Tady všude vystavoval

subtitle: Malý průvodce po nezávislých galeriích

type of document: podřazený dokument
parent document: A2: Kulturní čtrnáctideník
imprint date: 2010
page: 12
language: český

notes:
-
V poslední dekádě se stalo až módou zakládat nové galerie na roztodivných až bizarních místech po celé republice – na polorozpadlé benzínové pumpě, ve starých vitrínách, výkladních skříních nebo na hřbitově.
Na webu A2 (advojka.cz) najdete anketu mezi představiteli nezávislých galerií.
Současná česká nezávislá galerijní scéna vychází z undergroundových kořenů období normalizace. Zakazovaná tvorba v osmdesátých letech k nám uvedla žánr site-specific. Umění začalo diváka obklopovat na neočekávatelných místech – třeba na výstavách Malostranské dvorky v roce 1981 v Praze či Chmelnice v Mutějovicích v roce 1983, které jako jedny z mála vyvedly výtvarné umění do veřejného prostoru. Galerijní provoz byl tehdy podřízen řadě kontrol, zákazů a nařízení. Tehdejší prezentace umění v atypických prostorech se pak – po roce 1989 – zpětně staly důležitými mezníky ve vývoji českého výtvarného umění.
Vystavovalo se ve výkladních skříních, na chodbách, v antikvariátech, v ulicích města nebo se umění uzavíralo do soukromých zón. Touha po konfrontaci vedla koncem osmdesátých let studenty pražské Akademie výtvarných umění k uspořádání několika neoficiálních výstav. Konfrontace v ateliérech dnes již známých umělců přispěly k tomu, že česká výtvarná scéna přijala postmoderní tendence. Jejich hlavní organizátoři, Jiří David a Stanislav Diviš, se později stali členy výtvarné skupiny Tvrdohlaví, jež postmoderní umění dále rozvíjela v devadesátých letech.
Galerie studentů pro studenty
S undergroundovými kořeny souvisí i současná podoba sítě nezávislých galerií. Dnes není potřeba být v opozici, kurátoři se vymezují spíš vůči částečné ignoranci ze strany státních galerijních institucí i širší veřejnosti. Hlavním účelem založení galerie bývá vytvoření autonomní zóny, nezávislé na tržních mechanismech. V posledních deseti letech se zakládání nezávislých galerií stalo až módní záležitostí. Často jsou navázány na studující vizuální umělce a na místo jejich studia, což souvisí s rozvojem vysokého uměleckého školství v regionech po roce 1990.
Na počátku první dekády 21. století vznikla jako jedna z mála galerie Eskort v Brně, od začátku vedená Janou Kalinovou v duchu 3/1, což znamenalo uvést tři začínající umělce (většinou studenty Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně) na jednoho známého výtvarníka. K tomuto typu galerií patří Petrohrad, galerie založená studenty z ateliéru multimédií Ústavu umění a designu Západočeské univerzity v Plzni (jejich pedagogem byl tehdy Michal Pěchouček), kterou v letech 2007–08 vedli především Tomáš Moravec a Matěj Al-Ali. Vitrínky v areálu Severočeské armaturky v Ústí nad Labem, dnešní Galerie Emila Filly, vedou od roku 2009 fotografky Silvie Milková a Veronika Daňhelová, propojené s ústeckou Fakultou umění a designu Univerzity J. E. Purkyně.
Udělej si sám
Zakladatele galerií spojuje myšlenka prezentovat bez omezení současné nejmladší vizuální umělce. Finanční krytí většinou zajišťují sami umělci, kurátoři a vystavující. Produkci kurátorů-umělců tak lze chápat jako součást jejich vlastní volné tvůrčí činnosti. Důležité je nadšení a výsledný pocit nezávislosti. V těchto neziskových aktivitách je patrný fenomén kutilství neboli pojetí kultury jako D.I.Y. (Do It Yoursef / Udělej si sám), na jehož základech založili v roce 2003 sourozenci Anežka a Jakub Hoškovi galerii AM 180 v Praze, s důrazem na propojení současné hudební a výtvarné scény. Galerie NF v Ústí nad Labem (2009), vedená Luďkem Proškem a Evou Mrázikovou, funguje na bázi pomyslné štafety, kterou si umělci mezi sebou předávají podle vlastního uvážení, čímž eliminují kurátorský aspekt.
Principy D.I.Y. jsou příznačné i pro další galerie. Provozní náklady se omezují na minimum, například se vystavuje ve volném prostoru bez výdajů za hlídání. Vznikl pojem non-stop galerie, což jsou neustále otevřené výstavní prostory, využívající většinou veřejná místa dříve určená k propagaci – tedy kde není nastaveno tržní nájemné. Kromě už zmíněných ústeckých Vitrínek k nim patří i brněnský Umakart, vedený Karin Písaříkovou a Terezou Rullerovou; umělecký počin Matyáše Chocholy Galerie Potraviny v Brně (od roku 2008), který letos v květnu z důvodu změny majitele koloniálu, v jehož výkladu galerie sídlila, skončil; či prostor Benzinka v místě opuštěné bývalé benzínové pumpy u Slaného (od roku 2007), spravovaný Ondřejem Horákem a Monikou Sybolovou. Benzinka měla naplánovano, že ukončí činnost v červenci 2010, zánik galerie však uspíšily spory s majitelem. Pro umělce, kteří rádi tvoří v alternativních prostorech, to bylo ideální tvůrčí a výstavní místo i pro svou zchátralost – nemá totiž přirozené hranice mezi vnějškem a vnitřkem.
Síť nezávislých galerií v České republice spojuje fenomén umělce-kurátora, site-specific díla a vymezení se vůči oficiálním institucím. Uzavřenost současné vizuální scény směrem k širší veřejnosti může být vnímána jako určitý typ subkultury. Většinou to ale není jejich základní strategie. Snaha o otevřenost a sdílení nových postřehů mladých umělců-kurátorů je většinou ze strany širší veřejnosti odměňována nezájmem, ať jde o vernisáže či samotné výstavy. Průměrná návštěvnost těchto galerií bývá kolem třiceti lidí „z oboru“ při vernisážích a jeden návštěvník za den v průběhu výstavy.
Umělec kurátorem
Na otázku, jak vypadá současná nezávislá galerijní scéna v České republice, jsem se snažila nalézt odpověď v projektu Czech Action Galleries (České akční galerie, actiongalleries.info), jehož posláním je zviditelnění aktuálních kurátorských aktivit umělců. Ti většinou usilují o vybudování vlastní komunikační platformy, nepodrobené mechanismům státních institucí, jež převážně spolupracují se zavedenými tvůrci. Nezávislé galerie dávají prostor nejmladším, dosud studujícím autorům či čerstvým absolventům. Umělec v pozici kurátora se tím samozřejmě sám zviditelňuje a získává možnost mezigenerační konfrontace. V nezávislé galerijní síti pak hledají kurátoři-teoretici, například Olga Malá a Karel Srp z Galerie hlavního města Prahy (GHMP), a zařazují vybrané mladé umělce do tradičních výstavních rámců. K takovým „vřazujícím“ přehlídkám, které GHMP pořádá, patří Bienále mladého umění Zvon, výstavy ve druhém patře Staroměstské radnice, cyklus výstav Start-up nebo dlouhodobá expozice Po sametu (Současné české umění s přesahy do minulosti) v Domě U Zlatého prstenu.
Výstavy pro zasvěcené
Vernisáže pořádané na pražských Olšanských hřbitovech před urnou – Galerií F 43, kterou provozují Yumiko Ono a Lukáš Berberich, mohou na širší veřejnost působit dojmem uzavřené komunitní společnosti. Podobně mohou vyznívat pravidelné vernisáže u nástěnky, nazvané m.odla, umístěné v přízemí funkcionalistického činžáku v Antonínské ulici v Praze 7, vedené fotografkou Danielou Deutelbaum. Shluky lidí, tísnící se u netypických aktuálních prezentací vizuálního umění, mohou působit podivně a nečitelně. Jakési zašifrování je možné chápat jako součást postkonceptuálních projevů současného umění, je ale jasné, že pro zasvěcené mají tyto události – jež mohou být až na hranici rituálu – velký význam, neboť poskytují možnost zasadit vlastní tvorbu do určité zvláštní sféry a zároveň uvádějí nováčky na výtvarnou scénu.
Autorka je kurátorka galerie Altán Klamovka v Praze; přednáší aktuální umělecké směry na FaVU VUT v Brně a fotografii a současné umění na FUD UJEP v Ústí nad Labem.

Tady všude vystavoval