Tečkované obrazy Evy Prokopcové jsem viděl poprvé...

type of document: text
imprint date: 2022
number of page: 2 strány
dimensions [mm]: 297 x 210
language: český

notes:
zahájení výstavy
-
Tečkované obrazy Evy Prokopcové jsem viděl poprvé v Galerii Bayer & Bayer v Řetězové ulici. Zahájení se konalo 10. září 2001. O den později zaútočili v New Yorku členové Al-Káidy unesenými civilními letadly na věže Světového obchodního centra. Ve zřícených budovách a v blízkém okolí zahynulo, včetně všech 157 cestujících a posádky obou letadel, 2 753 lidí.
Na úplném začátku každého díla je všechno a nic, prázdné plátno, vymezené území, plocha připravená přijmout jakékoli možnosti. Jak začít? Čím porušit počáteční prázdnotu, absolutní rovnováhu? Někteří malíři si vypomáhají náhodou, staří mistři házeli na plátno houbu namočenou v barvě. Vznikající obraz totiž funguje jako organismus, změna v jedné části vyvolá řetězové reakce po celé ploše. Cyklus tečkovaných obrazů Evy Prokopcové vznikal koncem devadesátých let.
"V té době,“ vzpomíná, „se v naší rodině objevila nemoc, a já najednou nedokázala malovat stejně jako předtím. Potřebovala jsem ale být v kontaktu s plátnem, chtěla jsem na něm nechat po sobě nějakou stopu, a nevěděla jsem, jak to udělat. Neměla jsem sílu, žádnou energii, a tak jsem na plátno udělala alespoň tečku. Potom druhou, další a další. Potřebovala jsem být u toho plátna, cítit TO, dotýkat se TOHO. Až potom jsem zjistila, že mi to kladení jedné tečky vedle druhé dělá docela obyčejnou radost. Nic hlubšího jsem za tím nehledala, ani neočekávala. Ze začátku jsem plátno vůbec nevnímala jako celek, vždycky jsem se soustředila jenom na jediný bod. Začaly mi dělat dobře drobné gestické tahy, tečky přecházející v krátké čárky, dotýkání se plátna, formování barev. Ve chvílích nadšení byly tečky hustší a rychlejší, v momentech únavy a bezradnosti bylo tečkování řidší, s širšími rozestupy, ale i v těchto situacích jsem cítila potřebu pokračovat dál, nepřestávat.
Tečkované obrazy Evy Prokopcové jsou jakoby zřejmé a přitom nejdou převyprávět. Nic známého totiž nezobrazují, nejsou odrazem vnější reality, nevznikly abstrahováním předmětného světa, samy jsou novou skutečností. Tečky na plátně vznikaly nejen dotyky štětce, ale i vymačkáním barevné hmoty přímo z tuby, každá tečka je potom jedinečným trojrozměrným útvarem. Obrazy působí neosobně a přitom vzbuzují silné fyzické pocity, posedlost tečkováním je hodně tělesná. Eva Prokopcová vytvoří na plátnech abstraktní struktury, plošné skladby, které by mohly (která mnohou) do všech stran pokračovat i mimo plochu plátna. Vznikaly jakoby náhodně, bez jasného záměru a cíle, z potřeby tvořit a prostřednictvím tvorby se něco podstatného dozvídat. Nejen o sobě, ale i o světě.
„Při tradičním postupu,“ cituji, „jsem vkládala do obrazu energii, při klasickém malování se potřebujete vybít, ale tohleto bylo přesně obráceně. Začínala jsem unavená, a bod po bodu načerpávala sílu." Konec citace.
Tečkované obrazy vznikaly, naplňovaly se, stejně jako všechno na světě, postupně - kapka za kapkou, koruna za korunou, slovo za slovem, myšlenka za myšlenkou – tedy tečka za tečkou, dotek za dotekem. Hmotné doteky jsou na plátně osamocené, ale ne osamělé, vytvářejí viditelné shluky, řady, skupiny, hnízda, vytyčují směry, volně se k sobě přiřazují, měkce sdružují – a – to je asi velice důležité – neřídí se přitom rozumem, jenom citem, nejsou racionálně rozmístěné, netvoří vyrovnané – nabízí se slovo vojenské - šiky. Tím, jak se jejich skladba a hustota proměňují, vznikají na plátnech jasně patrné okrsky a oblastí. Rozličná území neoddělují viditelné hranice, nelze určit, kde je konec jednoho, kde začátek druhého, volně se propojují. V neuralgických místech obrazů se tečky zahušťují, jejich množství se sčítá, síla násobí. Na obrazech nejsou prázdná místa, zabydlená je celá plocha plátna, každý centimetr obrazové země.
Nechci vytvářet násilné analogie, ale koho z vás by nenapadlo, že ty černé tečky se nepodobají jenom dopadajícím kapkám deště, hejnům letících ptáků? Ukrajina už druhý týden válčí. Obrazy Evy Prokopcové se naplnily – a určitě ne jenom pro mne - novým obsahem.
Výstavu v Galerii Millennium nazvala Mezní situace 2. V mailu, který jsem včera dostal, píše: „Vystavené obrazy jsou stejné jako před dvaceti lety v Řetězové ulici. Tehdy, den po vernisáži, padla newyorská dvojčata. Teď se to, v mnohem tragičtějším ovzduší, opakuje. A zase puntíky. Začínám věřit tomu, že jsou tak mocné, že dokáží to válečné běsnění zarazit. Vím, že umění by mělo být nezávislé na čemkoli, ale tentokrát se nedokážu od té šílené válečné zběsilosti oprostit.“
Umělecká díla mají jedinečnou vlastnost, energie do nich vložená se neztrácí. Čím víc si jí bereme, neubývá, ale narůstá. Umělecká díla jsou – na rozdíl od zásobníků plynů nebo nafty – nevyčerpatelnými zdroji energie. Vezměte si té energie z obrazů Evy Prokopcové co nejvíce. Příští dny, týdny, měsíce, roky ji všichni budeme potřebovat.
Sláva Ukrajině.

Tečkované obrazy Evy Prokopcové jsem viděl poprvé...

person	born	note
Hůla Jiří	7. 6. 1944