Co viselo ve vzduchu

author of the text: Jáchym Topol
imprint date: 2011
type of document: Subordinate Document
number of pages: 1 (pozn.: nestránkováno)
language: czech
parent document: Helena Wilsonová: Léta sedmdesátá, Merry gheto

notes:
-
Na černobílých fotkách Heleny Wilsonové je Praha a také český venkov raných sedmdesátých let. Zapadlé putyky, ruiny venkovských domů, všechny ty trčící roury od kamen, uhláky, nakysle páchnoucí přepravky s pivními lahvemi. Tehdy byli Plastici mladičcí a generace autora těchto řádků se rozhlížela po pískovištích. A také díky Heleně Wilsonové vidíme, že to vůbec nebyl mrtvý čas, že klišé jako „normalizační šeď" či „husákovská nehybnost" jsou leckdy používána snad z neznalosti věci.
Středobodem zájmu Heleny Wilsonové bylo neformální společenství, známé jako Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu. Malíři Karel Nepraš, Rudolf Němec, Ota Slavík, Olaf Hanel, Zbyšek Sion, básníci Ivan Martin Jirous a Věra Jirousová, Naďa Plíšková, Peťák Lampl, Vratislav Brabenec a další tu postávají v kuchyních a posedávají v hospodách, hrají kulečník, diskutují, tančí, řvou, opírají se jeden o druhého. Pivní půllitr je tu častým atributem a my máme na paměti, že v podobných bohémských uskupeních se pohyboval také Bohumil Hrabal a samozřejmě i Egon Bondy či Václav Havel. Kolem této protoundergroundové buňky kolotali další významní literáti, zakladatelské osobnosti nesehnuté kultury. Třeba tehdejší malostraňáci Petr Kabeš, Jan Lopatka či Andrej Stankovič. Bez nadsázky: i přes to posezení u půllitru v malostranských hospodách se udržovala kontinuita českého umění, vykázaného z oficiálních galerií či nakladatelských domů.
Portréty a fotografie z akcí, happeningů, koncertů a především těch hospod zachycují umělce pár let po sovětské invazi. Doba hrubla, obyvatelé podzemní říše však mají v očích jas, radostnou jiskru. Slaví a pracují, rozhodli se na svém ostrově vytrvat. Ale asi to nebyl jen pohyblivý svátek, nekonečná pivní slavnost. Jde o úhel pohledu: například fotka z roku 1971. Tři roky po osmašedesátém ze země emigrovaly tisíce lidí, probíhaly výslechy, sledovačky, vyhazovy z práce. Plíšková a Nepraš leží v posteli, asi někde na chalupě, zahrabaní do otrhaných dek, úplně cítíte, jak ty deky koušou. Mají ti dva ve tvářích únavu z propité mejdanové noci, anebo to jsou tváře štvanců?
Wilsonovi museli opustit Československo v roce 1977 čili v roce Charty. Mnoho z jejich přátel, usmívajících se do objektivu, bylo tehdy šikanováno policií. Jirouse, Brabence, Danu Němcovou a další čekala věznice.
Jiná fotka ze stejné doby. Básníci Brabenec a Jirous vcházejí do jakéhosi městečka. Nakročený, energický Jirous připomíná kovboje, který právě kráčí pravým polednem zjednat spravedlnost anebo dostat nakládačku. Připomeňme, co následovalo: jeho osm a půl roku strávených po socialistických věznicích. To bylo vše až po téhle fotce, to mělo teprve přijít. A nejspíš to i viselo ve vzduchu.
Fotografie Heleny Wilsonové v žádném případě nejsou patetické. Jsou „obyčejné" a přitom slavnostní; vidíte, že ti lidé se k sobě mají, mají se rádi, jsou si nezbytní. Asi není náhoda, že v Kanadě Helena Wilsonová fotila jiné společenství, pro které je soudržnost základní podmínkou přežití - indiány.