Jan Kaplický o Josefu Kaplickém / Josef Kaplicky by Jan Kaplicky

author of the text: Jan Kaplický
imprint date: 2009
type of document: Subordinate Document
language: english
parent document: Josef Kaplický Josef,

notes:
-
Je to všechno tak daleko, když odešel. Skoro padesát let. Moc dlouho. Přesto vzpomínka je jasná, živá, přímá, téměř barevná a neuvěřitelně skutečná. Vím, kdy jsem ho viděl naposled, odvážel mě do nemocnice. Byl to můj otec, přítel, ochránce, rádce, můj vzor.
-
Za hodně mu vděčím, skoro za všechno.
-
Byl to člověk moderní, vzdělanec, umělec a především čestný člověk, učitel, znalec umění, estét, sochař, malíř, architekt, grafik, člověk. Měl rád distinguované jídlo, snil mnohokrát o koroptvích s červeným zelím. Nebyly. Nikdy se už nedočkal.
-
Jeho umění mluví samo bez složitého vysvětlování vážných kunsthistoriků. Uvedl mě do světa modelů aeroplánů a lodí. Sám mně je také kdysi stavěl. Uvedl mně do světa architektury. Závažné architektonické knihy se začaly objevovat na mém stole Le Corbusier, Adolf Loos a další. Silná krása soch, síla a barevnost maleb, jemnost grafiky, jednoduchost a síla architektury.
-
Byl to člověk s obrovským smyslem pro umění a hlavně krásu. Miloval moji matku. On ji vykal z obdivu, ona mu tykala. Měl k ní neskonalý obdiv. Byl to opravdu gentleman. Smekal klobouk, měl vyleštěné boty. To se v Čechách nenosilo a nenosí.
-
Jistě by miloval svého vnuka Josefa, ačkoliv jsou téměř 100 let od sebe. Jistě by s ním stavěl aeroplány, Ukláněl by se paní Elišce, jistě by ji chtěl kreslit i modelovat. A to nejenom hlavu.
-
Byl to člověk se smyslem pro lidi a jejich kvality. Člověk s obrovským smyslem pro demokracii, spravedlnost, svobodu. Člověk, který si nesmírně vážil lidi, všech lidí, svých studentů, koleqů, všech slušných lidí, učených i prostých. Zažil hlad první světové války, stál jako kluk ve frontách na chleba. Jedl chleba z pilin. Kdysi, zejména za války, lidé přicházeli v neděli - Zrzavý, Vaníček, Smetana, Šebánek, Matulova, Hrubín, Kybalovi. Směl jsem poslouchat. To bylo úžasne. Nebylo moc co pít nebo jíst, nakonec zbyli jen bývalí žáci - Šimotová, John, Mrázkovi, Cigler, Štrobachová. Těm důvěřoval. Oni ho obdivovali a měli rádi. To bylo zásadní.
-
Někdy chtěl být sám, zejména poslední roky. V neděli odpoledne poslouchal Mozarta. Poslouchal také BBC, někdy sám, někdy se mnou. Za komunismu Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Každý večer snil o návštěvě Francie po válce, nikdy se tam už nedostal. Nepustili ho.
-
Člověk se smyslem pro detail. Snad jediná věc mě trápí, že byl v posledních letech příliš učitelem a ne tolik umělcem. Ničili ho napřed fašisti, potom komunisti. Komunistický ministr kultury Kopecký na něj řval. Byl dlouho nemocný, několik posledních let. Byl to demokrat, škoda, že zde nebyl déle. Jednou mně řekl, že to co má na sobě byl jeho poslední kabát. Bohužel měl pravdu. Byl.
-
Škoda, že nikdy neviděl jediný výkres, jedinou budovu, kterou jsem navrhl. Jedinou skicu na šaty. Myslím, že by se usmíval, kdyby vše viděl. Možná, že by i mával. Možná, že by řekl matce, ten kluk není úplně pitomej. Poslední výstavu měl v únoru 1948. Skoro nikdo nepřišel. Politika a násilí zvítězily.
-
Hodně četl - všechno. Úplně všechno česky, francouzsky. Prousta, Majovky, Verneovky, detektivky, romány, čínskou poezii. Hrozně věřím, že by byl alespoň trochu hrdý, že jsem ho nezklamal jako architekt, jako člověk. Co zbylo? Fyzicky vlastně hrozně málo. Jeho identita i jeho dílo jsou stále příkladem pro mnohé a daleko mladší.
-
Co bych za to dal, kdybychom mohli jít spolu na oběd jako kdysi. Do Slavie, samozřejmě.
-
Kde mám tuto stať skončit? Byl to můj otec Josef Kaplický. Chtěl bych být jako on. Čestný člověk a alespoň trochu umělec. Hrozná škoda, že ho paní Eliška, ani Josef nepoznali.