Malíř a uctívatel moře od Fernanda Légera

subtitle: kulturní-noviny.cz

type of document: www
parent document: kulturni-noviny.cz
imprint date: 2022/03/14
number: 8
language: český

web: https://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2022/06-2022/malir-a-uctivatel-more-od-fernanda-legera

notes:
-
Svatopluk Sulek (1921-2007) umění v sobě miloval, ale o sobě v umění nepřemýšlel.
Mnohokrát byl učiněn pokus, stanovit objektivní měřítka, za nichž výtvarný umělec může být nezapomenutelným. Vždy to byl experiment stejně pošetilý, neboť v této záležitosti odjakživa panuje subjektivní mínění.
Z té příčiny je dnes malíř Svatopluk Sulek, narozený před sto a jedním rokem, 6. března 1921 v Táboře (zemřel 7. února 2007 v Praze) 1/, autor obrazů nepochybně neobyčejných, známý stejně nedostatečně, jak za svého dramatického, dobrodružného a umělecky plodného života. Smutný z toho nebyl. Umění v sobě miloval, ale o sobě v umění nepřemýšlel.
Vystudoval reálné gymnázium v Košicích. V roce 1947 je přijat na soukromou malířskou školu Academie Montmartre v Paříži. Za finanční podpory rodičů a sestry studuje tři roky u legendárního profesora Fernanda Légera. Potom v Marseille vstoupí na loď a pluje na Korsiku. Neobyčejné malířské stimuly vnímá na každém kroku. Nachází nevypověditelný ráj, jehož setrvalost si pak nese v mysli po celý život.
Po návratu do Čech v létě 1951, to už je zde čtvrtým rokem jiný svět, nastupuje na pražskou Akademii výtvarných umění. Svéráznou letorou prostoupenou svobodomyslností, již v Paříži té doby projevovala každá tvůrčí osobnost, a malířským projevem (usazeným pevně, přesto vznášejícím se v jásajících výšinách nezávislosti) je Sulek v každém ohledu v rozporu s novými tendenčními idejemi realismu socialistického ražení. Rozčarován, zklamán stavem domova, studia po roce opouští. Na živobytí rodiny (manželku, španělskou emigrantku, poznal v Paříži, měl s ní dvě dcery) a na barvy si vydělává rukama. Tři roky je horníkem v Mostě. Přitom kreslí a maluje. Nato fárá na Kladně, ale utrpí těžký úraz. Po tři dny se nachází v onom světelném tunelu, z něhož se vrací málokdo. On má štěstí, uzdraví se. V Praze dělá zednického přidavače, na jihu Čech je zemědělcem. O mnoho let později řekl, že malováním vyvažoval všechny neduhy existence. Tvorbu vždy měl za první, teprve pak bylo ostatní. V roce 1958, šest let poté, co se odmítavým gestem rozloučil s Akademií, a proto nebyl uznán profesionálním výtvarníkem, je mu přiznán titul akademický malíř.
Tajuplná hnutí mohou překvapivě způsobit, že některé sny se splní. Sulek, od prvního kontaktu s mořem jeho nezkrotný milovník, pluje na československé nákladní lodi Kriváň z Polska kolem Mysu dobré naděje do Indie a zpátky. Dobrodružná letora dostala kruciální impuls. Konal, co požadovalo jeho lodní zařazení, nadto maloval a maloval. Domů přivezl řadu obrazů. K dřívějším svérázným motivům z Francie a Korsiky přibyly malby z Egypta, Maroka, Alžíru a Řecka. A k nim v toku času další plátna od nás, řada pražských motivů, tvarově, světelně a zejména barevně uvolněné kompozice z Krkonoš, Moravy a z jižních Čech, mnoho figurálních kompozic. Málokdy vyrušen signály horečného lidského hemžení ve střídě tisíciletí, Sulek žil v maličké obci Blanice u Bavorova, v selském stavení starém sto let. V tichu dobrovolné osamělosti, na rozhraní průměrného bytí a askeze. On však měl za určující měřítko toliko tvorbu. Stála přede vším a smyslem vše převyšovala („…mohl bych tady něco udělat, upravit, opravit, ale proč? Jsem malíř, musím malovat“). Tvůrčí vytrvalost a její plody byly podstatnou, neobyčejnou esencí Sulkova ducha. Avšak jeho malířská tvorba, vyhraněně osobitá v lineární, skladebné a zejména koloristické komponentě, syté a pestré, byla a zůstává nedoceněna.
Sulek byl z malířů umělecky zrozených před koncem první polovice 20. století, z těch, kteří uvěřili cestám Fernanda Légera a dalších moderních, na jejichž obrazech sluneční světlo prostupuje barevnými paprsky lidské bytosti i věci, jež se pak samy mohou stát zdrojem světla, a tím i původcem barev. Tak vznikla Sulkova svébytná varianta konkrétního, něco z kubismu, něco z fauvismu, s dominantou mořské modré a s „vykukujícím“ Légerem, propletená širokými černými konturami v zrcadlení malířovy neklidné duše.
Sulkův o sedm let mladší přítel Jaroslav Šerých poslal v roce 2002 z Prahy na Vysočinu, do Třebíče dotaz, zda by tamní Kulturní středisko, na jehož výstavní program slyšel chválu, mohlo uspořádat výstavu ze Sulkovy tvorby. Stala se skutečností na počátku roku 2004 pod titulem Barvy – osud uprostřed moře. Autor tohoto článku měl o čtvrtletí dříve neobyčejné potěšení osobního seznámení se Sulkem v jeho blanickém rustikálním ateliéru. A následně byl kurátorem výstavy v třebíčské renesanční Galerii Malovaný dům. Šlo o první setkání tamní výtvarné veřejnosti s dílem žáka Légerova. Tehdejší výstavní dvojlist je uveden mottem ze Sulkových zápisků: Zase bych chtěl plout jako malíř. Tak znovu začínám obraz a těším se na dobrodružnou cestu, která se otevírá.
1/ Některé zdroje uvádějí 9. únor 2007