Václav Zoubek

author of the text: Aleš Rezler
page: 209-213
imprint date: 2008
type of document: Subordinate Document
language: czech
parent document: Středočeské ateliéry, 1

notes:
-
Současná malba má mnoho podob, ke kterým došla v průběhu mnoha staletí. Zdá se, že ani na okraji jednadvacátého století není na ústupu druh uměleckého vyjádření, který spěje k jednoznačnému příklonu k ověřování reálných vjemů. Václav Zoubek rakovnický malíř patří ke generaci, jejíž výtvarné vyjadřování ovlivňovala umělecká zkušenost české poválečné generace českých malířů, jako byl například profesor pražské akademie Jan Smetana člen Skupiny 42, jejíž výtvarný program se formuloval jako reakce na válečné existenciální empirie, jako ztotožnění se s civilistní krajinou města, s technikou a technologiemi, které díky válečným letům prošly bouřlivým vývojem.
Václav Zoubek získal výtvarné vzdělání nejprve soukromě pak první systematické v letech 1969-1973 na Střední odborné škole výtvarné na Hollarově náměstí v Praze. Během středoškolských let byli jeho generačními kolegy Jan Merta, Miroslav Houšť, Jiří Leták či Petr Kastner. Po maturitě nastoupil do Rakovnických keramických závodů jako propagační výtvarník a jako mnoho jeho jiných kolegů ze středních výtvarných škol měl naplnit své předurčení v jednom z odvětví tehdejšího uměleckého průmyslu. Nestalo se tak a v letech 1975-1981 pokračuje v uměleckém studiu na Akademii výtvarných umění v Praze. Nejprve ve všeobecné škole profesora Oldřicha Oplta, od druhého ročníku pak u profesora Jana Smetany, v jehož ateliéru se pracovalo expresivním výrazem a čistými barvami. Získává i nové generační zařazení mezi nové své kolegy Vladimíra Kokoliu, Jana Jemelku, Petra Veselého, Pavla Lufera, Jiřího Novosada nebo Milana Chaberu. Akademické školení prohloubilo jeho znalosti aktu, prošel zde cílenými korektivy vlastní samostatné tvorby krajinářské, figurálních kompozic a zátiší.
Školní léta prakticky znamenala určení témat, kterými se volná tvorba Václava Zoubka ubírá dodnes. Po korektních výtvarných pracovních návycích a pedagogickému vedení k jistotě a bravuře kresebné na střední škole a hlubšímu pochopení práce s barevnou materií, kompozicí, figurou a krajinou na akademii získal autor veškeré předpoklady k rozvíjení vlastního malířského názoru. Od počátku osmdesátých let ho také samostatně prezentuje na mnoha samostatných výstavách nebo společných přehlídkách mladé malby u nás (Rakovnický salón mladých, Rakovník, 1977; Vyznání životu a míru, Středočeská galerie, Praha, 1985) i v zahraničí (Mittelböhmische bildende Künstler stellen aus, Staudenhofgalerie, Postupim, 1983; Bildende Künstler aus der Mittelböhmischen Bezirk, Berlin, 1985).
Zabývá se především malbou klasickými technikami - olejem na plátně či sololitu. Od hmotných tvarově a objemově těžkých figurálních kompozic na rozhraní let šedesátých a sedmdesátých ještě spjatých se školní manýrou se pak v osmdesátých letech identifikuje zčásti se vzorem prezentovaným příkladem Jana Smetany. I v letech následujících najdeme v jeho tvorbě charakteristický cit pro barvu, jistotu v propojení obrazových elementů a zvýrazňování obsahové složky citlivými detaily. V neposlední řadě pak v Zoubkových plátnech objevíme typicky smetanovské propojení malířské práce, ne prosté smyslu pro kresebnost a často až s grafickým traktováním plochy. Nakonec osvědčuje tak i své kresebné základy. Zoubkovy obrazy nejsou plné mesiášských sdělení, čerpají výhradně z osobního prožitku, z jistoty reálného okolí.
V prvé řadě je to krajina či její výseče, nabízející množství motivů. Zpočátku jen zřídkavě oživena figurální stafáží, jistý stupeň socializace krajiny zaznamenáváme prakticky až v polovině osmdesátých let a postupem času se původní autonomní chápání krajiny mění na syntézu humánního prvku a prostředí v jejích proměnlivostech. Na počátku ještě barevně expresívní a v pozdějších esteticky atraktivních verzích lyricky narativní a poetické (Z Říma VII, 1995; Ze Španěl I, 1997; Voda, 1998) inklinujících nezřídka k navazování na významné polohy české krajinomalby počátku století dvacátého opírajícího se o impresionistické výzkumy (Zátiší v trávě; 2000; Voda, 2001).
Jiným významným tématem jsou pro Zoubka zátiší, jakoby prosté popisy konkrétní časové sekvence, konkrétního záběru z prostředí. Jejich úloha je zřejmá v tom, že poskytují autorovi jiný speciální prostor, kde může řešit v sevřenějších vazbách prostorové a barevné vztahy anebo vyrovnávání se s formálními změnami a způsoby malířské práce od již zmíněné smetanovské domácí tradice ke kontextům širším evropským, z nichž je možné vybrat přístupy známé z malby Francise Bacona (Zátiší s věcmi gumovými, 1980; Koutek pro pannu, 1980; Citrony 1, 1980; Citrony 2, 1980; Panenky. Varianta, 1980).
Doménou autora se jeví jeho tvorba figurální a to hlavně figura a žena. Od svých počátečních poloh v letech osmdesátých ryze modernistických civilistních záznamů a dokumentů (Koupelna, 1982; Léto - voliéra, 1982; Školní autobus, 1986) se postupně vyvíjela přes alegoricky symbolistické eposy (Rodina, 1988; Trojúhelník, 1989; Setkání, 1990) k asociacím a přesmyčkám ženských aktů a přírody podávaných v poeticko-symbolických náhledech ženy jako krajiny a veristických fascinacích formami ženského těla (V trávě, 2000; Ležící II, 2000; Metopa IX, 2001). V posledních plátnech Zoubkových se plocha rozoscilovala zvláštním hustým rastrem šrafur či bodů přesouvajících reálný motiv kamsi až do mediálního světa tisku a nabízí tak jiné významy a tenze v chápání obsahu děl tak, jak s nimi pracovala postmoderní malba devadesátých let. V Zoubkově případě tuto změnu chápeme jistě ale spíš jako další vývoj malířské formy a jejích možností.
Nebylo by úplné pro osvětlení autorovy osobnosti nezmínit také fakt, že od roku 1982 pracuje jako kurátor umění a dnes také jako ředitel Rabasovy Galerie Rakovník, kde realizoval řadu uměleckých projektů, je autorem výstavní dramaturgie rakovnické galerie a pracuje na výtvarné topografii regionu.