Kdo je Pavlík-Petřík?

subtitle: Recenze publikace

type of document: podřazený dokument
parent document: Ateliér, čtrnáctideník současného výtvarného umění
imprint date: 1998
portrait photography: 1 čb (koláž)
page: 6-6
language: český

notes:
anglické résumé s. 15
-
Články autorské dvojice Pavlík-Petřík uveřejněné v letech 1993-96 v Ateliéru, Lidových a Literárních novinách, v Prager Zeitung, Právu a v katalogu výstavy Umění zapomenutého času budily zájem široké výtvarné obce, radostný souhlas i příkrá zamítnutí. Dotýkaly se totiž vždy něčeho podstatného, konkrétních, často bolestivých problému. - Kdo ale je Pavlík-Petřík?
Na otázku, kterou si sám položil odpovídá Milan Knížák: „Tento samozvaný teoretik podepisující se jednou tak, jindy onak, trpí nejen nedostatkem talentu, ale i skutečného vzdělání… Nepovažuji ho za partnera a odmítám s ním diskutovat.“ – Ale vážně.
Petr Pavlík vystudoval, na rozdíl od bývalého rektora tohoto ústavu, Akademii výtvarných umění v Praze, narodil se v roce 1945, je členem Spolku výtvarných umělců Mánes a Volného seskupení 12/15 – Pozdě, ale přece. Patří k základním autorům současného českého umění. Dr. Pavel Petřík – známý vlastenec, jednobuněčný bratr a zrzavé dvojče – je pouhý stín, hra na průhledný pseudonym, malířovo druhé já. Malíř je vzdělaný a poučený, ve své práci těsně navazuje na českou, - a to nejen výtvarnou – tradici, jeho dílo je ale přitom osobní, originální a neodvozené. V 80. letech psal poznámky o malířské práci, první závažný text – O vnitřním a vnějším těle aneb Smrt v Benátkách - uveřejnil v polovině roku 1993.
V podstatě je moralista. Uznává jistoty a hodnotová měřítka, a jako každý moralista se občas mýlí. Mýlí se za sebe, a za omyly, tak jako každý, platí. Vadou na kráse jeho textů možná jsou někdy příkré a konečné soudy, ovšem – kdyby je nevznesl, ničeho (nikoho) by se nedotkl, nebylo by o čem diskutovat. Veřejný prostor se dnes stal zaklínadlem, vstupenkou do veřejného prostoru ale není nic jiného, než jasně vyslovené ano či ne. Petr Pavlík odhaluje nepůvodnost, prázdnotu a manýru, hledá – a dokonce vážně nabízí – donkichotská řešení: navrhuje rehabilitaci tvůrčího zápasu, mobilizaci teoretiků, návrat ke kořenům. Věrně ctí své lásky, někdy se ve své zamilovanosti nechá okouzlit hrou se slovy, s nápady a nutkavými myšlenkami, sám sebou. Volně se pohybuje mezi vážností a humorem, svobodné střídá a mísí dvě základní polohy – hlas vizionářského kazatele a šprýmy krutého šaška. Některé texty by ve výboru být nemusely (například Rozhovor P. Šruta Sázavského s dr. P. Petříkem, Další hotel pro Prahu nebo Umělec na finančním úřadě), ale Umění a život v Čechách je i přes značnou nevyrovnanost zábavné a potřebné čtení. Za pár let od uveřejnění článků se situace v českém výtvarném umění viditelně pohnula, a vývoj dal autorovi většinou za pravdu. Pavlíkův humor je z rodu Haškova. Neodolatelná je pasáž o přednášce o mladém českém výtvarném umění na sympoziu v domově důchodců v Nymburce, zmínka o recenzi Věry Jirousové na výstavu Thomase Hubera Banka Stanovení – hodnot v Galerii Jiří švestka, věta nejlépe postihující problematiku soudobného českého vizuálního (dříve výtvarného) umění: Každodenní prestižní měkká přesnost. „Ach, ty měkce prestižní přesná každodennosti!“ Humor ničí i osvobozuje, není možné s ním bojovat jinak než zase humorem, tedy zbraní, která nejvíce postiženým – ať to jsou (podle abecedy) Jiří David, Martin Dostál, Věra Jirousová, Marek Pokorný nebo Jana a Jiří Ševčkovi – zřejmě chybí. Některé věci by ale Petr Pavlík alias Pavel Petřík, ba ani Jaroslav Hašek asi nevymysleli. Například myšlenku profesora Milana Knížáka přetištěnou ve sborníků ze sympozia O podobě a smyslu malby, kterého se Pavlík-Petřík v roce 1994 na Akademii výtvarných umění také (i když v nepřítomnosti) zúčastnil: „Ještě k tomu geniálnímu blbovi. Myslím, že umělec nesmí být geniální blb, alespoň ne v tom smyslu, jak sám se k tomu staví. Dnešní umělec má povinnost vzdělávání se a určitého intelektuálního vniku do problému. Třeba se mu to nepodaří a nakonec skutečně zvítězí jeho určitá geniální debilita, ale myslím si, že on sám by neměl s tímto názorem do života vstupovat. Naopak by mělo by povinností nestáti se tímto blbem.“
Petr Pavlík & Pavel Petřík: Umění a život v Čechách aneb Umění žit v Čechách. Praha, Středoevropská galerie a nakladatelství 1997, 155 s.