Za podstatný prvek pro pochopení...

type of document: podřazený dokument
parent document: Svatopluk Otisk: Stůl na Vagoně s přáteli
imprint date: 2018
number of page: 1
notes of page: nestránkováno
language: český

notes:
-
Za podstatný prvek pro pochopení povahy práce Svatopluka Otiska pokládám jeho vztah k místu. Po studiích v Brně a později pobytu na Vysočině se po letech vrátil do svého rodiště a usadil se s rodinou v Dolní Lutyni. Blízko měl také k Jeseníkům, kde maloval poblíž Dolních Losin, ale i k dalším místům. Bez nadsázky lze říct, že v domku a zahradě v Dolní Lutyni se předchozí místa Svaťových pobytů sešla, navrstvila, že jejich prostor byl svébytným uspořádáním komplexně vytvořen. Fragmenty prostředí v průběhu let nejen svým způsobem zaznamenává, ale vlastně intenzivně obývá (od slova býti). Metaforicky, ale i doslovně platí, že Svaťa kreslil a maloval to, čeho se dříve dotýkal (to, co se dotýká), co jako takové zároveň tvaroval – snad i k potřebě (budoucího) obrazu. Ostatně za součást jeho tvorby – vedle obrazů a kreseb – a za svého druhu samostatné autorské objekty lze pokládat také příležitostné drobné stavby a funkční úpravy (např. seník, stůl, altán…). Jako by věci následné kresbě či malbě předbíhaly jen v tom smyslu, že až jimi se vlastně ustavuje nejvlastnější smysl jejich existence. Svaťa nekreslil nebo nemaloval věci proto, aby udělal obraz, ale aby v obrazu dal věcem být, aby věci uchoval. V dopisu píše: „…kreslím i proto, že to mám jako povinnost k věcem a realitě kolem sebe…”. Zároveň je třeba zdůraznit, že jeho tvorba nebyla jen reflexí prostředí. Empatií k prostředí a věcem se tento obsah nevyčerpává, projevuje se v podstatně univerzálnějším smyslu. Věc je sama sebou, ale zároveň odkazuje k příčině a součtu věcí, často je viděný předmět představen až ve formě nějakého znaku či šifry. Obraz sám se pak možná pro Svaťu stával jakousi přirozenou relikvií.

Už v raných, více plenérových záběrech krajin, dovádí věci „blízko před oči”; na dosah je jejich materiálovost, k dotýkání je i povrch malby, vznikající tím, jak barevné pasty přidává, opravuje, jak jimi staví. Ale ať jsou to tenké, lazurní vrstvy nebo na režné plátno či jiné podložky ve skvrnách vrstvená hmota barvy, kterou si Svaťa většinou připravoval sám, jde o neobyčejně autentickou řeč vyjadřovacích prostředků malby. Ta je již sama o sobě jejím obsahem. Je autonomní i odkazující k vlastnostem, jimiž nám o své existenci věci referují. Obraz je sám sebou, svým způsobem ničím víc než věcí, je však také svědectvím – slovy Zdeňka Kalisty – o „váze věcí, měřené duchovně”. Zpřítomněno je vědomí o hloubce existence věci - snad právě touto přiznaností jejich fyzické a materiálové skutečnosti. „Bůh se prochází mezi hrnci,” píše Terezie z Ávily, „každá věc je posvátnou oltářní nádobou,” sv. Benedikt, „…světlo prýští ze všech věcí kol,” Jakub Deml.
K erbovním malířovým motivům patří motiv zdi, samotné nebo jako pozadí věcem (opřené prkno, kovová spona, dvířka), jejím dějem jsou nerovnosti, praskliny, vrstvy, na zdi se promítající stín listoví (je příznačné, že v tomto případě tedy jevy dotyku unikající). V tomto smyslu mu zeď vlastně byla vícevýznamovým „projekčním plátnem”, ale i svého druhu opřením. Některé obrazy dlouho nechával venku, kde je převážně i maloval, na fasádě domu, vystavené změnám počasí, měřítku času. Ve Svaťově tvorbě se občas objevují i další témata. Jde např. o kresby Katyně (2010), Pieta / Smrt matky (1992), Poslední večeře (2016) a další… Po stránce obsahové jsou tyto práce modifikací toho, co jeho obrazy a kresby prostupuje i jindy (Svaťa občas vyřezával také drobné dřevěné sošky, zpravidla Piety a Madony. Jde jen o hrubě otesaná a rytím nožem, případně tužkou nebo temperou do podoby figury dotvořená dřevěná polínka. V jednom z dopisů píše: „rozlišovat Pietu od Madony“, s vědomím vymezení obou krajních podob života.) V posledních letech se Svaťovy obrazy zřejmě stávaly více symbolickými a biblickými. Jeden z posledních obrazů (Nohy) je aluzí na obraz (piety) od Daniela Balabána. Až několik týdnů po Svaťově smrti jsem si také uvědomil, že v těchto pozdních obrazech je nápadné kompoziční dělení plochy v podobě jakýchsi předělů. „Rozpůlený” obraz Dveře od Vagonu, s průhledem do bílé prostoru, Daniny ruce, Stůl na Vagoně s přáteli, Postava v červené… Znovu se připomíná téma a obsahovost zdí, oken, dveří, bran, tak častých v jeho díle…
Ve své Recenzi recenze, jejíž část Svaťa v dopisu sám citoval, píše jako odpověď na kritiku Petra Nedomy v Brněnském večerníku v lednu 1987 Vladimír Kokolia: „…malíř maluje a vždycky se snaží o to, co je věčné, jakkoli to zní pateticky a ne každý vám to slovy přizná. (…) …maluje skutečně jen, když má co malovat, (…) přitom s darem až pruchovské syrovosti.” Již za studií měl Svaťa rád zejména obrazy Jana Zrzavého, Václava Rabase a Camilla Pissarra, ze současných autorů měl později blízko zejména k Janu Jemelkovi a Miroslavu Kovalovi, ale i k Danielu Balabánovi. Nejvíce je v rodokmenu Svaťovy tvorby asi patrné dílo Jindřicha Pruchy. Nemyslím však, že je na místě mluvit o jeho vlivu. Dobové, osobní i tvůrčí souvislosti jsou odlišné a přímé příklady motivů a malířské artikulace lze pozorovat snad jen v počátcích jeho práce. V další tvorbě je obdobná artikulační syrovost, esenciálnost či režnost přirozeným důsledkem toho čím byl, jakým způsobem Svaťa vnímal, viděl, jakým způsobem se projevovala jeho citlivost k věcem a lidem, účast na všem, co dělal.
P. V. 17. 6. 2018

Za podstatný prvek pro pochopení...

Za podstatný prvek pro pochopení...