K podstatným osobnostem střední generace našich výtvarníků...

type of document: podřazený dokument
parent document: Milan Maur: Záznamy z přírody
imprint date: 1992
number of page: 2
notes of page: nestránkováno
language: český

notes:
-
K podstatným osobnostem střední generace našich výtvarníků patří plzeňský Milan Maur, jeden z několika českých umělců, kteří ve své práci reflektují souvztažnost člověka a přírody. To je problematika již od počátku sedmdesátých let nesmírně aktuální, i když zůstávala a zůstává trochu v pozadí, stíněna uměleckými projevy spektakulárnějšími či dramatičtějšími. Zvykli jsme si již na to, že tvůrci, orientovaní na reflexi přírody jako fenoménu či na zkoumání vztahů lidského a přírodního tvoří jakýsi spodní, skrytý proud živé tvorby posledních dvou desetiletí, představovaný širokou škálou autorských přístupů, počínaje ryze konceptuální transkripcí přírodní reality do formalizovaného jazyka topografických záznamů (Pavel Holouš) a uplatňováním přírodních situací jako východiska nějakého zviditelňovaného konceptu (Jan Wojnar), přes zaznamenávání určitých přírodních fenoménů (v tom tuto generaci předcházela Olga Karlíkova, tady je také místo Maurovo) a přes zkoumání imanentních strukturálních charakteristik přírodních jevů (Miroslav Koval), až po reflexi samotného procesu chůze a její propojení s procesem psaní (Karel Adamus) či po subjektivní reagování na přírodní prostředí při uplatnění autorské exprese, bezprostředně „provázané", propojené s přírodními jevy (Miloš Šejn) a po verifikaci lidských činností přírodními zkušenostmi (Marian Palla). Pro úplnost bychom měli připomenout, že příroda jako východisko dalších přehodnocení je důležitá i pro některé autory, spojované s postmodernistickým nástupem v letech osmdesátých (František Skála ml. a další), pro ně ovšem je především zdrojem nové sémantiky, příležitostí k rozehrání hry parafrází, ironických náznaků i groteskní antropomorfizace. Milan Maur prošel v sedmdesátých letech intenzívní zkušeností moderní krajinomalby, barevně důsledně redukované a přitom podřízené povaze autorské exprese, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let si - v tehdejším informačním vakuu - sám objevil některé konceptuální přístupy, které většinou ještě spojoval s možnostmi média malby. V roce 1983 začalo jeho nynější pracovní údobí, které bychom mohli - s nezbytným zjednodušením - charakterizovat jako údobí přírodních záznamů. Je to doba, kdy jeho práce nabyla na intenzitě a vnesla do soudobého českého umění hodnoty skutečně nezaměnitelné. Jeho přístup samozřejmě není striktně konceptuální, dalo by se říci, že volně užívá prostředků konceptuálního a tělového umění podle povahy jednotlivých problémů, na něž se soustřeďuje. Před konceptualistickou rigidností dává přednost volnému míšení prostředků, často najdeme dva aspekty, dvě potenciální témata, jako součást jediného díla. Snad nejdůležitější kvalitou Maurovy práce je propojení tělové akce s realizací artefaktu. To je přístup naprosto nový, podstatně odlišný od koncepcí sedmdesátých let - akce je nositelem subjektivní zkušenosti tvůrce, ale jeho tělo se nestává jediným materiálem i vlastním poselstvím (jak jsme to poznávali v čistém body artu), tělo není ani pouhým nástrojem, nezbytným k realizaci záznamu určitého druhu (jak to odpovídá zase ryze konceptuálním přístupům). Maur je od počátku komplexnější, pouze čas od času, v jeho nejradikálnějších dílech, je jeden z těchto aspektů absolutizován a stává se jediným tématem. To jsou většinou jeho krajní, mezní realizace, které jsou pro umělce bezpochyby jakýmsi vytyčováním hranic, ohledáváním nejvzdálenějších možných sfér, kam ještě může vstoupit. Důležitým momentem je souběžnost vzniku záznamu a individuální, nesdělitelné zkušenosti, proto začal Milan Maur řadu svých děl fixovat v podobě krátkého textového raportu. Přitom právě nejstručnější záznamy, spjaté s pouze minimálními vizuálními záznamy, jsou v kontextu jeho práce velmi podstatné, i když jsou nejméně spektakulární - vypovídají o zkušenostech, které vyžadují i maximální „nasazení" vlastního těla („Když začalo 25. února 1984 sněžit…"). Bezpochyby jedna z nejkrásnějších umělcových realizací byla asi také nejnáročnější, i když z ní vznikla jediná věta „9. května 1988 jsem šel od úsvitu do soumraku za Sluncem." (a případně ještě kruhový oblouk - záznam na mapě). Celá řada výtvarníkových prací má ovšem velmi výraznou materiálovou podobu, jsou to obrazy, ale také ony jsou především záznamy určitého procesu. Velký soubor (hlavně z let 1984 a 1985) představují záznamy postupujících stínů většinou různých přírodních útvarů. Kresba zviditelňuje proměny času v závislosti na slunečním svitu, samo plynutí času, zhmotněné pohybem Slunce, se stává tématem díla. Podobně zaznamenával Milan Maur další přírodní procesy, třeba tání sněhu či ledu, proměnu výšky vodní hladiny či tvaru břehu. Proces či proměna v přírodě, utvářená plynutím času, tak byla zviditelňována v jediném díle, v jehož rovině se setkával větší či menší počet po sobě následujících proměn výchozí situace. Od roku 1986 začaly vznikat série kreseb, zaznamenávající proměny určité situace, vymezené plochou skla, opřeného v určitém místě. Tak vzniklo zorné pole, v němž bylo možné linií bezprostředně sledovat pohyby motýlů, mušek, ptáků, ale také třeba dřev, plujících po vodní hladině. Nikoliv již čas, rozfázovaný do několika sekvencí, jak je to vlastní formalizovanému vnímání času, na které jsme uvyklí, ale fragment kontinua procesu či děje. Jestliže nejvlastnějším tématem stínových záznamů bylo vnesení temporality, lidského momentu měření času, vracení se na určité místo apod. do procesu vzniku díla, pak tyto kresby již rezignují na samotné měření, jsou pouze vymezovány „od - do" a tak se stávají poselstvím o kontinuálnosti přírodních procesů a zároveň jejich zviditelněním. Smyslem ovšem není pouze zviditelnit přírodní proces, Maur si uvědomuje, že ten je i nositelem estetických kvalit, které jsou v něm imanentně přítomny. Jeho záměrem samozřejmě není hledání nějaké „estetiky přírodních dějů", jeho výpověď směřuje k jejich vlastním absolutním kvalitám, k jejich uchopení jako sdělení an sich, ale vznikající poselství estetické kvality nevylučuje, akceptuje je jako další vrstvu realizací. I takové striktní záznamy mohou ovšem mít ryze akční obdobu, zaznamenanou textem („19. října 1988 jsem v Plzni – Závrtku…"). V posledních asi čtyřech letech se objevil v umělcově práci nový aspekt, jímž je uplatnění autorského subjektu. Charakteristické pro tuto sféru prací je, že umělec v kresbě parafrázuje určitý rytmický vzorec, vlastní pohybu nějakého přírodního útvaru, ať je to letící muška či ve větru se pohybující větev. Milan Maur již nepopisuje, ale sám vstupuje do procesu vzniku díla, aby vytvořil obdobu dlouhého procesu proměn v čase. Možná, že bezprostředním podnětem takových realizací byl pocit nezbytné aproximativnosti jeho dřívějších sérií, možná, že se prostě znovu prosadila chuť být více přítomen v díle. Kromě cyklů kreseb obvyklých formátů tak po mnoho měsíců vznikala také obrovská kresba na dvacetimetrovém pruhu rýsovacího kartonu. Výsledek je obrovský nejen formátově, ale především povahou sdělení. Mnohost možností a nevyčerpatelnost variant přírodního fenoménu tak našla svou paralelu v jazyce výtvarného díla. Jedno desetiletí zkoumá Milan Maur různé možné vizuální artikulace v čase proměnlivých přírodních fenoménů - výsledkem je řada typů uměleckých výpovědí, jež nejen odkazují k těmto jednotlivým fenoménům, ale jsou novou, úhrnnou reflexí přírody.

K podstatným osobnostem střední generace našich výtvarníků...

K podstatným osobnostem střední generace našich výtvarníků...