Na začátku tvorby Aleše Rezlera (1964)...

type of document: text
imprint date: 2000
number of page: (1 list)
dimensions [mm]: 297 x 210
language: český

notes:
-
Na začátku tvorby Aleše Rezlera (nar.1964), spadající do druhé poloviny 80.let, stála tzv.aktivní grafika. Vlastnoručně vyrobené kovové matrice pojednával jako „virtuální pole“ zachycující stopy lidské aktivity, projevy vůle, rozumu i nekontrolovatelných emocí. Nářadím rituálně „zraňoval“ povrch leštěných ploch. V informelním duchu 60.let sám sebe konfrontoval s realitou skrze gesto, rozhodnutí, čin. Vůle po řádu však postupně převážila nad spontánností, amorfnost povrchově strukturovaných ploch se měnila v konkrétně pojednaný tvar. Překládáním tištěných ploch vznikaly koláže. Na druhé straně rozvinul Rezler svou „grafiku“ do prostoru, když z matric, určených k otisku vytvořil kovové reliéfy.
Se stupňující se formovanější obrazovou skladbou souběžně rostl podíl obsahových složek díla a vyrovnával tak prvotní experimenty s formou. Rezler dovedl toto směřování do důsledku ve svých kultovních předmětech, trojrozměrných kovových objektech, odkazujících svým tvarem na příslušné použití. Vznikly tak až jakési „ukázkové pomůcky“ osobně pojaté dějinnosti, „důkazy“ o nadčasové existenci abstraktních fenoménů formujících život jedince, jako jsou vůle, cit, rozum. Jako důsledek pojmenování a zhmotnění dřívějších stop a otisků v ploše se zformoval Rezlerův koncepční mýtus; lyrické náznaky vystřídala epická věcnost. Tím byl položen základ Rezlerovy obrazně řečeno „mýtické krajiny“ umožňující autorovi pohybovat se ve svých tvůrčích aktivitách stejně na ploše jako v prostoru. Tento Rezlerův stabilnější „virtuální prostor“ postavený na osobním mýtu nahrazuje prvotní experimentální „virtuální pole“a pokouší se získat si pro sebe nadčasové vlastnosti, přesáhnout zkušenosti jednoho jedince, proto si autor vypůjčuje předměty a tvarosloví z doby nehistorické, přejímá je do svého světa jako nositele lidské paměti. Přejímá je jako odrazy zdánlivě pozapomenutých významů, jako světelné signály v temnotě.
Od poloviny 90.let do současnosti pozvolna vznikají Rezlerovy „paměťové“ kresby*. Vyčleňují se již z „virtuálního pole“ a stávají se součástí mýtického „virtuálního prostoru“. Nesou ještě stopy „aktivních“ povrchových struktur, materiálových stop, ale jsou již důsledně formovány ve skladebné celky, navíc zasahují i konkrétně do třetího rozměru kovovými nýty aplikovanými do plochy. Kříže, kruhy, spirály – symboly. Sémantická znamení řazená vedle sebe, nad sebe, pod sebe – struktury významů, grafický „zápis – záznam“ tušeného. Prostá, zdánlivě simplexní abeceda rozšiřující ovšem sdělované významy. Nikoliv new speak, orwelovský či huxleyovský, nikoli sdělení omezující subjekt v jeho individualitě na totalitu souhlasu či nesouhlasu, ale naopak. Spíše jakýsi „old speak“, grafické znaky jako všelidská sdělení fungující ve své obsahové nosnosti, byť s posuny ve výkladu, od doby předhistorické dodnes. Jen materiál autor zaměňuje. Místo kamene pracuje s emailem, papírem a kovovými nýty. V jednoduchých kresebných znacích můžeme vidět půdorysy kultovních staveb, cítíme z nich sálat oheň a vytékat krev. Stáváme se svědky zaniklých a přece živých mystérií. Praktikování procesů „duchovních skutečností“, kterými se lidská bytost vyrovnává se svou reálnou existencí, jakoby v kresbách Aleše Rezlera zfosilnělo. Rezler odhaluje v kresbách skutečnost, že mechanickým opakováním jisté činnosti, řazením jednoho předmětu či znaku se může dosahovat pocitů „duchovní harmonie“. Že dekor doložitelný na sakrálních architekturách všech dob vedle estetických funkcí může naplňovat i jiné poslání např. meditační. Autor svými slovy „nepovažuje dekor či dekorativní motiv za samoúčelný“. Hodnotí ho spíše jako „záznam duchovní skutečnosti“. V „paměťových“ kresbách se objevují „výřezy“ dekorativních pásů, síťových rastrů, struktury skládané z rozmanitých prvků, převzatých převážně z rejstříku kovářského řemesla. Tak nám některé kresby mohou asociovat např. středověké kování dveří, nebo ornamentální ryté či výplňové vlysy předmětů uměleckého řemesla. Do Rezlerova „virtuálního prostoru“ vstupují „otisky dějin“. Na začátku byla spontánnost neklidně experimentující s formou a vyznačující se až neurotizující netrpělivostí směřující k očekávanému výsledku. Dnes se Rezlerova tvorba zpomalila, zaujala „své pozice“ v subjektivně vytvořeném fiktivním prostoru jakési stále se vracející a proto „mýtické“ prakrajiny, v které slovy autora „jsou směrodatné složky jako horizont, obzor, návrat“ a jejich opakování formující „dějové cykly“. Rezlerův „virtuální prostor“, kde autor „praktikuje“ osobní mýtus, neboť kolektivní je zpochybněn, jen zdánlivě působí jako prostor prehistorické minulosti. Je totiž svou „virtualitou“ analogický současnému filmovému a televiznímu časoprostoru, který samovolně obkličuje lidskou představivost a převádí emotivní prožitky na schémata. Rezler nabízí tomuto konzumnímu světu alternativu, vycházející z analogického základu, ale nahrazující nepřímou nesvobodu plynoucí z pravidelně se opakující zkratkovité informace příběhu, možností hlubinného ponoru do samotného významu prožívání. Nikoli tedy orwelovský „new speak“ ale rezlerovský „old speak“.
Kutná Hora, duben 2000

Na začátku tvorby Aleše Rezlera (1964)...

person	born	note
Vaňous Petr	24. 2. 1975