Lyrik, snivec či buřič?

type of document: podřazený dokument
parent document: Průboj, Ústí nad Labem
imprint date: 1986
the number of reproductions: 1 čb
language: český

notes:
Sto padesát let nás v tomto roce dělí od doby, kdy se tragicky naplnil osud jednoho z největších českých básníků, od doby, kdy Karel Hynek Mácha vydal svůj Máj. V té souvislosti bylo publikováno mnoho článků; jen velmi málo z nich se však zabývalo Máchovou osobností v kontextu doby, jeho názory, postoji, pozicemi, jež se v tvorbě "knížete české poezie" ukázaly jako výchozí.
Hned na počátku si položme otázku: kdo byl Karel Hynek Mácha? Byl to lyrik zaujatý líčením přírodních krás? Snivec truchlící nad nicotou a zmarem? Nebo buřič a revolucionář, který zaútočil svým dílem nejenom na vžité literární tradice, ale i na politické základy soudobé společnosti?
Mácha byl po všech stránkách neobyčejně složitý zjev a dobrat se podstaty smyslu jeho díla předpokládá zkoumat je ve všech souvislostech souhrnu všeho, co přispělo k tomu, že naše literatura vstoupila do dějin moderní evropské kultury.
První, kdo se o to pokusili, byl Máchův současník a životopisec Karel Sabina a po něm básníkův vášnivý obhájce Jakub Arbes. Celkový pohled na Máchovu osobnost otevřel v polovině 30. let F. X. Šalda a současně s ním marxista, kritik a teoretik Bedřich Václavek. Oba zkoumali Máchovo dílo nejen z literárního hlediska, ale zároveň z hlediska sociálně společenského. Oba se shodli v tom, že Máchova tvorba prostoupená hlubokou filozofií a sociální kritikou, je všestranně angažovaný produkt revolučního ducha.
Společnost, opájející se ideou slovanské vzájemnosti a zaujatá potřebami a zájmy obrozenecké osvěty, však takto pojatou angažovanost tehdy příkře odmítla. Od literatury a poezie se vyžadovalo, aby se držela klasických tradic a rozvíjela ideje prosycené oddaností, bohu, vlasti a habsburské monarchii. Mácha se těmto požadavkům odmítl podřídit. Jeho poezie psaná ̶ jak sám praví ̶ do daleké budoucnosti, sledovala jiné, dalekosáhlejší cíle. Od slepé oddanosti víře a společenským konvencím směřovala k osvobození člověka od všeho, co ho činilo poplatným "krysami prolezlému řádu" a jeho zvrácené morálce ̶ co deformovalo jeho myšlenky, city a smysly.
Dříve, než dospěl k tomuto v podstatě materialistickému pojetí otázky, musel Mácha v sobě překonat vlivy náboženského nazírání a pesimismus, který vyvěral z teokratického světového názoru, jenž zastával ve věku raného mládí. Bezprostřední vliv na Máchovo myšlení a na krystalizaci jeho tvorby mělo několik okolností. Byly tu především sociální a společenské poměry, které počátkem 19. století vládly v hospodářsky zruinovaném Rakousku a vyvolávaly neklid zejména mezi venkovským lidem. Byl to absolutistický vládní systém, jeho tuhá cenzurní a policejní praxe, které dusily veškerý život a znepokojovaly obzvláště intelektuální vrstvy. Na myšlení mladé generace nemohly bez vlivu zůstat také politické otázky, které hýbaly ponapoleonskou Evropou a jejichž ohlasy přinášela revolučně romantická literatura francouzská, anglická, německá, polská, ruská.
Metternichovská policie a cenzura se všemožně snažila tyto "sektářské, liberální a revoluční" tendence potlačit. V roce 1830, kdy Evropu zachvátila vlna revolucí a kdy došlo k revolučním událostem v Paříži a Bruselu, byla cenzura ještě schopna šíření zpráv o těchto událostech paralyzovat. Hůře tomu bylo, když v sousedním Polsku vypuklo povstání proti carské despocii a jeho účastníci po porážce u Ostrolenky začali prchat přes naše území do západní Evropy.
Za této situace došlo k něčemu, co mělo přímý dopad nejenom na myšlení mladé nastupující generace, ale i na další vývoj české otázky. Mládež ̶ byli to především vysokoškolští studenti ̶ přijala polské povstání s nadšením (někteří, např. student Jaroslav Veselý z Litoměřic, byli jeho přímými účastníky). Oficiální kruhy reprezentované příslušníky starší, politicky a kulturně angažované generace (Kolár, Palacký, Čelakovský, Šafařík a další) zaujali k polským událostem krajně odmítavé stanovisko. Viděli v něm nejen ohrožení slavjanofilského programu, ale i pokus o ohrožení stávajícího společenského pořádku. Mácha zareagoval na polské události tím, že se svými druhy, univerzitními studenty, zorganizoval kroužek, který se ujal pomoci polské emigraci. Tímto smělým, politicky provokativním činem, proti sobě popudil školské a policejní úřady, ale i Palackého a další představitele loajální politiky. Na tom ale nebylo dosti. Názory, které za polských událostí postavily Máchu a jeho druhy mimo společenský život, se v nastávajících letech ještě prohlubovaly, aby nakonec vedly k úplné roztržce. Mácha se po roce 1831 žádných přímých, politicky motivovaných akcí nezúčastnil. Na rozpory, které nacházel nejen ve společenském životě, ale i v sobě a veškerém bytí, odpovídal svou tvorbou. Psal básně, pokoušel se o historickou prózu i o tvorbu dramatickou. Nejintenzivnější činnost vykazují poslední tři roky Máchova života. V roce 1834 napsal první část historicky motivovaného cyklu "Kat". Otiskl jej v "Květech" pod názvem "Křivoklad" a setkal se s prvním čtenářským úspěchem. Po "Křivokladu" následovaly další tři prózy: "Obrazy ze života mého", "Večer na Bezdězu" a sociálními prvky poznamenaná próza "Marinka".
V polovině roku 1835 podnikl se svým přítelem a později pražským primátorem Strobachem šestitýdenní pěší tůru vedoucí přes Rakousko do Benátek a odtud do Lublaně, kde se setkal se zakladatelem moderní slovinské poezie Francem Prešernem. Z této doby se zachoval deník, v němž Mácha barvitým způsobem zaznamenal dramatický průběh této dobrodružné cesty.
V témže roce píše cenzurou postižené "Cikány" a usilovně pracuje na vrcholném, dlouho připravovaném díle ̶ na velkolepé, mocným lyrismem a odvážnou myšlenkovou notou poznamenané revolučně romantické básni "Máj". Nenajde však pro ni nakladatele a vydává ji za pomoci svých přátel ve vlastní režii.
Třebaže šlo o dílo, které nemělo v soudobé literatuře obdoby, nenašel "Máj" u oficiální kritiky nikoho, kdo by ocenil jeho zcela mimořádné hodnoty. Společnost, která Máchovi nikdy neodpustila jeho postoje k polským událostem, vytvořila kolem "Máje" v redakcích Palackého "Muzejníka", Čelakovského "České včely" a v Tylových "Květech" atmosféru, po níž následovala vlna hanebným útoků a invektiv, jejichž cílem bylo Máchovo dílo zdiskreditovat a označit jej za "škvár", který si nezasluhuje, aby se jím kritika vůbec zabývala. V nevybíravě psaných referátech byl Mácha obviňován z nedostatku pochopení pro národní otázky. Vytýkali mu závislost na cizí literatuře a filozofii, na Byronovi, Mickiewiczovi, Hegelovi... Předhazovali mu panteismus, ateismus, nihilismus... Napadali ho za to, že za hrdiny "Máje" a krásných próz volí zločince, katy, otcovrahy a s nimi Cikány, Židy a příslušníky "nízkých" společenských vrstev, kteří nepatří do literatury.
Co nejvíce vadilo pisatelům těchto pamfletů, byl duch "Máje" a dalších Máchových básnických a prozaických děl. Byla to jejich ideovost, odlišná od té, kterou vyžadoval Palacký. Byl to světový názor, kterým se Mácha ve své optimistické víře v reálný svět a v dialektickém chápání jeho rozporů přiblížil k filozofii materialismu. Nejsmutnější na této protimáchovské kampani bylo, že do ní přispěli ̶ každý svým dílem ̶ jeho někdejší přátelé Tyl a K. J. Erben. Po Máchově smrti se k nim přidal velmi obhroublým způsobem též Pavel Šafařík.
Ve sporech, které se vedly o jeho dílo, nezůstal Mácha zcela osamocen. Na jeho stranu se postavili jeho nejbližší přátelé ̶ Rieger, Sabina, později Frič, na Slovensku Kuzmány a revoluční generace Štúrova, v brně Klácel a Chocholoušek. Boj o Máchu se potom přenesl i do Německa, Polska i carského Ruska.
V 60. letech vystoupila manifestačně na scénu pod Máchovým praporem bojovná generace Nerudova a Hálkova. O dvacet let později se Máchy dovolává generace Vrchlického a Zeyera. Po roce 1900 se k jeho odkazu hlásí básnická generace Neumannova, Wolkerova a Nezvalova. Máchovo dílo poutalo Němcovou, Čecha i Sládka, Horu, Mahena i Biebla, Seiferta, Halase, Holana, Hostinského, Šaldu, Mukařovského, Teigeho, Fučíka i další představitele kulturní levice. Ukazovalo jim cestu a poskytovalo příklad, jak překlenout úzce lokální měřítka a včlenit se do širokého toku všelidských dějin a jejich pokrokového revolučního předvoje.
Se stejně vřelým zájmem, obdivem a láskou přijímal Máchovo nehynoucí, věčně živé dílo i náš lid. V jeho povědomí žije Mácha nejen jako autor slavného "Máje", ale i jako symbol vášnivé touhy po svobodě a pravdě. Pro nás dnes zůstává Mácha tím, co pro předchozí generace ̶ básníkem, ke kterému se budeme stále znovu a znovu vracet.
Jeho vroucí, výbušná a věčně inspirující poezie zůstane dílem, jemuž po sto padesát let naslouchala a budou i nadále naslouchat srdce milionů...

Lyrik, snivec či buřič?

person   born   note
Doležal František   28. 7. 1910    

Lyrik, snivec či buřič?

person   born   note
Mácha Karel   16. 11. 1810    

Lyrik, snivec či buřič?

  institution, city, signature, notes  
  Jarmila Štogrová, Hlinná (Litoměřice)