Vyskočil: Jubilea? Ta vysloveně nesnáším

Vyskočil: Jubilea? Ta vysloveně nesnáším

type of document: podřazený dokument
parent document: Žďárský deník
imprint date: 2011
the number of reproductions: 1
portrait photography: 1
page: 7
language: český

notes:
-
Na všech kolektivních výstavách současné výtvarné tvorby na Vysočině uskutečněných v posledních dvaceti letech byl zastoupen Jaroslav Vyskočil (*1950).
Patří k malířům, jejichž tvorba má východiska v krajině a lidských sídlištích. Forma jeho obrazů osciluje v ohlasech lyrické, výrazové a abstraktní malby a v geometrických směrech. Nově je zaujat možnostmi počítačové grafiky. Začátkem března, když jsme se setkali v jeho ateliéru v Oslavici u Velkého Meziříčí, bylo mrazivo, ale zima už měla na kahánku. Slunce za oknem bylo zas předzvěstí barevných půvabů vysočinské krajiny.

Loni jste měl šedesáté narozeniny. Stal se z vás příslušník starší generace. Jaký je to pocit? Změnilo se něco ve vaší výtvarné práci?
Léta přibývají. Ta poslední, zdá se, přibyla rychleji než předešlá. Tahle relativita nutně musí přinášet pocity spíše neradostné. Ale výtvarná práce je potěšením. Takže žádná velká změna. Po šedesátce pracuji a vystavuji jako před šedesátkou. Mým největším přáním je, aby to tak vydrželo co nejdéle.

K jubileu jste měl výstavu ve Žďáru nad Sázavou. Tamní výtvarná veřejnost je nakloněna především místním umělcům, „cizí“ přijímá chladněji. Jak je to s vámi? Členstvím v Klubu výtvarných umělců Horácka jste vlastně Žďáranem, ale žijete v Oslavici.
To, že místní umělci jsou přijímání vřeleji, je nejen normální, ale také správné. Děje se to všude. Region má své oblíbence. Že jsem členem žďárského Klubu, ze mě nedělá Žďárana. Jsem také členem brněnského Sdružení Q a stejně tak nejsem Brňanem. Pevné kořeny mám na Znojemsku, pocházím z Hlubokých Mašůvek. Podstatné je, mám takovou zkušenost, že většina návštěvníků výstav má umění ráda, tak snad má ráda i autory.

Už před polovinou 80. let, kdy jste začínal, byla vaším prvotním zájmem krajina. Interesují vás nezávislé tvarové a barevné vztahy a to, co je, řečeno expresívně, pod povrchem. Jste intuitivní malíř, neilustrujete konkrétní krajinný motiv. Z vnímané krajiny učiníte malbou svou krajinu.
Ano, tak to je. Věrná nápodoba viděné skutečnosti vůbec není jednoduchá, dokládá malířovu řemeslnou schopnost. Malířství ale má, řečeno stručně, už sto padesát let dvě hlavní složky – námět a jeho vyjádření. Nejhlavnějším smyslem mé práce, na který soustředím všechnu snahu, je „má krajina“, a „můj obraz“. Nikdy mně nešlo o nic jiného.

Později, s odstupem asi deseti let, objevují se na vašich obrazech figurální motivy. Nekonkrétní lidské bytosti ve vzájemně napjatém vztahu, v geometricky vyváženém prostoru lidských sídlišť, nezřídka na stylizovaném jevišti. Takže existenciální téma. Je možné sdružit je s tématem krajiny?
Ne, není. Vlastně jsem nikdy nezkusil spojit jedno s druhým. Jsou to odlišná témata. Nemohl bych myslet na obě najednou, na obraze by nemohla mít stejnou výrazovou váhu. A je tu ještě jedna důležitá věc. Většina malířů se v průběhu let proměňuje, mění náměty, mění vzhled malby, zkouší nové věci. Nové může navazovat na předešlé, může se v něm zrcadlit získaná zkušenost, ale především je zájem jít dál. Cesta je důležitá. Ovšem s občasným ohlédnutím zpátky. To ano.

Významným rysem vaší malířské řeči je barva. Cíleně využíváte jejích výrazových vlastností.
Barva je podstatou malířství. Nemusí být v čisté kvalitě. I odstín má velké opodstatnění. Svého času jsem se velice zajímal o teorii barev a její aplikaci v malbě.

Podíváme-li se do historie malířství, vidíme mnoho uměleckých směrů, řečeno ve velké zkratce – od realismu k abstrakci. Všechny jsou minulostí, v naučné literatuře jsou vyznačeny konkrétní dobou trvání. Mnohý z těch směrů a z bezpočtu jejich variant však dosud nadobro neskončil. Malíři sahají k tomu, co jim vyhovuje, co jim spolu s rozličnými vlastními úpravami a doplňky nejlépe slouží k vyjádření. Mají se pro tyto skutečnosti přepsat dějiny soudobého malířství, nebo stačí to vše vsunout pod termín postmoderní umění?
Nemyslím, že by se všechno dalo namačkat pod nic neříkající, navíc nehezký název postmoderní umění. Pestrá tvořivá exploze, která se konala od 70. let 19. století do 30. let 20. století, byla ojedinělá. Výtvarníci ale stále cítí, že "něco někde" je možné o kousek posunout. Také je možná cesta šokování za každou cenu. Umělci je dnes dost oblíbená, přináší pozornost médií a obecenstva. Přiznám se však, že pro mě není akceptovatelná.

Předloni jste poprvé vystavil, bylo to v Městském muzeu a galerii v Dačicích, ukázky z tvorby v technice počítačové grafiky. Ten experiment vás, zdá se, zaujal. Kam směřuje a co vám přináší?
Položil jsem si otázku: Je pro mě počítačová grafika výrazovým prostředkem, nebo jen zábavným experimentem? Odpovědět jsem si mohl jen praktickým ověřením, snahou vyjádřit v této pro mě nové technice výtvarné představy. Něco se docela povedlo, takže jsem si otevřel cestu. Počítač je nástrojem, který skrývá rozličná „vlastní“ umění. Jde tedy o to, přimět jej, aby v převaze nebyla jejich téměř bezbřehá síla, ale vnuknutí grafikovo. Je to působivá hra, proto se k ní čas od času vracím. Stěžejním druhem mé práce se však nestane.

Už jsme mluvili o Klubu výtvarných umělců Horácka. Co je hlavním smyslem jeho působení?
Klub vznikl v roce 1991 odtržením žďárských a velkomeziříčských výtvarníků od jihlavského Sdružení výtvarných umělců Vysočiny. Důvodem byly především územní vazby. A v nich je také, myslím si, základní smysl působení žďárského Klubu výtvarných umělců Horácka. Tedy v podpoře regionální výtvarné kultury.

Členy Klubu jsou malíři, grafice, sochaři, skláři, fotografové, také designer, šperkař, galeristka. Je možné mít při této oborové různosti a též věkové rozdílnosti nějaký jednotící, stmelující rys?
Jistě ano, jinak by se Klub dávno rozpadl, jak se říká, na marné kousky. Není to prvek společného výtvarného názoru, ale spíše přátelství, příslušnost k regionu, možnost společně vystavovat. Stále musíme mít na zřeteli, že klub je volným sdružením, nikoli výtvarnou skupinou, která by musela mít společný program postavený na příbuzném výtvarném názoru členů.

Je Klub dobře přijímán a respektován státními orgány a kulturními zařízeními? Ptám se proto, že výstavní činnost se dnes bez podpory neobejde.
Určitá vstřícnost tu jistě je. Soudím podle toho, že máme možnost pravidelných kolektivních výstav. Dosud poslední byla loni na podzim v Chrudimi, další bude letos opět ve Žďáru. K tomu by jistě bylo velmi příjemné, kdyby se nám podařilo najít příznivce, který by např. finančně garantoval vydání reprezentativního profilového katalogu Klubu, ale v dnešní době je to spíše pouhé přání.

Jak vůbec je to teď u výtvarných umělců s profesionalitou? Vždyť i umělecky zdatný autor má minimální šanci být z umění živ. Je tedy nutným řešením, mít souběžné „občanské povolání“? A řešením absurdně nejlepším mít už léta opravňující užívat si radostí penze a svobodného tvoření bez ohledu na cokoliv?
Je to individuální volba. Výtvarník rozhodně nemusí mít občanské povolání, ale pak by měl počítat s tím, že se třeba na uměleckém trhu neuchytí a bude mít finanční problémy. Někdy je občanské povolání nutností. Já jsem to tak měl desítky let. Stabilní finanční zabezpečení, např. penze, přece jen přináší základní svobodu. Je to asi slovo do pranice, ale stejně mám za to, že kdo si neuchránil svobodu tvorby "před", nebude ji mít ani "potom". No a zvláštní kategorií výtvarných umělců jsou „vyvolení pro vyvolené“. Ale není jich mnoho.

Žďárského sympozia Dřevěná plastika se zúčastnila v roce 1998 australská sochařka českého původu Eva Volny. Přinesla tehdy na Vysočinu informaci, že v Austrálii jsou umělci sice naprosto svobodní, nikoho však nezajímají a žijí na okraji společnosti. U nás povšechná kulturnost rok od roku vadne. Lze odhadnout, zda výhledově zde nastanou „australské“ poměry?
Umělec, který chce být svobodný, dokáže svobodně tvořit. Za jakou cenu, to je věc jeho volby. Souhlasím, že kulturnost u nás upadá. Je to smutné. Australské poměry neznám, tak je nemohu posoudit, ale jsou-li takové, jak o nich mluvila Eva Volny, tak vlastně není oč stát.

Prostorem častých výstav členů Klubu je výstavní síň ve žďárské Staré radnice. Tento historický interiér je však dnes jediným výstavním místem v okresním městě. Soukromé galerie zanikly, do zámeckých prostor už umění nevstupuje. Umělec však nezbytně potřebuje kontakt s výtvarnou veřejností. Kde tedy hledat a hlavně najít místa k uvádění děl výtvarného umění?
Někdo má potřebu vystavovat pětkrát do roka, jiný jednou za pět let. Nemyslím si, že ve Žďáru, a stejně tak jinde, je výstavních prostor málo. Stačí se podívat do katalogů výtvarníků na výčty míst, kde vystavovali. Výtvarník s jistou zkušeností si prostor pro vystavení výsledků své práce vždycky najde.

Jak vidíte svůj příští čas, pověděno formální řečí čísel – od jubilea k jubileu, a čas výtvarného umění vůbec?
Nevím, jaký bude můj příští čas. A už vůbec nevím, jaký bude čas pro výtvarné umění. A jubilea? Ta vysloveně nesnáším.