Důvody k uskutečnění obrazu nebo sochy...

type of document: podřazený dokument
parent document: Jaroslava Pešicová, František Štorek
imprint date: 1968
number of page: 3
notes of page: nestránkováno
language: český

notes:
-
Důvody k uskutečnění obrazu nebo sochy mohou být jakkoliv soukromé, ale každá výstava je věc veřejná. Teprve — nebo hlavně tam, zdá se, začíná působit úkaz nazývaný společenským dosahem výtvarného díla, a to v nejrůznějších rovinách tohoto významu. Je tu nová, dosud nespatřená věc jménem obraz, vydaná na pospas divákům bez předsudků i s předsudky v nejrozmanitějších odstínech odbornosti, je tu tvůrce a věc stvořená, oba ve vzájemně totožném poměru bezbrannosti, a je tu konečně prostor, do něhož se věci dostávají bez vlastního rozhodnutí, přesto však jim nezbývá, než aby zde obhájily své právo na existenci. Netvrdím, že výstavy jsou jediná možnost zveřejňování výtvarného díla, ale je to u nás věc velmi vžitá, i když její historické zázemí se zdaleka nedá měřit s vlastní historií výtvarného projevu.
Říká se tomu nést kůži na trh a je to záležitost pro výtvarníka tak logická i neokázalá, jako třeba šepsování plátna. Z toho důvodu také nemám ráda výstavy, které v dokonalé režii předvedou bilanci uplynulého období, a tím se stávají jakýmsi soukromým výchlubkem. Dávám přednost těm, které umožňují nahlédnout do kontinuity a spíš otevírají problematiku, než aby za ní dělaly tečku.
Takhle otevřená je i tato výstava Jaroslavy Pešicové: nezkreslený pohled na to, co se v tuto chvíli děje v ateliéru.
Když Jaroslava Pešicová vystavila poprvé před dvěma lety své práce, byla jasná její technická připravenost, talent spíš kresebný, v cítění objemu a povrchu až sochařský, malba místy suchá a až příliš korektní, za žádnou cenu nepodléhající přednesu. Kus dobře odvedené práce, která se rozhodně nekryla s běžným dámským malováním, u něhož je vždy možno s úspěchem použít odkazů na lyričnost a poezii. Od té doby, aniž by změnila východisko a zásady své práce, udělala dosti patrný pohyb kupředu. Nedávajíce se ovlivnit vlnami přechodných aktualizací, neusiluje o avantgardnost, ale zůstává zcela v okruhu vlastního pojetí obrazu: deska, zpracovaná malbou, s vlastními prostorovými závislostmi, předpokládající zakončení rámem a určená k zavěšení na stěnu. Budeme-li pozorně sledovat skupenství těchto rozměrných skladeb, jež na první pohled působí dojmem fantastických kosmologických vizí, pak dojdeme k dosti prostému zjištění: Jaroslava Pešicová maluje to, co vidí. V těchto obrazech nejde ani o ponor do podvědomí, ani o soukromé drásání nitra. Pešicová je především fanatik popisu a faktologie. Ví, že rejstřík viditelných skutečností je tak rozsáhlý, že tu není třeba geniální nadsázky, abychom se dotkli zázračného. Tam ovšem, kde bylo vidění povýšeno na konečné a racionální kritérium, závisí všechno na ostrosti i úhlu tohoto pohledu. Odpovědné oko. Jmenuje věci pravými jmény a řadí je v paralelách, kde každá část je stejně důležitá. Už tím se v obrazovém toku dostavuje zcela zvláštní napětí — rozmělnilo by se ovšem v chaos, kdyby nebylo něčím organizováno. A protože je tento postup zpětného odvíjení paměti se zachováním vší ostrosti detailu nejblíže k filmovému pohybu, jsou i tyto obrazy-průtoky organizovány střihem. Připočtěme k tomu ještě úlohu barvy, která se z dřívějšího doprovodu stala určujícím momentem, připočtěme i simultánní řazení těchto obrazových pří¬běhů, a dostáváme útvar poněkud zvláštní: barokní, ale nedramatický, osobně angažovaný, ale nikoliv egocentrický, zobecňující, ale přitom mající čas všimnout si bezmála každého zrnka písku a stébla trávy.
Záznam a výpověď, která má kromě toho ještě další smysl: Žijeme ve staveních a ve městech, jejichž pravoúhlost není dokonalá. Nedůvěřujeme jí, že by nás v této podobě mohla poučit o řádu, který nám nezbývá než hledat, chceme-li žít vědomě. Srovnáváme tuto tvář civilizace s přírodou, o jejíž nedotčenosti nám zbylo matné povědomí z dětství. Jenže příroda pronikla do civilizace a civilizace do přírody. Vzájemně se zformovaly a zdeformovaly. Z tohoto ustavičného poměřování a kolísání vznikají umělé skutečnosti. Obraz je jednou z nich. Toto jsou obrazy.
František Štorek po prvé samostatně vystavoval v Praze před dvěma lety. Jeho debut obecně překvapil zralostí i rozvážlivostí, což ho rázem kvalifikovalo ne jako začínajícího autora, ale jako vyhraněnou osobnost — moment, který je spíše přitěžující okolností než usnadněním startu. Jeho práci naprosto chyběla snadná mladá improvizace, nemanifestovalo se tu však ani siláctví, jež bývá obvykle zaměňováno za tak zvaný tvůrčí zápas, a ke všemu ještě se ona vzpomínaná rozvážlivost neprojevovala oportunní opatrností, ale spíš základní, možná že více pocitovou než konstruovanou filosofickou koncepcí, která by se dala označit termínem porozumění. Nejvýrazněji se to projevilo v oblasti vztahu k materiálu: Štorek dovolil kameni a kovu, aby se chovaly s největší možnou přirozeností podle zákonů vlastního hmotného ústrojenství, proto mu kámen a kov dovolily, aby s nimi zacházel tak, jak uzná za vhodné. Toto ideální partnerství trvá i v nejnovějších Štorkových realizacích. Nadto se tu s přesvědčivostí rozvinul moment, už dříve patrný: je to jeden z mála sochařů, který dovede vystavět sochu jako trojrozměrnou, prostorovou záležitost ve vší rovnováze vnitřních i vnějších objemů, bez povrchových malebností a bez šokantních výpůjček z oblasti objektů. Vystavět sochu, neboť od první chvíle pracuje tu zároveň sochařské i architektonické cítění, a není to náhodou, že část, nazývaná soklem, není tu nikdy konvenčním přídavkem obvyklé adjustace, ale samým důvodem sochy. Je zajímavé a také zákonité, že přes okliku realizací, nejspíše označitelných za jakési anatomie materiálů a obecné antropomorfizace tvaru, dostává se Štorek v poslední době důsledně k figuře. Chuť modelovat, která se konečně ukázala už v jeho dřívějších portrétních studiích, je tu kombinována se značně osobitým přístupem k té¬matu možná až archaickému: s přístupem, který na jedné straně absolutizuje závaznost tvaru, ale na druhé straně se snaží uchovat pohyb, zastavený v pravdivosti nebo nepravděpodobnosti okamžiku.
Kromě toho tu jde ještě o víc. Říká se, že žijeme v nervózní době, v níž nevíme dne ani hodiny. Přemáháme proto její chvat — ostatně možná iluzorní — ještě větším úprkem těkajícího myšlení. Dovolujeme jí, aby se do nás jakkoliv otiskovala. Je tu však ještě jedna možnost: otiskovat se do ní, a to nikoliv formou prostého odlitku, ale formou tvořivé paralely. Umění je tvořivá paralela doby. Nepůsobí jí navzdory, ale v jistou chvíli může suplovat ony roviny, na které současnosti nezbyl čas. Tyto sochy jsou takovou výpovědí.

Důvody k uskutečnění obrazu nebo sochy...

Důvody k uskutečnění obrazu nebo sochy...