Mimové, šašci, děti a blázni v prázdném městě

zahájení výstavy - Jiří Hůla, foto Radek Tomek

Mimové, šašci, děti a blázni v prázdném městě

type of document: podřazený dokument
parent document: Kolínské noviny
imprint date: 1992
other photos: 7 čb
page: 4-5
language: český

notes:
-
"Setkání Kruh" proběhlo v Kostelci nad Černými lesy ve dnech 14. až 16. srpna 1992. Na řadě vystoupení, performancí a happeningů, vystoupila americká skupina WISE FOOL (vystoupení na chůdách, obří loutky atd.), německý hudební performer Gerd W. Seemann a angličtí tanečníci MIM AND BARNABY O´RORKE s představením "Mezi psem a vlkem". Součástí akce byla i výstava v Galerii H na téma KRUH. Celá akce by měla být zakončena druhou částí v průběhu měsíce září (termín bude upřesněn a budeme o něm včas informovat), které by se měly zúčastnit skupiny LYNX ze Švédska a RAUKUS MIR z Velké Británie. Případným zájemcům se tak nabízí možnost srovnání s blížícím se "Kašparovým kolínským memoriálem".
Kde jsou ty časy, kdy Kolínské noviny referovaly o Kostelci jako o "městě dětí, stromů a umění“ a kdy každá návštěva tohoto městečka uprostřed černých lesů byla cestou do jakoby jiného světa…
Toho nadšení a těch výsledků - vlastní muzeum, idea přestavby náměstí, výstavy ve škole, smělé plány se zámkem a pivovarem, proslulá galerie, vynikající regionální časopis, keramické trhy, dětské dny, poznávací vycházky do okolí… Prostě člověk si v Kostelci připadal, jako kdyby se čas zrychlil a léta bolševismu již byla dobrých patnáct let za námi - a tak byl Kostelec dáván leckde a leckomu za příklad.
V podobné náladě - tedy pln očekávání - jsem do Kostelce po více než roce přijížděl před pár dny na "Setkání Kruhu", široce (i denním tiskem) ohlašovanou happeningovou akci, na kterou byli pozváni umělci z celého světa (včetně zámoří). Ta radostná nálada mi vydržela asi tak deset minut…
O tom, že není vše v pořádku, jsem se dozvěděl v okamžiku, kdy jsem si ve stánku zakoupil donedávna mnou obdivovaný časopis "Čemokostelecko", který proslul výraznou grafikou a neméně ambiciózním obsahem. Ze všeho pěkného na něm totiž zbyl jen titulek - jinak se onehdy brilantní časopis změnil v cár bezduše potištěného papíru. A pak už to šlo jedno za druhým: muzeum uzavřené (navždy?), výstavy ve škole před zrušením, vycházky kdesi v dávné minulosti (pečlivě zapomenuté), ruiny památek v nezměněném stavu ruin… A hlavně - beznaděj a skepse těch, kteří před dvěma lety snili tak přesvědčivě, že jejich sny vypadaly jako plány.
A šok poslední - hrstka těch, kteří se na unikátní soubor víkendových akcí přišli podívat. Tedy, mám-li to uvést na pravou míru, hrstka místních - vždyť diváků se v Kostelci v sobotu objevilo ke dvěma stovkám, ale vesměs odjinud (včetně Slovenska). Na vysvětlenou na mé otázky ("proč to všechno") pak přišlo jen krčení ramen a nechuť od¬povídat, vracet se k tomu už i jen ve vzpomínkách. Vracet se k okamžikům, kdy děti, přivedené učitelkou na výstavu do tenkrát ještě otevřeného muzeu zavíraly oči, protože jim rodiče doma řekli, že mají výstavu bojkotovat…
Budu-li se snažit vysvětlovat proč, nepomůžu nikomu. Nejhorší v Kostelci už je snad pryč a k čemu to jitřit. Maloměsto. Závist. Nedůvěra k někomu, kdo se vymyká. Neschopnost uvěřit tomu, že by někdo dělal něco ve volném čase jen zadarmo. Pro město. Pro ně. Něco z toho určitě musí mít… Něco tím sleduje… A když nic jiného, tak určitě alespoň slávu…
Paradoxně to tedy na "Setkání Kruhu" vypadalo jako kdysi dávno. Jako za bolševiků. Akce pro pár přivandrovalých a pár místních (odvážlivců). Akce trochu na veřejnosti a taky trochu soukromá (přinejmenším místem konání). Tím víc však povedenější, tím důvěrněji vnímaná všemi účastníky, protože aktéři velice rychle splynuli s diváky a při leckterých vystoupeních by náhodný divák ani nepoznal, kdo je kdo.
A tak jediný, kdo na nenávist a nevraživost dospělých doplatil, byl ten, kdo by byl určitě nejspokojenější. Kostelecké děti. Těch několik málo z nich, které přišly, musí být ještě dnes u vytržení z těch neuvěřitelných kousků, které na chůdách prováděli ti divně namalovaní lidé. Vytřeštěnější než oni byl snad už jen zdravě vypadající policista, který závěrečný happening na náměstí s pochodněmi a spoustou nalíčených herců oněměle sledoval ze služebního auta - a tak to i v tomto detailu tedy bylo jako na podobných akcích před listopadem…
Těch dětí je mi taky jediných líto. Dospělých ne. Ti si za svou nenávist, malost, přízemnost, neschopnost porozumění či naivitu můžou sami. Dobře jim tak.
Vždyť se vlastně nic nestalo. Jenom pár lidí zapomnělo, kde žijí. Jenom pár lidí přestalo na chvíli stát na zemi. Vždyť létat je tak krásné. Tím víc pak bolí pád.
A jedině ti, co se i přes bolest zvednou a jdou dál k nejbližšímu kopci - vědomi si nevyhnutelnosti dalšího pádu – možná někdy dojdou. Možná. Určitě. Snad…