Osiřelá poezie. O knize Plíšková v krabici

subtitle: bubinekrevolveru.cz

type of document: www
parent document: bubinekrevolveru.cz
imprint date: 2019/10/21
language: český

web: http://www.bubinekrevolveru.cz/osirela-poezie

notes:
Dvacet let po smrti Naděždy Plíškové (1934–1999) vydalo nakladatelství Torst její souborné literární dílo Plíšková v krabici (2019). Tvorba roztroušená od sedmdesátých let po samizdatových sbornících, časopisech ineditních i oficiálních a představená po roce 1989 ve třech vydaných sbírkách nyní zaznívá v kondenzované podobě a v co nejzazší úplnosti. Básnický hlas Plíškové je osobitý a tíživý, zpravuje o všednosti, zraňuje rozvážně mířenou ranou a je sám zraňován. Lyrický mluvčí se v jejích verších projevuje zejména ve dvou polohách, jednak jako člověk pohybující se na hraně letargie, něhy, osobního trápení i pocitu trapnosti nad sebou samým, schopný ale zároveň prožívat sarkastický odstup s toutéž silou jako lásku k vlastnímu dítěti či stárnoucí matce. V druhé poloze mluvčí v první osobě ustupuje do pozadí a zaznamenává echa podobných prožitků u jiných. Hospodská romantika, druhá sbírka Nadi Plíškové, se autorčině dominantnímu projevu vymyká jen zdánlivě: přináší „zápisy odposlechnutého“, „periferních“ a zároveň tak lidských osudů, sdílených spolustolovníky u vyprazdňujících se půllitrů. Bezelstnost vypravovaného je přitom dojemná, nikoli syrová – Plíškové styl prozrazuje ostrá vypointovanost, návratnost motivů, básně-koláže avizované citáty z četby či doplněné notickou z novin, nad níž se vedla u stolu debata, i schopnost utnout slyšené v půli a přeskočit ke stolu vedle.
Inspirací pro vlastní tvorbu byly autorce především žité události; do nich však vstupuje nadhled, ironizování vlastního místa ve světě a vědomí moci poezie. V některých číslech sice převažují biografické momenty, bezprostřednost a zdá se, jako by touha po prosté výpovědi převážila nad poezií samou, ale je to přiznané a stylizované svědectví, které o sobě Plíšková podává a které ji dotváří jako osobnost: mnohdy zahořklou, raněnou, rozcitlivělou a za všech okolností živou. Její texty vytvářejí pendant k jejím grafikám (Plíšková v krabici ostatně vyšla v den vernisáže výstavy Naděždy Plíškové v Museu Kampa, probíhala od května do srpna tohoto roku). I své osobněji laděné básně vede k pointě, klade na ně nároky podobně jako na svou tvorbu výtvarnou: „Poesie / nemůže být nic vedlejšího. Je to NEODBYTNÉ vzrušení, nesmrtelné nutkání, vášeň, a tak je nutno k ní přistupovat. Opatrně a cudně. / Poesie je esence života. / Okolo opravdové básně se musí rozhostit ticho. Její služba je nesmírná, protože marná, protože na hranici svatosti.“ A podobně jako v Křižovnické škole se Plíšková v poezii obklopuje spřízněnými dušemi a mistry básnického řemesla téhož rodu. Mezi její blízké patří Andrej Stankovič s jeho střety reálií z bezprostředního světa v nadsázce říkanek a s přivlastněním si folkloru („Čtvrtek / nešťastný je den / nechoď dceruško do hospody / měla jsem zlý té noci sen / schody / schody / samé / schody“), Jiří Kolář s nároky na sebe sama jako umělce, na tvar uměleckého díla i jazyk poezie, jehož motto „Prózu nikdy, vzal jsem si na pomoc lidskou řeč“ svými verši Plíšková evokuje (kupř. POUZE STISKNUTÁ MÍCHA /cvičení na M/), a zejména Jan Hanč, k němuž mnohokráte přímo odkazuje, respektive s ním skrze citace vede řadu básnických „rozhovorů“. Zasáhly ji mimo jiné maximy: „TO DĚTSKÉ UŽÍT SI“, „VLASTNÍ DŮM BÝVÁ VYHNANSTVÍM“, „LITERATURU NELZE VYHUBIT. LITERATURA JE ZÁZRAK ŽIVOTA“.
Plíšková staví svůj rodokmen na žitém světě a umění daném si údělem a ve vlastním životě. Její verše nejsou libozvučné, i když jsou eufonické. Její poezie často nehladí, ale rozlaďuje. Prozaizovaná forma má zase podobu deníkových záznamů určených však vždy dalším očím, s potřebou sdílet svou bolest, svou grotesknost i smutek nesmyšleného a poznání. Takové jsou především záznamy z cyklu „Byla jsem na vozejku“ a z dopisového pásma „Z deníku: (dopisy tajné)“.
Hlavním motivem básní je však čas, čas ve svých sžíravých podobách – ten, který neběží, téměř stojí ve chvílích čekání na někoho blízkého, úplně se zastavuje a je vyplněný banalitou, když jsme sami a opuštění, a není jím možné proplout bez újmy, tentýž čas, který utíká, když ho toužíme zastavit, a rychle odnáší kradmo zadržené okamžiky náhlého štěstí: „Tak už prosím tě pojeď! […] / ať neztrácíme čas z těch dvou dnů“, „Se strachem sleduji, jak už NEDOCHÁZÍ K SETKÁNÍ, jak přestávám očekávat“, „Hlavně něco dělat abych / neměla čas čekat“, „Gong oznámí 12 hodin“; a přichází i strach z definitivnosti: „že nic nestihnu“, „že třeba už za dva roky!“. Téměř všechny citáty jsou součástí cyklu „Z deníku“, ale je to motiv natolik bytostný, že je přítomen skoro ve všech básních. Neboť právě s motivem času je u Plíškové esenciálně spojena láska a její postupné mizení, láska míjející se v čase i prostoru, dokonce se zdá, jako by šlo o někdejší rychlý záblesk provázený léty nenaplněnosti. Obojí má jeden z vrcholů v bezejmenné básni zařazené do Plíškové podle abecedy II s post scriptem „(intimní deník)“: „Čekání mě pronásleduje. / Čekání na lásku / Čekání na život / Čekání na byt / Čekání na tebe / Čekání na dítě / Čekání je v mým starých kresbách / Čekání na ROZSUDEK CO ZNÁM / TEĎ POUZE ČEKÁM / KDY BUDE VYKONÁN / (RÝM)“. Čekání tak není spjaté pouze s životním partnerem, jenž je jedním z hlavních „hrdinů“ intimních textů, ale také s unikajícím pocitem bezpečí, jistoty. (Ne)partnerství ve vztahu, ono „máš mě v hrsti“, je návratný motiv „milostné“ poezie Plíškové, báseň „Pro poslední příště“ je datovaná už rokem 1958. Témbr mluvy lásky je zde kolísavý, od hysterických výkřiků po litanie a lamentování, od zoufalých enumerativních výčitek přes aforismy z partnerského života, vede k rezignaci a zase zpět k bezmezné naději.
Monotematičnost autorčiny poezie vyzdvihovaná i zatracovaná recenzenty je vskutku její hlavní hodnotou, která zaujme jednou v přímém rozhovoru, jindy jako telefonát, vnitřní dialog, recept, nákupní seznam či nikdy neodeslaný dopis – to vše je vědomým gestem Plíškové přetvořeno v poezii. Texty nadto nejsou „celé“ samy o sobě, provázejí je datace, post scripta, názvy cyklů apod. Některé jsou formálně koláží – obsahují novinový titulek, článek, často začínají či končí citacemi (kromě J. Hanče zde promlouvá B. Pasternak, W. Shakespeare, F. Šrámek, G. B. Shaw, ale i I. Blatný, W. Allen či J. Lennon.)
Tuto organickou rozmanitost podržuje i přítomná edice, jejíž hlavní cíl deklaruje editor Michael Špirit jako snahu zachytit kaleidoskopický charakter díla Naděždy Plíškové. Ten je mimo řečené rovněž dán příznačnou a autorčiným editorům důvěrně známou povahou práce s vlastními texty (srov. text M. Špirita Všechno v jedné krabici na webu i-Kanon.cz). Na danou nevyváženost mezi jejími (ne)pořádacími kompozičními principy u sbírek oproti lpění na formě konkrétních již hotových čísel se upozorňuje s důvtipem: přesným titulem Plíšková v krabici i samotným zpracováním (jednotlivé svazky jsou společně vsazeny do tvrdého papírového pouzdra).
Kritické vydání Plíškové podrobně zpravuje o obsahu, rozvrstvenosti autorčiny literární pozůstalosti i genezi jednotlivých textů, již zachycuje jednak v detailním edičním komentáři a jednak v soupisu všech dosud otištěných básní se všemi jejich výskyty; tedy i těch kusů, které do prvních vydání jednotlivých sbírek z předchozích tištěných či strojopisných celků z různých důvodů nepřešly a zde jsou zařazeny v komentáři příslušného svazku (soupisový aparát a medailon autorky je součástí druhého, nejtenčího dílu s názvem Hospodská romantika). Z navrstvené „krabice“ strojopisných textů a prvních vydání všech tří sbírek tak vznikly tři svazky spisů pojmenované podle původních sbírek. Každý do sebe pojímá revidovanou verzi původního vydání (Plíšková podle abecedy/1991, Hospodská romantika/1998, Plíšková sobě/2000) a v úplnosti také související strojopisy básní nezařazených a samizdatově publikovaná čísla, tedy veškeré texty, z nichž autorka pro své sbírky vybírala. Plíšková podle abecedy se tak navrací k původnímu pořádacímu principu, „nouzovému“ abecednímu řazení, jenž bylo zvoleno prvním faktickým editorem díla, Janem Lopatkou, ovšem vzápětí bylo zastřeno typografickou úpravou vydání. Dále současný editor do svazku připojuje část Plíšková podle abecedy II – samostatný oddíl obsahující texty, které nebyly do prvního vydání ani dalších knih vřazeny. Jsou to především texty porůznu vydané samizdatem souběžně s čísly Plíškové podle abecedy (např. 11 textů z Revolver Revue č. 12) a texty nezveřejněné, avšak dokončené, tj. strojopisy nepatřící ani do jedné z dalších sbírek. Z 68 přidaných čísel tvoří 42 cyklus „Z deníku: (dopisy tajné)“.
Druhý svazek Hospodská romantika se oproti prvnímu vydání navrací ke znění básní ze stejnojmenné strojopisné složky a reviduje tak předchozí publikovanou verzi směrem k původnímu řečovému proudu, který se zrcadlí i v pravopisných zvláštnostech a nejednotnostech. Sbírku doplňuje o tehdy připravenou a nezařazenou předmluvu a o text Jak s tim žijete?, jenž je součástí konvolutu i publikovaných ukázek z cyklu, nikoli však prvního vydání. Plíšková sobě vyšla jako jediná z trojice již po smrti autorky. Edičně ji připravil Michael Špirit a současné vydání její podobu zachovává. I s řešením rozdílu mezi básnířkou zvažovanou a konečnou verzí prvního vydání Plíšková sobě – vyjmutím vzájemných dopisů Jindřicha Chalupeckého a autorky. V souladu se zvolenou ediční zásadou je i tato výměna uvedena v komentáři.
V závěrečném slově prvního svazku souboru editor poznamenává, že to není edice vědecká, avšak musíme dodat: liší se od ní jen pramálo – v tom, že nepřináší kompletní různočtení a nezahrnuje typy textů jako: nedokončené strojopisy (4) a rukopisy, o jejichž dohotovenosti se lze stěží dohadovat (asi 40). Vydání ovšem zahrnuje na 400 prokazatelně završených básní (veškeré strojopisné texty a texty vydané ineditně či oficiálně publikované). Kritická edice je takto kompaktní, zevrubná a zároveň čtenářsky přívětivá. Prospívá tomu i dokončení původní kompozice: Plíškovou podle abecedy uvádí studie/předmluva Jana Lopatky, Hospodskou romantiku ve stejném žánru Andrej Stankovič a Plíškovou sobě její aforismus o vlastní poezii – vzpomínka na Jana Lopatku.
Recyklovaný tvrdý papírový obal v sobě ukrývá tři paperbackové knihy, přičemž autorčiny kresby na obálkách napovídají obsah každé z nich: Plíšková v krabici – autoportrét, Hospodská romantika – forma na otisk piva, Plíšková sobě – dvojice rukou, mužské a ženské, spojených k sobě ukazováky snad v gordickém uzlu. Stejně jako je nemožné je rozmotat, je pošetilé od sebe oddělovat jednotlivé autorčiny básně. Číst Plíškovou „najednou“ a úplně stojí za to.