Pokus o resuscitaci (malby) na čtyřlůžkovém pokoji

type of document: podřazený dokument
parent document: Host
imprint date: 2005
page: 57
language: český

notes:
-
Výstavy malířů dostaly v novém miléniu nové rituály. Do sebe zahleděný malíř duchovních témat přijde na vernisáž podpořit kolegu představou, že „celý svět je koncept a malba strádá“. A vrátí se do svého ateliéru, z něhož rozesílá své obrazy po světových metropolích, natěšených mocnou vlnou nejsoučasnější malby různých stylů a škol. Malířská dieta, kterou si naše scéna uděluje při prezentacích současného umění, je povážlivá. Kurátorský povzdech „vedle preferovaných instalací a videí stále existuje důvod malovat... stále tudy vedou zajímavé cesty“ neuvádí prezentaci studentů druhořadé školy, ale galerijních klasiků. Jako kdyby k nejpopulárnějším současným umělcům nepatřili i mladí malíři, neomlouvající se za svou existenci, a jako kdyby předminule nedostal „up-to-date“ Chalupeckého cenu malíř. Při tomto vědomí má možná prezentace v pražské Knihovně ráz nikoli jasného konstatování faktu malby, nýbrž resuscitačního oddělení pro celou kdysi mladou generaci.

Marek Pokorný se rozhodl uvést do jedné expozice čtyři malíře, jejichž těžiště tvorby lze shledat kolem roku 1990. Konfrontační část výstavy potvrzuje, že různé přístupy a myšlenkové světy Tomáše Císařovského, Petra Nikla, Jana Merty a Antonína Střížka vytvářejí v dnes již klasických dílech část obrazu umění své doby. V dobrém i temnějším smyslu se mezi těmito „klasikami“ z doby kolem roku 1990 divák ocitá v kvalitně vybrané galerijní expozici. Pozdější samostatné bloky jednotlivých autorů tak libé pocity nepřinášejí.
Tomáš Císařovský (1962) se od osmdesátých let prezentoval jako malíř, který „uměl“ příběh, sérii obrazů i tradiční disciplínu „nájemního portrétisty“. Nedávno přesvědčil i kolekcí obrazů a výstřižků ze sféry pop-music, čímž rozpoutal historicky očistnou diskusi. V expozici byl však nepochopitelně prezentován „jako svébytný umělec“ v bolestínských tématech. Tomuto autorovi velkých obrazů a slušného tematického spektra překvapivě nejvíc vyhovují stísněné výstavní prostory a úzké a přesné zadání.
Od Antonína Střížka (1959) by si asi český šlechtic portrét neobjednal, nicméně tento autor přinesl malbu, kterou ovládal jen taktak, bez obvyklého českého „výtvarna“. Obrazy z nejlepší doby přesvědčovaly svou umanutostí. Mácha. Letadlo. Koule a hranoly jako vzpomínka na Jana Zrzavého. Boty jakožto bye bye Andy... Obrazy se začaly vracet, ale bez původní naléhavosti se ukázalo, že u Střížka bez silného tématu není silného obrazu. Jeho „banální“ fotografické krajiny směřují mimo malbu. Ve společnosti s vyšším civilizačním kvocientem by se Střížek stal celebritou digitálního obrazu.
Petru Niklovi (1960) lze věřit v maniakálně precizních, biologicky tvarovaných kresbách, jen s otazníkem jejich těsné souvislosti s uhrančivými surrealisty typu Havlíčka nebo Stejskala. Nikl vrcholnou éru v malbě prožil později než vrstevníci. Současné multimediální působení, provázené především kreslířským dílem, nepotvrzuje tezi o „ústupu malby“, jde jen o Niklův dočasný „ústup z malby“.
U Jana Merty (1952) jsem se doposud nesetkal s obrazem, který by mě přesvědčil o tom, že jde o něco víc než o kultivovanou a dekorativní malbu. Intenzivnější osobní paměť nacházím u Nikla, větší lhostejnost k tomu, zda maluji tramvaj nebo mrkev, shledávám u raného Střížka. Mertovy obrazy jsou „zajímavé“, ale právě tím, že stojí jen v malířském světě, jsou minulostí. Cestou není malba, ale obraz deklarovaný jakkoli. Třeba i malbou.

Pokus o resuscitaci (malby) na čtyřlůžkovém pokoji

Pokus o resuscitaci (malby) na čtyřlůžkovém pokoji

Pokus o resuscitaci (malby) na čtyřlůžkovém pokoji