Nejraději vzpomínám na instalace, které sloužily lidem, říká sklářský výtvarník Václav Cigler

subtitle: magazin.aktualne.cz

type of document: www
parent document: magazin.aktualne.cz
imprint date: 2018/03/29
language: český

web: https://magazin.aktualne.cz/kultura/umeni/nejradeji-vzpominam-na-instalace-ktere-slouzily-lidem-rika-s/r~ef9a2cfa32b411e8a72bac1f6b220ee8/

notes:
Ikona sklářského výtvarného umění. Vizionář. Muž, který svým futuristickým přístupem k prostoru, světlu a sklu ovlivnil celé generace umělců. Václavu Ciglerovi bude v dubnu 89 let, na slavnostní večer u příležitosti předávání cen Czech Grand Design, kde na něj čekala cena za vstup do Síně slávy, ale dorazil v dobré formě. Předtím z publika sledoval, kteří z jeho o šedesát let mladších kolegů uspějí v ostatních kategoriích. “U mladých designérů si cením hlavně jejich živého přístupu,” usmíval se po ceremonii se sklenkou vína v ruce.

Na co ze své kariéry nejraději vzpomínáte?

Na úkoly, které sloužily, čili úkoly převážně designérského charakteru. Měl jsem štěstí, že jsem mohl pracovat i na důležitých interiérech na Slovensku: na bratislavském Národním divadle, na prostorách Bratislavského hradu nebo na různých úřadech.

Ale také na to, jak jsem na bratislavské Vysoké škole výtvarných umení učil čtrnáct let sklo. Poznal jsem tam spoustu lidí, kteří byli pro svůj obor zapálení a se kterými jsem dodnes v přátelském kontaktu.

Začínal jsem ale v českém prostředí a dřív, než osud rozhodl, že se budu zabývat sklem, jsem si myslel, že se budu zabývat krajinou. Chtěl jsem vytvářet místa, na kterých by se lidé mohli scházet, povídat si, meditovat. Každý člověk je jiný a krajinu dodnes vnímám jako průsečík, v němž se lidé na kratší nebo delší dobu setkávají.

V Praze jste vytvořil řadu skleněných instalací pro vestibuly metra. Vadí vám, že až na jednu výjimku ve stanici Náměstí Republiky po roce 1989 zmizely?

Víte, já jsem téměř člověk v likvidaci. Dělal jsem hodně věcí, které bez nějakého vysvětlování zmizely. A dost mě to mrzí, protože za tím byla spousta práce, nejen té mé. Totéž se stalo i v Bratislavě. Ale takový je osud, musím ho přijmout.

Je dnes v Praze nějaký zásah do veřejného prostoru, který se vám obzvlášť líbí?

Neřeknu vám nic konkrétního, protože ve své fyzické omezenosti se zdržuju hlavně doma a pracuju si na svých projektech. Ale Praha je prostor inspirující a dnes vznikají věci, které jsou daleko víc obnažené, řečené naplno a naléhavěji.

Moje generace tvořila navzdory mantinelům. Měli jsme ale naši zemi rádi, a tak jsme si zkusili odmyslet všechny ty problematické věci a snažili se vyjadřovat na onu dobu novými, neotřelými prostředky.

Jak je vidět, povedlo se vám to.