Fragmenty a stigmata

subtitle: Vážené dámy, vážení pánové
author of the text: Richard Frederick Drury
imprint date: 2008
type of document: Text
number of pages: (1 list) (pozn.: nestránkováno)
language: czech

notes:
zahájení výstavy
-
„Fragmenty a stigmata“
Vážené dámy, vážení pánové, dovolte mi, abych Vás přivítal v Galerii Diamant, v současné době výstavním domově spolku Mánes a pro návštěvníky malém útočišti klidu a rozjímání uprostřed rušných pražských křižovatek. V tomto azylu představuje Jana Budíková své nejnovější práce. Autorka patří ke generaci, která hned po ukončení vysokoškolského studia pocítila naplno dusivou myšlenkovou intoleranci ukotvenou v oficiální, takzvaně kulturní politice sedmdesátých let. Patřila mezi ty, kteří nátlakům a zákazům čelili soustavnou činností většinou mimo veřejnou arénu, v tichosti vlastního ateliéru a v neformálních setkáních spřízněných přátel, a jejichž tvorba se objevovala spíše na výstavách organizovaných v neoficiálních centrech výtvarného dění. Jedním z nich byla například Galerie H bratří Hůlů v Kostelci nad Černými lesy, kde se v osmdesátých letech Jana Budíková několikrát zúčastnila tematicky koncipovaných společných projektů. Oproti ironické, až útočné existenciální figuraci, tak příznačné pro jeden z nejvýraznějších proudů zmíněných let, se autorčino dílo postupně vyvíjelo v rámci zcela jiné linie českého výtvarného projevu, o nic méně výrazné, ale snad kvůli její neokázalé povaze nedostatečně vnímané v dobových i dnešních souvislostech. Můžeme tu mluvit o niternějším pojednávání světa člověka a přírody, kde se reflexe stavů života v osobní i nadosobní rovině promítají do procesů, rytmů, pohybů, často v podobě náznaku, pohybujícím se na pomezí abstrakce. V této poloze hraje významnou úlohu jakýsi zvláštní protimluv organické geometričnosti, zdůrazňující strukturu
a nečekané proměny našeho bytí, a to jazykem střídmé, meditativní a zcela nepatetické poetičnosti.
Tyto specifické rysy najdeme i v tvorbě Jany Budíkové, která přes zdánlivou nepředmětnost vždy vychází z konkrétních podnětů.
Ve svých obrazech pozvolna vrství dynamické barevné znaky, až vzniká živá, pestrá orchestrace barev a gest. Z nekonečné souhry jednotlivých doteků, z nichž je především cítit vědomí o hodnotě tvořivé lidské ruky, se zhmotňuje pečlivě koordinovaná stavba obrazové představy. Tato stavba se objevuje před našima očima trochu jako zjevení, vynořující se a znovu se vytrácející v uhrančivé síti rozechvělých čar a plošek. Tato síť jako by obsahovala snad všechny smysly, kterými se orientujeme na naší cestě nejistým bludištěm života. Vedle plasticko-optických vjemů lze tušit přesahy k neviditelné architektuře hudebních tónů i k jemné a přitom ostře evokativní cirkulaci vůní.
Jana Budíková však ve svých obrazech zachycuje více než jen polyfonii intimních lidských vjemů. Tkáň jejích prací jako by zároveň zviditelňovala jevy, které někdy dramaticky, jindy téměř skrytě,
určují samotný běh naší existence. Podél osy plynoucího času,
zde znázorněném ve vymezeném, nikoliv však omezeném prostoru obrazové plochy, se rýsují otázky o přítomnosti a nepřítomnosti,
o příchodu a odchodu, o nalézání a ztrácení. Příběh jednotlivého lidského života, úzce spjatý s tématem totožnosti a hodnotami „rodinné půdy“, k nám zároveň promlouvá o smyslu lidskosti obecně. V tomto smyslu se jeví jako symbolická zahrada, kde drobné procesy, změny a události otevírají možnost průhledu do nedozírně složitých mechanismů přírody. Fragment zde není významově osamocený, je naopak zlomkem celku, o kterém podává to nejpůsobivější svědectví.
Porozumět slovu „stigma“ ve smyslu původní řečtiny, bez pozdějších náboženských či společenských asociací, znamená navrátit se k samotnému aktu „bodnutí“ či „vypálení značkou“. Obrazy Jany Budíkové se svou prostupnou hmotou vrstvení skutečně stigmatickými stávají; jemně vyzařují vlastní identitu a přitom si ve své pootevřenosti připouštějí možnost osudového vstupu zvenku.
Dovolte mi, abych svou promluvu případně uzavřel citátem slov malíře Francise Bacona: „Největší umění nás vždy vrací ke zranitelnosti lidské situace.“
Richard Drury
úvod k výstavě / Jana Budíková, „Fragmenty a stigmata“
Galerie SVU Mánes Diamant, Praha, 8.4. – 3.5.2008