Marie Blabolilová

type of document: podřazený dokument
parent document: Gramorevue
imprint date: 1988
number of page: 1
the number of reproductions: 2 b
portrait photography: 1 čb
page: 15
language: český

notes:
-
"Je-li sklu zima zaroste větvičkama" František Halas.
Nejdříve jsou otázky. Jednoduché a jasně vyslovené. Jak padá z nebe voda? Jak sněhové vločky? Co dělá hladina řeky? Co vítr, když nefouká? - Potom přijdou stejně prosté odpovědi. Když prší, je to (alespoň to zatím vždycky tak bylo) dolů. Kapky deště prosviští vzduchem, roztříští se o střechy domů, o korunu stromu, o zem, dusot deště z hlíny vytlouká křehké klíčky obilí. Sníh také padá dolů, ale dělá to jinak. Padá po kouskách. Sněhová vločka se na zlomek věčnosti zastaví a potom se o kus dál propadne. Kmeny rostou kolmo vzhůru a vzhlížejí se v hladině rybníka. Vodní zrcadlo je vodorovné. A vítr, ten je ze všeho nejlepší.
Marie Blabolilová (1948) dělá obrazy a grafiky. Z grafických technik si vyvolila jedinou - čárový lept; vytvořila několik stovek různých grafických listů. Námět skoro všech byl dlouhou dobu vlastně také jediný - příroda, většinou zušlechtěná člověkem, poznamenaná lidskou prací. Zahrady a ploty kolem nich, zástupy ovocných keřů, osnovy klasů, stupně vinic, hladina obilí, stromky sevřené kamennou dlažbou nábřeží, plot a za prkenným plotem hlava stromu, šňůry deště, kupky kopců, placky polí - a znovu a znovu stromy, strom - nejčastější a častokrát i jediný námět grafik. Prostými, ale vykultivovanými prostředky je přenesený na jiné místo, přesazený do bílé plochy papíru, zjednodušený na to, co je pro něho nejvíce důležité, nejpodstatnější. Pevná linie kmene a větví, směřování menších větviček, koruna stvořená tisícem tisíců drobných lístků - čárek a čar. Objem skutečného stromu není nikdy přesně vymezený, proměňuje se každou minutou, pohybem slunce po obloze, drobnými záchvěvy vzduchu, jasný ve své podstatě, neuchopitelný v jedinečnosti okamžiku. Nikdy nedokážeme přesně rozlišit, kde končí koruna stromu, kde začíná díra nebe prosvítající děravými listy a větvemi, kde zem porostlá nízkou travou. Co ještě jsou nehybné listy a květy, co už prudké údery deště. A právě tady, na společném území rozličných objemů, směrů, čar a šrafatur je tajemství grafik Marie Blabolilové. Tady je, v momentě pohybu a změny, přistižený i čas. A zobrazený strom i přesto, že stále visí na jediném místě se před očima diváka proměňuje.
To, co malířka zobrazuje, je dokonale odpozorovaná a osobně prožitá skutečnost. Náměty budoucích leptů a obrazů si ale většinou poznamenává až doma. Jsou to úsporné kresbičky, pár čar, roztřepaná linie horizontu doplněná chvatnými slovy, rozvržení možných směrů šrafování, dělení plochy, obrazový deník běžných, stále jinak se opakujících věcí. Už zase roste strom. Zas kolmo dolů prší a světlo modeluje měkce ohraničené stíny na domovních fasádách rytmizovaných okny. Okna jsou rozsvícená, zhasnutá, zatažená roletou, žaluzií či záclonou; skla odrážejí paprsky zapadajícího nebo vycházejícího slunce. To uvnitř za okny je domov. Domov je tam, kde se cítíme nejvíce doma, tvrz našeho bytu, jeho bezprostřední okolí. Pro Marii Blabolilovu to je, až na malé výlety a prázdninové pobyty na kublovské chalupě, město. Prosazuje se v její tvorbě stále víc. Stromečky a keře zahrádek vystřídal zbytek zeleně obklíčený kamením, betonem, dlažbou, živicí a kovem. Místo děravého plotu - nepřístupné tváře domů. Místo přírodního detailu němí sluhové - stolička, stůl, vznášející se židle, trojnožka, křeslo, plechová skříňka, kredenc, radiátor, lednička, kanystry z umělé hmoty - náměty posledních obrazů, předměty stojící pevně na zemi, většinou na podlaze s nejlacinější krytinou, na linoleu potištěném shluky pestrobarevných teček. Uspořádání bodů linolea tvoří zvláštní, ne zcela pravidelný, rastr; jejich odlišná barevnost vzorek, ornament. Přetisky barev nebývají přesně nasazené, ale jejich rozhození není vadou, je důležitým znakem. Motiv linolea se v obrazech objevoval dlouhou dobu. Potom malířku naštěstí napadlo, že by bylo možné linoleum prostě vzít a malovat přímo na ně. Lino tak vytvoří nejen iluzi skutečného prostoru, podlahy a prostředí kuchyně, ale stane si i nositelem obrazové informace. Na pozadí jednoho obrazu (struktury) tak vzniká struktura (obraz) druhý, dva rozdílné světy se spojují ve svět jediný. A navíc je tady hned od počátku něco, s čím se musí počítat, nová pravidla hry, která si vynucují nový způsob práce. Marie Blabolilová zdůrazňuje nebo naopak potlačuje barevný rastr, podle potřeby body přemalovává, vkládá mezi ně jednotky nové, barevnost obrazů se díky razantní struktuře linolea rozsvítila.
Grafiky a obrazy mají společný rytmus. Opakováním jednoduchého stavebního prvku - čárky leptu, bodu rastru, doteku štětce - člení plochu, novým způsobem ji organizuje. Výtvarný rytmus nevykresluje pouze lineární obrysy, vymezuje celé plošné tvary, modeluje objemy. Obraz, který takto vzniká je jasný a zároveň neuchopitelný jako skleněná hradba okna, jako skvrna na sítnici oka.
Vítr honící se dokolečka jako pes za ocasem uspořádá svým vírem stébla trávy. Stejným způsobem se ale kolem pomyslného středu otáčí stádo krav. Tak rostlo i středověké město, podobně vypadá fotografie spirálovité galaxie. Stejně důkladně a líně se převaluje těsto v díži i malta v míchačce. A vyobrazení padajících sněhových vloček současně vypráví něco důležitého o zákonitostech náhodného rozložení.
Umění (doufejme) nelze vtěsnat do předem stlučených krabic. Přesahuje na všechny strany, čouhá nahoru i dolů, zmocňuje se světa v celistvosti. Marie Blabolilová zobrazuje jenom to, co dobře zná. A možná právě díky tomu se dotýká i řady otázek a problémů nejen z výtvarné oblasti. Asi tak o své práci neuvažuje. Možná to ani neví. Třeba ji to nezajímá. Snad to ani nechce. Dnešní svět ale dál vstupuje do jejího jedinečného díla.

Marie Blabolilová

person	born	note
Hůla Jiří	7. 6. 1944