J. R. Markovi je šedesát

subtitle: * 21. VII. 1883
author of the text: Jan Hudec
imprint date: 1943
type of document: Subordinate Document
language: czech
parent document: Politika,

notes:
-
Pražský rodák Josef Richard Marek, grafik, výtvarný kritik á spisovatel, jest svým založením od počátku veskrze typem umělce knižního. Když přešel ze studií architektury na pražskou malířskou akademii, octl se tenkrát v ročníku se Zdeňkem Kratochvílem a V. H. Brunnerem, jejichž jména také jsou úzce spojena s knihou. I mladší spolužák Václav Špála zkusil později únosnost svého umění na knize (Babička Boženy Němcové). Marek přišel na akademii již se svými ideály. Walter Crane, Beardsley, Walloton, Munch, to byl jeho výběr. Vrozenou lásku ke knize značně posílilo seznámení s básníkem Nového kultu St. K. Neumannem a s Arnoštem Procházkou. Vstoupil do okruhu Moderní revue, listu tehdy nejvýraznější umělecké tradice, a psal sem výtvarné kritiky (od r. 1908). Pro Nový kult vznikla první Markova obálka k Šrámkově Slávě života (r. 1903), zahajující velikou řadu jeho obálek, titulů, frontispic, záhlaví, vinět i ex libris, v nichž rafinovaně a bezpečně vedená linie výrazných perokreseb nebo s jedinečnou účinností rozčleněná plocha v jasy a stíny jeho dřevorytů nebo linoleorytů vřadila Marka hned mezi první ryze moderní umělce, jimž knižní výzdoba nebyla věcí mechanicky produktivní, ale byla souzněním s krásou básníkových slov, zhuštěním extraktu celé knihy často v jediný list. Karáska, Rutteho, Racka a Demla jmenuji jen z českých básníků, jejichž melodie dovedl rozezvučeti na jiném nástroji. A nelze opominouti ani jeho typografických úprav, nezvyklých a často podivných, ale vždy originálních, které ukazovaly nové cesty, naznačovaly nové možnosti. Mnohé z toho, co Marek tehdy propagoval v Knihách dobrých autorů, v Českých autorech, v Knihovně Moderní revue nebo v Dobrém díle, stálo &e později moderní typografii východiskem.
Časem přistupují jiná nakladatelství a edice, jako Vilímek, Beníško, Aventinum, Symposion, Bílé knihy z České akciové tiskárny, a tak až po dnešní den je to hodně přes půl stovky knih, které nesou zřetelnou pečeť jeho výtvarné práce. S jeho úpravami knih rostly i překlady z franštiny, němčiny a italštiny, z nichž některé znovu přepracoval pro nová vydáni. Tak Gauguinova Noa-Noa, tato kniha vůně a slunce, snad nejčtenější všemi malíři, dočkala se již třetí jeho úpravy. Jsou to zvučná jména prokletých básníků i snílků, skvělých romancierů i silných dramatiků: Rimbaud, Lemonnier, Boylesve, Baudelaire, d´Aurevilly, Gautier, Flaubert, Fromentin, Suarès, Delattre, de Coster, Laforgue, Gide, Mercereau, Schwob, Samain, Hermant, Parmentier, Rilke, Trakl, Fort, Michel, Dante.
Jeho činnost kritická, kterou začal v Moderní revui (od r. 1908), pak v Lumíru a ve Venkově (od r. 1918) a od r. 1924 v Národních Listech, podporovaná častými zájezdy do ciziny, je tak rozsáhlá a tak všestranná, že sebrána, vydala by několik svazků. Jistě nakladatel, který se chopí této práce, vykoná dobrý čin, jestliže tento plastický odraz výtvarného snažení několika desítiletí nenechá padnout v zapomenutí. Břitce a duchaplně glosova1 vše, co stálo v naší výtvarné kultuře za povšimnuti.
S činností kritickou, souvisí i vydávání mongrafií o českých výtvarnících, které nejsou jen životopisnými studiemi, nýbrž ve zhuštěné formě podávají také objektivní soudy. R. 1912 vydal studii o Brandlovi, s Blažíčkem r. 1933 zahájil svazky Galerie, kde vydal též monografii o Eberlovi a Mokrém, posmrtnou studii věnoval Štolovskému a předčasně zemřelému příteli Beránkovi, v rukopise je připraven Bílek, Šaloun. Zahajuje výstavy výtvarníků v Praze i venku, píše předmluvy do výstavních katalogů, přispívá nebo přispíval svými eseji a kritikami nejen do českých časopisů (Hollar, Dílo, Salon, Měsíc, Haynovy Ročenky, Náš Směr, Spirála, Brázda, Středa, Úhor aj.), z nichž některé založil (Drobné uměni, Stavba), ale přispíval i do cizích (Art et dessein, Art vivant, Die Graphischen Künste). Přednášel o výtvarnících a o vytvarnictví v Praze i venkovských městech.
Budiž zde vzpomenuto také jeho činnosti pedagogické, když ještě jako aktivní profesor byl v popředí kreslířů, kteří usilovali o pokrok ve výtvarné výchově, a konečně jeho činnosti spolkové a veřejné (členství v umělecké komisi hl. m. Prahy).
Slovo Markovo se často ozve z rozhlasu, pro který napsal spolu s Josefem Wenigem román o Josefu Mánesovi Žlutou růži. Přes dvacet přednášek rozhlasem bylo jim již prosloveno.
A tak jeho život, plyne v neustálé práci, zítřkem jako včerejškem. Šedesátka neznamená pro něho oddech, jehož nezná. Ale již dnes se může s hrdostí ohlédnouti zpět. Zdálo by se, že tomuto člověku, tak zaměstnanému, nezbývá čas pro společnost a pro rodinu. I při jeho čistě soukromých zálibách (a má jich několik) jeho přátelé ani jeho dvě vnoučata opravdu si nemohou stěžovat. Úsměvy modrých očí a bodrý humor štědře rozdává velkým i „svým" nejmenším. Kéž by tak bylo ještě po dlouhou řadu let.