Vzpomínka na Jaroslava Rezka

type of document: podřazený dokument
parent document: Jaroslav Rezek: Obrazy a kresby
imprint date: 1996
number of page: 1
notes of page: nestránkováno
language: český

notes:
-
S Jaroslavem Rezkem jsme se znali od studií na pražské Akademii výtvarných umění, byl o tři roky mladší, chodil k prof. Radovi a já byl u Sychry. Spřátelili jsme se však až při společné práci. Restaurovali jsme v roce 1980 nástěnné malby na zámku Lnáře, kde jsme ve dvou sálech odkryli zatapetované a vápnem několikrát přetřené velké rokokové obrazy krajin s figurami a architekturou, zdobnými rámci a květinami. Odkrývání vyžadovalo velikou trpělivost a odpovědnost. Vápno se z maleb nedá odstranit jinak než odškrabáváním a odlupováním po kousíčcích. Týdny jsme centimetr po centimetru zviditelňovali obrazy více než sto let neznámé, pomaličku se vynořovaly zpod špinavě zelenavé plochy vápenného nátěru krajiny se stromy, oblaky, postavy lidí, lodě, domy anebo také pouze narušená omítka, drolící se písek a malta. Poměrně rozsáhlé plochy stěny jsme musili transferovat, to jest sejmout vrstvu omítky i s malbou dolů se zdi, a potom ji speciálně upravenou a zpevněnou, znovu přilepit na vyspravenou vyzdívku. Měsíce jsme ošetřovali podklad zdi, abychom na něm konečně mohli malovat, tedy další měsíce retušovat rozsáhlé fragmenty původních maleb a malířsky doplnit chybějící partie vyplněné hladkými plombami nové omítky. Skutečně profesionální přístup k restaurování je nezbytně tvořivý, je k němu třeba stálý intenzívní zájem o věc, vynalézavost, hledačství plynoucí z invence a talentu.
Fresky ve Lnářích jsme s Rezkem opravili za dva roky a zůstali jsme přáteli a spolupracovníky na dalších deset let. Společné dojíždění na různá pracoviště, společné bydlení často v provizorních ubytovnách, namáhává práce, někdy i těžká a špinavá, v přítmí a zimě, pod klenbami kostelů, občas nezdary, předělávání, problémy názorové i materiální, ale i potěšení ze starobylých kulturních prostředí a jejich renovace, navrácení životu. Rádi jsme si při práci zpívali a stejně rádi debatovali, hlavně o umění, jímž jsme žili profesionálně a především vnitřně.
Jaroslav Rezek svůj umělecký přístup a svůj talent projevoval při restaurování i při své volné tvorbě. Byl opravdu tvořivý, to jest pracovitý člověk, který dělá své dílo pokaždé nově. Restaurátorské zakázky byly pro něj nezbytností, aby si vydělal peníze na běžné živobytí, prováděl je však stejně zodpovědně a opravdově jako maloval své obrazy. Za ty ovšem nedostával zaplaceno, obrazy maloval ze sebe a vlastně jen pro sebe a pár svých přátel, protože je celá desetiletí nemohl vystavovat. Hromadily se mu v atelieru a jen občas jsme je viděli při náhodné návštěvě. Nesměl je vystavit, ačkoli chtěl, žádosti o výstavu byly svazem výtvarníků zamítány, jediná skupinová výstava, jíž se zúčastnil ve vysočanském Gongu v roce 1983, byla předčasně zavřena.
Jaroslav Rezek nemaloval konvenčně, byl původní, osobitý. Vrstvil a budoval své obrazy z různých materiálů, nahazoval, uhlazoval, tvárnil, hnětl, lepil, brázdil a sypal, lžící, špachtlí, štětcem i laťkou. S rozmyslem a pořádně, žádná patlanina. Měl, stejně jako při restaurování cit pro materiál a zodpovědnost k dílu, fortelnost zděděnou po otci zedníkovi. Něco ho přitahovalo k hmotným strukturám tak, že je dovedně zvládal prakticky, ale nadto si s nimi s velikou chutí i hrál. Jeho obrazy jsou doslova hmatatelnými důkazy této invence. Jsou to malty a cihly, pole a meze, brázdy a ornice, hradby a plůtky, větvičky a lístky, cévy a žilky a také někdy košilky, bradavky a ňadra, obliny a úžlabinky. Hmoty v té hře ožívají. Malířsky však ctil barvu, byl velmi citlivý a nápaditý kolorista. Své struktury barevně symbolizuje, barvou dosloví to, co plasticitou nanesl, navrstvil. Hnědé, růžové, teplé, zemité, tělové. Fialové, modravé, prašné, bělavé. Tvrdá hmotnost i ožívající tkáň. Jsou to abstraktní obrazy. Abstrahují obecnou realitu jak ji viděl a vnímal a vyjadřují ji osobitě, přímočaře i opisem, prostě, řekl bych bodře, ale ne stereotypně, naopak bohatě rozrůzněně. Nechtěl útočit na diváka, neprovokuje, neuráží, spíš nás zve ke hře.
Byl to dobrý člověk. Nejen ta pracovitost a solidnost a hluboký zájem o umění, ale i poklidná usměvavost, dobráctví, neagresívnost, nezáludný a nechytračící, většinou věcný, často hravý. Něco dětsky opravdového. Jak v jeho díle, tak v životě.

Vzpomínka na Jaroslava Rezka

Vzpomínka na Jaroslava Rezka