Nahá lidská existence v trní chladného vesmíru. Velká retrospektiva Mikuláše Medka polootevřena

subtitle: denikn.cz

type of document: www
imprint date: 2020/12/29
language: český

web: https://denikn.cz/527324/naha-lidska-existence-v-trni-chladneho-vesmiru-velka-retrospektiva-mikulase-medka-polootevrena/

notes:
Seriál o výstavách dotčených covidem: Po dosud největší výstavě Františka Kupky ožila letos Valdštejnská jízdárna další zásadní akcí, velkou výstavou Mikuláše Medka. Jednalo se o jednu z největších samostatných výstav, jakou kdy Národní galerie připravila. Přelila se i do Veletržního paláce a Anežského kláštera.

Mikuláš Medek je unikátní, osobitý umělec, bez něhož by 50. a 60. léta v českém výtvarném umění byla jiná, jaksi neúplná. Ohromoval svými znepokojivými plátny, jež se však k veřejnosti dostávala s obtížemi. Zejména v 50. letech se jeho tvorba zcela vymykala povolenému, první samostatnou výstavu měl až v roce 1965. Fyzická nedostupnost a obsahová tajnosnubnost Medkových děl způsobily, že se kolem jeho jména vznášela tajemná aura.

Medek jako mnoho jiných hledajících umělců prošel několika na pohled značně odlišnými obdobími. Po konci války byl ovlivněn zahraničními surrealisty i osobním seznámením se členy surrealistické skupiny v Československu. Pro malíře, jehož vždy více zajímaly stavy vnitřní než vnější realita, byl surrealismus v podstatě nevyhnutelným krokem. Ctil Toyen, Reného Magritta a Salvadora Dalího. Vliv těchto vzorů byl tak silný, že v některých případech můžeme mluvit až o tvorbě vizuální pocty (spíše než o vykrádání motivů). Zejména plátno Vajíčko (Snídaně) z roku 1949 obsahuje jak magrittovskou okenní římsu, tak dalíovské vejce, kobylku i oko.

Ve stejné době vznikají inscenované fotografie Medkovy manželky Emílie. Jedná se o vzácný případ úzké symbiózy partnerské dvojice. Emílie v té době fotila tak, jak Medek maloval. Je logické, že i fotografiím byl na výstavě dopřán prostor, stejně jako dílům jiných výtvarníků, kteří s Medkem souzněli.

Mezi sekáčky dvou totalit

Možná pod vlivem Magrittovým si zpočátku dával Medek záležet na precizním, avšak jemném technickém provedení. Tato akurátnost a detailnost byla mnohdy v rozporu s obsahem obrazů. Vlastně celým Medkovým dílem se vine ústřední motiv agrese. Nerovné války křehkého těla a ostnatých okolností, do nichž je toto tělo s ekvivalentně křehkou duší uvrženo. Je to tvorba osobnosti, která prošla zkušeností přelomu totalit z nacistické do komunistické. V obou totalitách byla lidské individualitě upírána jedinečnost, tělo se stalo masem a mělo smysl pouze jako masové tělo, součást davu.

Zájem o vnitřní svět podepřený horečnatými stavy způsobenými nemocí vedl Medka vždy neomylně do vlastního nitra člověka. Díky tomu jej jen zřídka zajímaly jiné skutečnosti než lidská figura a její vnitřní svět. I v pozdějším, abstraktním období názvy pláten zvěstovaly, že tématem je člověk či jeho bezprostřední výtvor.

Na počátku 50. let Medek opouští vypjatý surrealismus a nachází cestu naopak v syrovém realismu, v němž ovšem dál nacházíme surrealistickou deformaci reality. Při pohledu na jeho výrazné plátno Králík, zobrazující zátiší se staženým králičím torzem, se nabízí úvaha, zda jej k tomuto posunu nepřimělo přátelství s Egonem Bondym, který v téže době nabízel poezii tzv. „totálního realismu“ jako textovou podobu téhož objektivního, nelítostného pohledu na skutečnost. (Jeden z prvních porevolučních výborů z textů Egona Bondyho později ozdobila na obálce Medkova malba.)

V průběhu 50. let vytváří řadu pláten, kde je v popředí jedna či více figur v nějaké vypjaté situaci, ačkoliv ono napětí může být přítomné pouze podprahově, skrytě. Zjednodušování formy, které začalo proudit do českého kulturního prostoru po bruselském EXPO v roce 1958, vedlo malíře ke stále jednodušším figurám, zatímco ona skrytá napětí a akce se někdy odehrávají v náznacích na pozadí (Dítě a věž, Nahý v trní V). Následně se figury vytrácejí úplně, byť podobně jako v případě abstrakcí Františka Kupky tušíme, že i tyto abstrakce jsou zástupnými znaky pro skutečnost, pouze neviděnou.

Mezi plátny Modrá Venuše z roku 1958 a Červená Venuše z roku 1959 vidíme názorně přechod od zbytků postavy k plátnu již zcela abstrahovanému. Medek se dostává do podobné pozice jako Vladimír Boudník se svým explozionalismem. Oba propojuje i podobná barevnost a koneckonců i osobní přátelství. Medek byl poměrně společenský, rád se pohyboval mezi různými uměleckými skupinami a střídal i vyjadřovací prostředky – psal poezii, natáčel filmy, pózoval pro fotografie.

Motiv agrese se v jeho tvorbě upozaďuje s tím, jak se posunuje více do symbolické roviny. Namísto motivů trnů přicházejí „signály“. Toto slovo má pro Medka dvojí význam. Jednak odráží v 60. letech běžnou fascinaci sémiotikou, zároveň naznačuje malířův zájem o moderní technologie. Spíše než o agresi pojednávají jeho náměty o pasivních figurách či přímo obětech, někdy i sebe sama. Maluje figury ve spánku či vliv alkoholu na ně.

Zlověstné znaky světa

Ve druhé polovině 60. let se Medkovi dostává i společenského uznání. Je to dáno částečně i přechodem k abstrakci; figurální tvorba by s jeho tématy zřejmě měla problém i v této svobodnější době. Vznikají velké a slavné cykly pláten mezi surrealismem a abstrakcí. Temná, fascinující plátna zachycující zlověstné znaky moderního světa, ale i stále častější motivy smrti. Vrací se motiv šipky, který měl společný s Vladimírem Fukou. U obou výtvarníků může být šipka orientací v chaosu, ale naopak i chaotickým prvkem, neboť může mířit v podstatě kamkoliv.

Medek je plný rozporů. Získává za své dílo Státní cenu Klementa Gottwalda, ale zároveň se věnuje sakrálnímu umění, jež bylo v rámci expozice vystaveno v Anežském klášteře. Jakmile má jeho dílo fungovat ve veřejném prostoru, projasňuje se a očišťuje – viz oltářní obrazy pro kostely v Jedovnicích a Senetářově. Na plátnech obrazů se stále častěji objevují pohyblivé hroby, ale symbolickým světlem na konci je Medkova poslední veřejná realizace před výtvarníkovou smrtí v roce 1974 – radostný sluneční kotouč u vchodu do základní školy ve Žďáru nad Sázavou.

Mikuláš Medek poutal existenciálními tématy svých děl, méně se hovoří o jeho unikátní barevnosti. I ta se stala jeho poznávacím znamením a byla v té době ojedinělá.
Když se v normalizačních letech i před rokem 1968 objevilo na veřejnosti ojedinělé Medkovo dílo, působilo jako rána dýkou. Ostře a osudově. Velká retrospektivní výstava však překvapivě tento účinek rozmělňuje, namísto aby jej umocňovala. Příliš mnoho Medků pohromadě vede k devalvaci účinku, ale i k odhalení určitých manýr a stop mechaničnosti v malířově práci. I to je ale nakonec přínos této jedinečné přehlídky, kterou snad bude ještě během ledna při příznivé situaci možno navštívit.

Mikuláš Medek: Nahý v trní
Národní galerie – Valdštejnská jízdárna, klášter sv. Anežky České, Veletržní palác
Autoři: Lenka Bydžovská, Karel Srp
11. 9. 2020 – 31. 1. 2021
K výstavě vyšel stejnojmenný katalog s česko-anglickými texty autorů výstavy.
(navštíveno 18. 3. 2021)

Nahá lidská existence v trní chladného vesmíru. Velká retrospektiva Mikuláše Medka polootevřena

person   born   note
Adamovič Ivan   27. 11. 1967    

Nahá lidská existence v trní chladného vesmíru. Velká retrospektiva Mikuláše Medka polootevřena

person   born   note
Medek Mikuláš   3. 11. 1926    

Nahá lidská existence v trní chladného vesmíru. Velká retrospektiva Mikuláše Medka polootevřena

autorská
date of exhibition   exhibition title, place of exhibition
2020/09/11 - 2021/01/31   Mikuláš Medek: Nahý v trní, Valdštejnská jízdárna, Praha
2020/09/11 - 2021/01/31   Mikuláš Medek: Nahý v trní, Klášter sv. Anežky České, Praha
2020/09/11 - 2021/01/31   Mikuláš Medek: Nahý v trní, Veletržní palác, Praha

Nahá lidská existence v trní chladného vesmíru. Velká retrospektiva Mikuláše Medka polootevřena

podřazený dokument
  published   title (subtitle), publisher, city
  2020   Nahá lidská existence v trní chladného vesmíru, Deník N, 14-15