Elegie

type of document: podřazený dokument
parent document: Kvart
imprint date: 1937
page: 81-82
notes of page: 81 - 82
language: český

notes:
Ó žel, kam poděly se všechny roky mé!
Sen bylo žití mé, či bylo pravdivé?
Co skutečně se zdálo byla snová líc?
To spal spal jsem tedy já a nepoznával nic.
Teď probudil jsem se a je tu z neznáma,
co bylo známé vždy jak druhá ruka má.
Lid a zem, kde mne z mého dětství znali,
již cizími se staly, ach, jak mne obelhali.
Mne sotva pozdraví teď, kdo mne dřív znal.
Celý svět naplnily svízele a kal.
Mí druzi her jsou staří a nečinnými dnes.
Je pole vzdělané a vymýcený les,
jen kdyby proud vod nešel jak se dříve bral,
tu v pravdě věřil bych, že velký je můj žal,
když pomyslím na mnohý přelahodný den,
scela jak úder v moře už je rozptýlen
vždy víc a víc , ó žel.
Ó žel, jak utíká se mládí do výtek,
a ti, co nepoznali bol ni zármutek,
jsou starostliví dnes, žel, proč se rmoutit mám,
marně se rozhlížím, zda radost uhlídám.
Starosti tance, zpěvy byly zahnané
a nikdy nelkali dřív tolik křesťané.
A hleďte, jaká zdoba krášlí hlavy žen,
je v selském oděvu dnes hrdý rytíř zřen.
Listiny neblahé teď z Říma došly nás,
nám dovoleno lkáti, prchnul blahý čas.
Mé srdce trpí v hloubi, tak blaze bylo žít,
že pláčem nyní měl bych úsměv zaměnit.
I plaché ptáky stísní naše žalování,
je div, když také mě svou bázlivostí raní?
Má slova bláhová , utajme svoji zlost.
Kdo rozkoš světa předsevzal, ten ztrácí blaženost
vždy víc a víc, ó žel.

Ó žel, jak sladké věci dány v marnost naší!
Zřím žluč, jak prostřed medu ztajena se vznáší:
Je krásná zeleň, nach, běl, vnější světa tvar,
jenž uvnitř barvou černý, temný jako zmar.
Kdo jim je sveden nyní získá blaženost,
jen s trochou pokání je viny hříchů prost.
Toť vězte, rytířové, vaše poslání,
vy máte přilby lesklé, dobrá kování,
váš štít je k tomu pevný a požehnaný meč.
Dejž Bůh, bych také já šel ve vítěznou seč!
Já chudobný pak chtěl bych bráti valnou mzdu.
Nemyslím lány země, ni zlato od pánů:
korunu nebes chtěl bych na věčnosti míti,
již lehce může žoldnéř kopím uloviti.
Kéž bych tou sladkou poutí tam za moře šel,
pak chtěl bych zpívat chválu rád a nikdy víc, ó žel.

Elegie

Elegie

Elegie