Cesta k hodnosti stařešiny zemských sochařů

subtitle: kulturní-noviny.cz

type of document: www
parent document: kulturni-noviny.cz
imprint date: 2020/11/23
number: 24
language: český

web: https://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2020/24-2020/cesta-k-hodnosti-staresiny-zemskych-socharu

notes:
-
Pět vzpomínek na sochaře Zdeňka Macháčka.
Zdeněk Macháček, narozený 16. srpna 1925 v Brně, který od roku 1971 žil a tvořil v Křížovicích–Doubravníku u Nedvědice, zemřel 8. listopadu 2020 v Brně.
Červenec 1997: Dřevěné skulptury a objekty jsou hravými a lehce ironickými variacemi na téma věčné lidské touhy vzlétnout. Působí jako monumentální hračky. Tvarovou redukcí jsou blízké etnickému umění. Zdeněk Macháček má úctu k materiálu v přírodní podobě. Aby ji zachoval, vesměs neužívá závěrečných povrchových úprav. Vychází z vize skulptur nesoucích hodnověrné znaky přírody, svého původního prostředí. „Doplňkem“ jsou znaky sochařova tvarování a oživování myšlenkou. Z hlediska dynamického děje jsou vystavené skulptury a objekty dvojího charakteru: Volně letící a k letu vyzvednuté. Macháček je optimistou, sympatizuje s lidským údělem a „spoléhá na své možnosti“. Když jeho figura letí, je to trvalý stav. Nespadne. Vznáší se v prostoru imaginace.
Srpen 1999: V sedmdesátých a v osmdesátých letech tvořil dřevěné skulptury v lyricko-expresívním tvarosloví na metaforické motivy ženského aktu (též torza), jednotlivostí přírody a živlů, s výraznými znaky cítění přírodní stavby materiálu. Od počátku devadesátých let dominují komorní skulptury a rozměrné vícedílné figurální objekty. Vyjevují autorovu životní filozofii a moudrost tvůrce pevně spjatého s krajinou. V inspiračních zdrojích Macháčkovy tvorby z posledních let jsou i motivy ze starozákonního souboru milostné lyriky Píseň písní, antického bájesloví a ze staré tamilské poezie. Při sumarizaci děl vzniklých v tomto ovlivnění vynikají čtyři rozměrná sousoší z topolového a vrbového dřeva – Láska je vzlétat I a II, Léda s labutí, Perla. Bylo již pověděno, že v některých sochách je poznatelná lehká ironie. Vychází z umělcova lidumilství, v němž je moudrost nadhledu podepřená schopností žertovat.
Únor 2000: K nejlepším dílům z prvního desetiletí Macháčkova působení v Křížovicích patří, po mém soudu, polychromovaná tvarově oproštěná báseň ve dřevě Větrná krajina. A zřejmým vrcholem sochařova tehdejšího tvůrčího elánu je ušlechtile formovaná Vítězná krajina, okouzlující metafora půvabů krajiny Vysočiny. Let krajinou lze považovat za počátek nové tvůrčí koncepce, svébytně modifikované nové figurace. Plně ji rozvinul ve skulpturách vznikajících od poloviny devadesátých let do přítomnosti.
Četností převažují velká figurální sousoší – objekty s fundamentálním macháčkovským námětem touhy člověka přemoci gravitaci, ocitnout se ve výšinách nebes. Sochař myšlenkou i „mimouměleckou vůlí“ chrání své dřevěné bytosti před dramatem ikarského tématu, upíná se toliko k bezpečným křídlům Pegasovým. Sochy s podpůrně vyzvednutou figurou (Hrátky I, Hrátky II, Blažený let, Těžko identifikovatelný letící objekt ad.) nemají sice oproti „letícím“ onu neomezenou volnost pohybu, stojí na pevné zemi, z filosofického aspektu je přesto považuji za neméně významné, snad i významnější. Právě vzlétající člověk je vyzvedáván bizarním, nepochybně příchylným zvířetem vztyčeným na zadních nohách. Člověk vyzdvižený ke splnění svého snu zvířetem! Přesvědčivý obraz symbiózy.
Červenec 2005: Na cestě nacházení adekvátních výrazových prostředků, při markantním uplatňování událostí formy, tedy v dimenzích široké sochařské stylizace, Macháček vytrvale přináší s podáním i obsah. Zatímco současné umění se k obsahovosti po velké spirále času postupně vrací, Macháček ji nikdy neopustil. Jeho materiálem je dřevo. Z něj vytváří rozměrné měkké metafory krajiny a vanutí čerstvých proudů, s protikladem hladkého a strukturovaného povrchu. Z dřeva jsou svůdné lyrické nápovědi ženských figur. Z dřeva jsou štíhlé figury lidí v letu nad krajinou. Přívětivé bytosti v solidní činnosti, mělo by se říci, neboť to není kratochvíle. Ale není tu patos ani pohnutí. Spíš Macháčkovi příznačný posun k humoru, skrz který lze vše líp uchopit. Inspirační látka Macháčkovy tvorby má podobu trojúhelníku. Na dvou vrcholech jsou krajina a člověk, na třetím, magickém, je nadoblačná nesmírnost. Avšak nehledejme v Macháčkových dílech konkrétní nápovědi o věcech a situacích viditelného světa: Jsou to „jen“ lyrizované příměry krajinného vlnění a vanutí čerstvých proudů (Krajina – plachetnice, Krajina – motýl, Podzim na Vysočině, Drsná krajina ad.). Většina soch je barevných, červených, žlutých, hnědých. Činí je to, spolu s vlastními tvary, zrakově přitažlivějšími. Též je to doklad sochařovy duševní pohody.
Srpen 2015: Zdeněk Macháček se dožívá devadesáti let. Výstava k jubileu v Galerii z ruky obsahuje přes sto děl, rozměrné sochy i drobné modely. Materiálem většiny je dřevo, komorní zvířecí motivy jsou bronzové. Dvě z témat jsou stěžejní – člověk a krajina. S oběma jde Macháček desítky let. Stejnou měrou vyjevují jeho zaujetí. Protože vztah k lidské bytosti má nutně jinou náplň než milování krás krajiny, obrací se umělec k jednomu a k druhému odlišnou formou. Krajinné náměty, interpretované v četných variantách vertikálních reliéfů, nesou v symbolické zkratce výrazné tvarové zjednodušení. Jsou to díla vroucnosti, ve zformované myšlence vyzařují krásu.
Průkazný umělecký jazyk vystupuje z autorovy osobitosti. Macháčkovy tvůrčí metody jsou sdělné. Nejmladší exponáty nesou téma krajiny nebo stromu jako živé přírodní jednotlivosti. Obé má pro sochaře tutéž inspirační sílu jako lidská bytost. Ovšem krajina poskytuje více tvůrčí svobody. Otevírá cestu k zobecnění, tím k větší síle ikonického symbolu a paraboly. V tom smyslu akcentuji především vertikální reliéfy Zelená krajina a Duše stromů. Segmentové fragmenty kadlubu původního kmene stromu (stopy původní věcnosti) nesou na vnitřní straně osobitě formované shrnutí členitého krajinného tvarosloví nebo obrazotvorného vyjádření vědomí stromu.
navštíveno, 21.5.2020