O zvláštnosti tvaru uměleckého

type of document: podřazený dokument
parent document: Listy pro umění a kritiku
imprint date: 1936
page: 94-95
language: český

notes:
-
Chceme-li mluvit o tom, že lze zvláštním způsobem formovati obsah v uměleckém názoru, vyjdeme z tohoto předpokladu:
Způsobilost obsahu, aby byl formován, závisí na chování tohoto obsahu a na chování člověka. Poznání je dáno tím, že lze formovati to, co nazíráme, a tím, že nazírající dovede vytvářeti formu. Poznání jest vzájemnou praesentací subjektu a objektu. Jest plodem aktivity obou těchto stran. Umění, jsouc formou, jest určitým druhem poznání.
Bývá slýchat, že metaforičnost jest podstatným znakem básně. Jsou-li strom a žena v rozumném řadění bytosti zcela rozdílné a nestyčné, přece „vesubská akacie, její pohyb, její štíhlý půvab mne dovedl asi k tomu, abych pochopil tělo ženy, která tančí," doznává Matisse. Musíme míti na mysli, že formace části určuje formaci celku a naopak. Vždycky se již začíná utvářet obsah všechen, obsah vůbec: vesmír se utváří, vkládá se v něj konstrukce, aby mohl býti uvědomován, obydlen člověkem. Nastává-li básnická sestava světa, věci jsou viděny v jiné souvislosti, než je tomu jinak. „Krásný jako dvě dlouhá tykadlovitá vlákénka hmyzu, nebo spíše jako předčasné pohřbení, nebo ještě jako zákon rekonstituce zmrzačelých ústrojí, a především jako tekutina nanejvýš shnitelná." (Lautréamont.) Rozdílnost formace básnické a formace rozumové se tu vytyčuje nejzřetelnějším způsobem. Děje, obsahy jsou exponovány mimo rozumnost, která by naprosto nepřipustila spojiti je na týž plán, a ve formě, kde je lze srovnati, když jsou v jiném vesmíru. Význam téhož vyprávění, věty či slova v řeči sdělovací a v řeči umělecké je rozličný: exponuje jinak svůj obsah, jinaký obsah. Změnila-li se forma vesmíru, změnilo se, čemu říkáme nadbytečně obsah vesmíru.
Moderní básnictví ukázalo, že posléze lze spojovati vše a jakkoli. Prosaická metafora se odvolává na podobnost: košatý strom. Metafora básnická nezná podobnost, poněvadž ruší nepodobnost. Tudíž vše je vším. „Slova jsou paklíči, které otevírají vše, tedy nic zvlášť." (Weiner.) Předmět je zbaven té individuelnosti, jíž je členem souvislosti nutné a zvláštní, je nazírán jako část celku, v němž má souvislost každou. Tam, kde rozum právem vidí postupující zmatení, „nic než řád a krása", začíná svou definici Baudelaire. Lze říci, že zde vše znamená vše. Rubensova krajina může býti ženou, a tato žena může býti krajinou; a vlastně není ani krajiny ani ženy. Picassův obraz přestává býti zátiším, ženou s mandolinou či klecí, již má názvem. Otevírá odtud průhled do vesmíru; může býti naposled vykládán docela libovolně. Obecné a jednotlivé se již nerozlišuje.
V tom tedy hledám zvláštnost uměleckého tvaru. Ruší jednotlivé, ztrnulé, ve prospěch jednotného, spojitého. Po věcech, skladišti věcí, konečně: vesmír. Je-li pochopena vesmírnost ve své úplnosti, je tolik jako nic. Protiklad bytí a nebytí musí ztratit svůj smysl. „Rozpustit se tam, kde se rozpouští tento oblak bez vůdce…" (Rimbaud.)
Připomenu hudbu; lze vložit v ni vše, nic, cokoli, věci zcela si odporující. Prostý pokus zjišťuje vždy znovu, že táž skladba může býti chápána zároveň jedním jako svrchovaně radostná, a druhým jako svrchovaně truchlivá. Dotkl-li jsem se hudby, dotkl jsem se otázky umění bez obsahu. Může existovati forma bez obsahu (poznání bez předmětu)?
Hodí se mi teď navrhnout ke zkoumání slova písně:
Hořela lípa, hořela,
panenka pod ní seděla,
jiskřičky na ni padaly,
mládenci pro ni plakali.
Může mi býti bezvadným předmětem k demonstraci toho, co bývá zváno „čistou poesií". Cosi nevyslovitelného, tajemná realita, jak říká Brémond. Zář, jež vychází z těchto čtyř veršů, není ani z jejich rozumného smyslu (z jejich příběhu), ani z předpokládatelného citového ozvuku (jímž by měl býti smutek), ani z jejich schopnosti působiti na představivost (lípa, oheň, dívka, jinoši). Ale tato báseň existuje a září tím, že bylo-li co nevyslovitelného a tajemného, bylo vysloveno; incarnatum est; nebýti toho, báseň by nebyla básní. Co zbývá mimo cit, rozum, představivost, „povrchové schopnosti", jak je Brémond nazývá? Jsme u otázky po ceně umění.
Pokusíme-li se o jakousi deskripci zážitku, vyvolávaného těmito verši, v němž je ukryt jejich smysl, dojdeme asi toho, že se týká situace nesmyslné, reality bezpříkladné. Nezáleží na tom, čím je vyvolávána, ale na této její povaze bezpříkladnosti. Svět právě vzniká, vynořuje se z živého oceánu nesmírná možností, svět panenský, který se právě formuje. Je zde, přišed z neuskutečněného; a my jsme zde, my právě vznikající, my zcela noví. Vznikáním světa vznikáme my, já je zrozeno setkáním s ne-já, nutností nové formace žijeme teď znovu. Obtíž, již klade našemu nazírání každá realita bezpříkladná, přinutí k činnosti vši naši formotvornou schopnost a formotvornost, to jsme my již beze zbytku; její uvědomování jest uvědomováním celého bytí. To platí pro báseň psanou stejně jako žitou.
A hudba tedy, budiž čistou formou, formou bez obsahu; i ony barvy a tvary neslýchané; i ta slova odpoutaná z textu a podivuhodná a bez konce, ona slova jakoby bez významu — jména místní třeba, Tmáň, Kněževes, Úpa, Mže, slova beze smyslu a vrhající nás ve vši obtíž osmyslení, tápající v kolotající a na sebe narážející mnohosti smyslů.
Úsilí o pochopení končí v čirém jasu. Forma bez obsahu jest čisté vědomí, vědomí bez předmětu, vědomí já. V umění musíme zapomenout na vše, na každou zkušenost, abychom se vše dověděli, všecku zkušenost, totiž sebe, totiž svou schopnost bytí, totiž svou schopnost býti s vesmírem.
A tak pozbyl-li svět radosti, stal-li se tak známý, že uniká do nejsoucna, nenadálých několik harmonií a rytmů hudby postačí, aby se řeklo: zase život. Vysvětluje se i onen pocit těsného styku a splývání s objektem, který bývá podnětem spekulace intuicionistické. Svěřuje-li na př. Cézanne, jak usiluje, aby namaloval krajinu, již nikoli jen vidí, ale v níž uvnitř se ocitá a s níž se stává jedním tělem, mluví o onom bytí s vesmírem, o kráse jakožto o intensivním vědomí formy. Právě probíhající formování nutně dává vznik vědomí splývání subjektu a objektu.
Listy pro umění a kritiku 1936 (4), č. 4. s. 94-95

O zvláštnosti tvaru uměleckého

person   born   note
Chalupecký Jindřich   12. 2. 1910