Aparát je pro mě clona, tvrdí Hana Hamplová

type of document: podřazený dokument
parent document: Mladá fronta Dnes
imprint date: 1998
portrait photography: 1 čb
language: český

notes:
-
Pražská fotografka Hana Hamplová přilil nevystavuje a dokonce ani své práce moc neprodává. Tvrdí, že prostě nemá takovou potřebu. Přesto jsou její fotografie - jakási obrazová podobenství rození a zániku - z poslední doby nyní k vidění v Městské galerii v Hranicích.
Žena, která se, jak tvrdí, sklání před prací kolegů, kteří dělají dokumentární fotografii, si pro většinu svých vystavených fotografií zvolila dva prvky: papír a oheň. Hamplová zachycuje nejen klidný plamen svíce, ale také žár, který nemilosrdně rozežírá papírovou skutečnost a výsledek nerovného zápasu v podobě zpopelněných zbytků. V galerii například vystavuje miniseriál: nejprve klidnou papírovou plochu, kterou na dalších snímcích začíná pohlcovat oheň, až je na poslední fotografii opět osamělý papír nebo přesněji to, co z něj zbylo.
„Snažím se tak naznačit nějaký začátek, který je v čistotě, a který se postupně zase vrátí do nějakého počátku čistoty. Oheň je tak nejen destrukční, ale také očišťující a pře-tvářející prvek," míní fotografka, která ve svých snímcích nehledá žádnou realitu.
Vystavené fotografie nemají název. Proč?
Část výstavy měla vlastně původně název Cesta k harmonii. Jenže pak jsem si řekla, že lidé pochopí sami, kam mířím, když to uvidí. Jsem raději, když fotky nemají název a mluví samy za sebe.
Čím vás tak fascinuje papír?
S papírem jsem začala náhodně. Měla jsem dělat titul k Hrabalově Příliš hlučné samotě. Kousek od nás byly sběrné suroviny, kde i shodou okolností v té dobé ještě pracovala paní Hrabalová, a tam se šrotoval papír. Začala jsem tam pracovat na té obálce a už jsem u papíru uvízla.
Co pro vás znamená fotografie?
Asi je to nějaký systém sebevyjádření. Fotografie má velkou spoustu různých poloh, a proto je to báječný fenomén. Těžko mohu svoje práce řadit vedle dokumentární fotografie, kde jde úplně o něco jiného a kde upřímně řečeno vidím také doménu fotografie. My si ovšem nekonkurujeme. Kluky, kteří dělají, jak se říká živou fotka, obdivuji. To je obrovská řehole, jsou to lidé, kteří foťák nemohou odložit ani na chvilku. To, co dělám já, je mnohem pomalejší, klidnější práce, po nějaké úvaze.
Pokoušela jste se také o dokument?
No jistě. Tím prošel každý. Osobně jsem v tomto směru úplně totálně zkolabovala v době, kdy se tady změnil systém. Zjistila jsem, že dokumentární fotka není moje poloha. Některé živé, reálné situace jsou pro mě tak obrovsky emocionálně vyčerpávající, že nemůžu fotit Ale je pravda, že když si člověk dá před j obličej fotoaparát, tak se situace mění. Fotila jsem například jeden těžký porod. A najednou, když jsem neměla foťák před čumákem, tak na mě šla hysterie a chtěla jsem řvát zároveň s rodičkou. Pak jsem zvedla foťák a najednou jsem byla za nějakou clonou a mohla jsem pracovat. Ten foťák je prostě clona, která trošku odstřihne emoce. Taková práce je vlastně zvláštní druh voyeurství.
Váš manžel je výtvarník, malíř a sochař Josef Hampl. Ovlivňuje vás při vaší práci?
Určité. Ovlivňuje mě celoživotně. Především v tom, že mi jeho, blízkost rozšířila znalost kumštu. Ani po absolutoriu školy jsem totiž příliš velkou představu o moderním umění neměla.
Děláte černobílou fotografii, ale tady vystavujete i barevné snímky. K barevným fotkám bývají často výhrady. Setkáváte se s tím?
Léta dělám černobílou fotku. Jenže u zachycení ohně jsem najednou barvu potřebovala pro kontrast. Prosté barvu zkouším, i něčeho vypadá líp, jinde je lepší černobílá.
Co chcete svými fotografiemi říci?
Snad to, že i v dosti destruovaném světě pořád existují styčné body harmonie, krásna a vztahů a že je možné je pořád nacházet.

Aparát je pro mě clona, tvrdí Hana Hamplová

Aparát je pro mě clona, tvrdí Hana Hamplová

Aparát je pro mě clona, tvrdí Hana Hamplová

Aparát je pro mě clona, tvrdí Hana Hamplová