konstrukce sto let staré stodoly. Co je, a co by popřípadě mohlo být umění? Jaká je jeho podoba? - Před lety přijel do Kostelce sochař Stanislav Kolíbal se západoněmeckým galeristou. Na zápraží ležel kus plechu, právě jsme dokončovali plechování komína. Němec se smutně zahleděl na zohýbané a prorezlé úžlabí. - Něco podobného právě teď u nás vystavujeme, po chvíli řekl. - Existuje jasný předěl mezi uměním a okolním světem?
Kameny vyskládané do přesného tvaru či postel z řezaných fošen pokládali mnozí znalci umění za hotová díla, poznávali v nich dokonce nezaměnitelný rukopis toho kterého tvůrce. Spadané listy třešně vykreslily po zemi měkkou a chvějivou plochu kruhu. Popisky po zdech a úchyty skel po náročné instalaci minimálními prostředky ozřejmují celé prostředí.
Vždycky nás zajímaly přesahy. Kromě čistého výtvarného umění nás bavilo to, co je na jeho hranicích, co je bezprostředně za nimi. Pohyb směrem k literatuře, to byla akce Čtyřverší. Chtěli jsme přispět ke vzniku prací spojujících výtvarný doprovod s básnickým textem v jediný harmonický celek. Styčné body mezi výtvarným uměním a vědou jsme hledali na výstavách Setkání-mikrosvět a Setkání-vesmír. Řadu věcí jsme také dělali pro děti - Dětská kresba, Hračky, Loutky, Větrný den, dětské dny. Zdálo se nám důležité seznamovat novou generaci s podobou moderního výtvarného umění. Žáci Základní školy v Kostelci nad Černými lesy měli ovšem přístup do Galerie H ředitelstvím zakázaný.
Činnost Galerie H nebyla nikdy omezená na výtvarníky pražského okruhu, snažili jsme se podchytit a aktivizovat umělce z celé republiky. Sobotín, Jablonec nad Nisou, Nové Strašecí, Kutná Hora, Plzeň, Karlovy Vary, Vyškov, Třebíč, Brno, Olomouc, Bratislava, Košice... Většinu akcí jsme zajišťovali poštou. Aktivní adresář galerie je zhruba 500 adres, pasivní obsahuje dalších 1 000 položek. Nejbližší spolupracovníci a příznivci od nás dostali za dobu existence galerie kolem 6O - 7O poštovních zásilek. Propozice, zadání, informace, pozvánky, vrácené práce, přílohy studijního archívu...
Galerie H nikdy nebyla dotovaná. Při vernisáži výstavy Záznam o činnosti mi sochař Olbram Zoubek předal obálku. Bylo v ní tisíc korun. Zavedl jsem sešit, abych peníze řádně vyúčtoval. Když částka DAL překročila hranici dvaceti tisíc korun, účetnictví jsem zanechal. Michael Třeštík si dal práci a všechno spočítal. Hovoří o tisících napsaných adres, o 4 7OO vystavených prací, o třech stovkách autorů, kteří se na výstavách v Galerii H podíleli.
V roce 1984 jsme založili studijní archív. Shromažďujeme materiály o současném českém a slovenském výtvarném umění počínaje rokem 1939. Jsou to tisíce katalogů, pozvánek, plakátů, textů, fotografií, diapozitivů. Léta jsem ten materiál zpracovával mechanicky, ručně. Dnes konečně připravujeme přechod na počítačové zpracování. Computer a speciální programové vybavení poskytuje Galerii H obchodní firma Evropa.
Doba soustředěného zájmu o práci Galerie H, léta 1983-1988, je pryč. Uspořádali jsme zde několik desítek většinou konfrontačních výstav, přednášek, performancí, hudebních a divadelních představení. Na našem programu jsme ale ani dnes nemuseli nic měnit. Nechceme proměnit Galerii H v komerční záležitost, v obchod s uměním. Rozhodli jsme se, že dál zůstane tím, čím byla doposud. Nezávislým uměleckým studiem a informačním střediskem.