Na okraj výstavy Aktuální nekonečno

type of document: podřazený dokument
parent document: Ateliér, čtrnáctideník současného výtvarného umění
imprint date: 2001
page: 4-4
language: český

notes:
Na okraj výstavy Aktuální nekonečno
Pocit nekonečnosti (neuchopitelnosti) světa zná lidstvo od nepaměti. Život jedince sice končí, ale kontinuita života existuje, potřebu čehosi nadosobního (nekonečna) máme v sobě přímo zakódovanou. K prožitku nekonečna vede už obyčejné přičítání, dětská hra na to, kdo zná největší číslo.
Sto. - Dvě stě, odpoví nezkušený, sto a jedna, řekne znalý protihráč. - Tisíc. - Tisíc a jedna. - Milion. - Milion a jedna. - Sto tisíc milionů. - Sto tisíc milionů a jedna. - A nebo (pro ty, kdo se chtějí k nekonečnu přibližovat rychleji): jednou, dvakrát, stokrát, milionkrát tolik. K tomu, aby jedno číslo bylo větší než druhé, stačí docela málo, skoro nic.
Nekonečno a jedna je nekonečno. Nekonečno a nekonečno - nekonečno. Nekonečno bez nekonečna nekonečno - a nekonečno rozdělené na nekonečný počet dílků se rovná nekonečnu. Zajímavé, Bůh má podobné vlastnosti. Jako trojjediná bytost se skládá ze tří částí - Bůh otec, Bůh syn a Duch svatý - a každá boží část je rovna celku - Bohovi.
Aktuálním nekonečnem označovali barokní vzdělanci potřebu chápat svět celistvěji, než dokáže rozum. Pro filozofy, theology a umělce je aktuální nekonečno stvrzením existence duchovních oblastí za hranicemi racionálních možností.
Matematici vzali existenci nekonečně malých i nekonečně velkých čísel jako fakt tak jasný, že není třeba ho dokazovat. Z axiomů odvozují logické konstrukce popisující a vysvětlující svět, ale všechny jevy všehomíra jenom rozumově asi postihnout nelze. Rozumové (vědecké) poznání je navíc vždy dobově omezené, věda přímo počítá s možným omylem, uvědomuje si svou nedostatečnost, neustále zpřesňuje (aproximuje) své znalosti.
Rozdělené kruhové elementy a půlkruhy (1983-1990) Jana Kubíčka jsou zkonstruované podle jasného pravidla. Divák, který porozumí stavebním principům může prožít - kromě estetického potěšení - i další druh uspokojení: Aha! Tak takhle je to! Spojení mezi rozumem a citem tedy viditelně existuje.
Racionálně budovaná díla dokáží vyvolat silné emoce i tehdy, když je jejich řád skrytý, na prvý pohled nepochopitelný. Průběh Linií Zdeňka Sýkory určuje počítačový program řízený generátorem náhodných čísel. Sýkorovy obrazy jsou navíc jenom výseky z nekonečných struktur, myšlenkově i v počítačovém vyhodnocení, pokračují v rovině vyznačené plochou plátna všemi směry.
Kromě racionálního výkladu existuje i smyslové pochopení, duchovní přesah. Umělci jsou velice často přesvědčeni o absolutnosti svých výkonů, věří, že se přímo dotýkají podstaty, že jejich výtvory dokáží zprostředkovat plné poznání. Souznění s takovými díly (na výstavě např. s obrazy Václava Boštíka nebo s pastely a objekty Karla Malicha) může být neobyčejně silné, ale vždy je subjektivní. Založené na osobních zkušenostech, na schopnosti vcítění a spoluprožívaní, a jako takové neměřitelné a těžko zcela sdělitelné. - "Člověk může předat jenom to, co ten druhý už zná." Christian Boltanski.
Umělecké dílo není ale jenom tím, čím se jeví, vždy odkazuje za viditelnou nebo rozumem uchopitelnou skutečnost. Umění, stejně jako víra, se asi nedá vysvětlit ničím jiným, než přesahem, potřebou a možná i existencí transcendentna. Síla alegorie je v kontextu, ve schopnosti a připravenosti jedince a společnosti ji přijmout. Alegorií nekonečna by se v dnešní době asi mělo stát dílo vytvořené na počítači. Vpád počítačů a nových médií ale zatím nepřinesl (zřejmě ani nepřinese) novou estetiku, naopak – možnosti digitálního zpracování se snižují k co největší popisnosti. Forma převažuje nad obsahem, okouzlení možnostmi techniky nad sdělením.
Digitalizovat nějaký jev znamená vyjádřit ho v číselné podobě. Zápis A = (a1, a2, a3,...) říká, že jednotka A je jednoznačně určena souřadnicemi a1, a2, a3,... Každé jednotce tedy přísluší právě jediná n-tice souřadnic (v případě obrazu to jsou souřadnice sloupce, řádku, barevnost, sytost), a každé n-tici souřadnic odpovídá pouze jediná jednotka obrazu.
Jednotku digitalizovaného obrazu nelze dále dělit na menší části s odlišnými hodnotami barev a odstínů, zobrazení v digitální podobě se tedy původní předloze vždy jenom přibližuje. Jednotky ale můžeme (alespoň myšlenkově) zmenšovat, zpřesňovat tak záznam. Pro přímé vnímání obrazu stačí dostatečně velký odstup nebo dostatečně malá jednotka, abychom chápali digitálně zobrazenou skutečnost jako spojitou. Rozlišovací schopnost lidského oka je navíc poměrně malá - pět setin milimetru.
Všechny digitalizované obrazy o stejném formátu (počtu řádků a sloupců) a o stejném rozlišení tvoří jednu množinu. Počet prvků (obrazů) této množiny je sice neskutečně velký, ale konečný. Teoreticky (časově zatím sotva) je možné všechny takto myšlenkově stvořené obrazy vyjmenovat, například vytisknout. Většinou to budou skladby lišící se jenom v několika barevných bodech, nerovnovážné kompozice, pomalé posuny a proměny, vzácně zárodky uspořádaných struktur, naprosto výjimečně tisky odpovídající přijaté estetice.
Spojitý obraz (záznam) je abstraktní představa. Skládá se z nekonečného množství nekonečně malých jednotek. Nespojitý záznam (obraz) se skládá z konečného množství libovolně malých jednotek. Pro naše smysly jsou spojité čáry tužkou, tahy štětcem, kontaktní fotografie; nespojité - televizní přenos, novinová reprodukce, digitalizovaný obraz.
V letech 1979-1989 jsem se intenzívně zabýval dělením obrazu, záměnou částí (jednotek) uvnitř obrazové struktury, přeuspořádáním jednotek vizuálních informací. Jednotkou vizuální informace (JVI) může být v podstatě jakýkoli díl obrazu - čtverec, obdélník, kosočtverec, kruh, mezikruží, trojúhelník, obecný čtyřúhelník, nepravidelný tvar. Podle toho jaké jednotky a podle jakého pravidla se v obrazu přemísťují, se přeuspořádání dělí na řadu druhů, které lze nejen nespočetně obměňovat, ale i vzájemně kombinovat. Z jakéhokoli obrazu tak lze vytvořit libovolné množství variací. Počítačovým programem řízená tiskárna může z jediné předlohy (např. portrétu) tisknout stále nové a nové variace. Přeuspořádání je ale metoda použitelná na jakýkoli plošný, prostorový i vícerozměrný (text, hudba, film, video) útvar.
Rozdělení představuje základní typ přeuspořádání, navíc nejvíce souvisí s digitálním zobrazením. Při rozdělení jsou z obrazu postupně vyjímány - vždy z každého m-tého sloupce a n-tého řádku - JVI; ty jsou potom složeny v redukované obrazy, v redukce mxn-tého stupně. JVI mohou být libovolně, ale ne nekonečně, malé. Dělení na nekonečně malé jednotky by změnilo nespojité přeuspořádání v zobrazení spojité, redukce by se proměnila ve zmenšení. Při přeuspořádání jsou důležité odhad a zkušenost, výběr vhodného materiálu, velikosti, tvaru a počtu JVI. Zmenšováním jednotek uchovává redukovaný obraz původní podobu, zvětšováním v něm vznikají ostré předěly a skoky, deformace a proměny. Každým přeuspořádáním se ale původně spojitý (spojitě působící) obraz mění v obraz nespojitý. V takto přeuspořádaném obraze nepřechází jedna jednotka do druhé už plynule, ale dochází k jejich osamocení nebo k nelogické propojení, ke kvantování vizuální informace. Na hranicích sousedících JVI je potom nejdůležitější to, co tam vlastně není, prostorová zkratka naplněná spoluúčastí diváka. Každá JVI je dále složitým obrazem, který lze dělit na menší a menší části.
Při použití výpočetní techniky k vytváření přeuspořádaných obrazů je vhodné sdružit digitalizované plošky do vyšších celků (např. 4x4 nebo 8x8), a teprve až s nimi pracovat jako s nejmenšími, tedy dále už nedělitelnými prvky. Tak může být i v omezených podmínkách strojového zpracování alespoň částečně naznačena souvislost mezi spojitým a nespojitým zobrazením; mezi světem, jak ho vnímáme smysly, a světem, jaký je; mezi poznáním získaným rozumovým úsilím a pochopením zprostředkovaným uměleckým dílem.
Když jsem v roce 1982 rozdělil portrét Jitky Zelenkové (plakáty zpěváků vydávané Supraphonem byly v té době u nás jedinými velkými a dostupnými obrazovými materiály) na 10x10 obličejíčků, uvědomil jsem si, že by bylo možné dále pokračovat. Teoreticky totiž může být velikost jednotek nekonečně malá, v limitě se blížit k nule. Redukované obrazy se budou zmenšovat a zmenšovat, a jejich počet růst nade všechny meze, mířit k nekonečnu. A celý svět bude možné zobrazit v jediném bodě. Přeuspořádání jednotek vizuálních informací - na rozdíl od digitalizace - vizualizuje cestu k Bohu.

Na okraj výstavy Aktuální nekonečno

person	born	note
Hůla Jiří	7. 6. 1944