Vzpomínka na Kahnweilera

type of document: podřazený dokument
parent document: Svobodné slovo
imprint date: 1979
year's volume: 35
portrait photography: 1 čb
language: český

notes:
-
V polovině ledna přinesl francouzský tisk zprávu, že v Paříži zemřel ve věku 94 let Picassův legendární druh, promotér a teoretik Daniel-Henry Kahnweiler, jehož jméno bylo po celá desetiletí spjato s naším výtvarným životem.

Do Paříže přišel v roce 1907. Picasso právě dokončoval „Slečny z Avignonu“ – obraz, který signalizoval nástup kubismu. Vybaven nepatrnou částkou peněz. otevřel Kahnweiler v Rue Vignon malou galerii a mezi prvními, k nimž upoutal pozornost a jejich raná díla začal soustřeďovat, byli mladí, odmítaní a skandalizovaní malíři Derain, Vlaminck, Braque, Van Dongen a Matisse. Když se pak seznámil s Picassem, soustředil cele pozornost na jeho mimořádný talent. Uvědomil si, že nástupem kubismu, který našel v Picassovi a Braquovi hlavní protagonisty, dochází v evropském umění k vývojovému zvratu a nástupu nové výtvarné estetiky.
Třebaže široká veřejnost byla vystoupením Picassa a umělců hlásících se ke kubistickému programu pobouřena, a majitelé galérií se k nim obraceli zády, Kahnweiler se celou svou osobností postavil na jejich stranu. Uváděl je ve známost výstavami, pořádanými po nejrůznějších evropských metropolích a přiváděl do své „Boutique cubiste“první zájemce a sběratele.
Tuto slibně se rozvíjejíc činnost přerušila světová válka. Kahnweiler z obavy, aby nebyl jako německý státní příslušník zavlečen do boje proti Francouzů, galerii v r. 1914 uzavřel a odejel do Švýcarska. Do Paříže se vrátil po válce, připraven o své obrazy a kresby, které mu přes protest kulturních kruhů úřady zabavily jako „nepřátelský německý majetek“.
Začínal znovu jako tehdy po příchodu z Londýna. V roce 1923 otevřel Galerii Simon, žel bez těch, které před válkou uváděl na světové fórum a kteří za jeho nepřítomnosti vešli do smluvních závazků s jinými prosperujícími galeriemi. Jediný, kdo s ním udržoval staré kontakty, byl Picasso, smluvně zavázaný Galerii Rosenberg. Výsadní právo na prodej svých děl mu poskytl ale až dpo druhé světové válce, kterou Kahnweiler prožil ilegálně mimo Paříž v neokupované části Francie,a kdy Galerie Simon změnila své jména na dnešní Galerie Louise Leiris.
Ve dvacátých a třicátých letech, poznamenaných finančními starostmi, se Kahnweiler vedle galerijní práce věnoval též činnosti teoretické, kterou se začal zabývat již za svého nuceného pobytu ve Švýcarsku. Tady začal 1914 až 1915 pracovat na publikaci „Cesta ke kubismu“, v níž soustředil hlavní pozornost na díla Picassa a Braqua a na předválečné období tzv. analytického kubismu. Kniha vyšla v roce 1920 v Mnichově a byla později rozšířena o kapitoly zasvěcené Juanu Grisovi a Ferdinandu Légerovi. Grisovi, o jehož dílo opírala Galerie Simon po roce 1920 svou existenci, věnoval Kahnweiler dvě samostatné monografie, vydané 1928 v Lipsku a 1946 v Paříži. V letech 1948-49 vyšly další dvě Kahnweilerovy monografie, zabývající se dílem Paula Kleea a plastickou tvorbou Picassovou. V roce 1958 pak vydalo stuttgartské nakladatelství nové ucelené vydání „Cesty ke kubismu“.
Kahnweiler nebyl sám, kdo usiloval teoreticky vyložit a formulovat principy kubistické tvorby. V její „heroické epoše“ se o to pokoušeli i jiní. Apollinaire, Uhde apod. Většinou to byli spisovatelé, básníci i malíři. „Jediný historik umění mezi prvními vyznavači kubismu“ byl podle Kahnweilerova svědectví náš dr. Vincenc Kramář, teoretik, zakladatel a první ředitel naší Národní galerie. S Kahnweilerem se seznámil za svého studijního pobytu v Paříži (1910-1913) a jeho prostřednoctvím navázal osobní kontakt s Picassem, Braquem, Derainem a dalšími příslšníky kubistické „školy“. Své zkušenosti a poznatky shrnul pak Kramář do teoretické studie „Kubismus“, vydané v r. 1921 v Brně. Kahnweiler byl Kramářovi též prostředníkem při zakládání proslulé sbírky raného kubismu, která tvoří dnes součást sbírek Národní galerie, „druhé“ – podle Kahnweilerova výroku – „nejvybranější a nejucelenější sbírky tohoto druhu v Evropě“.
Přátelství mezi Kahnweilerem a Kramářem, uzavřené v době nástupu slavné kubistické generace, se stalo trvalým svazkem a mělo velice pozitivní vliv na československo-francouzské kulturní styky po celou dobu jejich života. Zásluhou Kawnweilera se Prtaha seznámila s moderním francouzským uměním ještě před první válkou. V roce 1923 poskytl Kahnweiler v Paříži též cenné rady a pomoc komisi pro výběr francouzského umění do státních sbírek, kterou vedl dr. Vincenc Kramář. S naším výtvarným děním zůstal Kahnweiler ve styku i v dalších desetiletích. S Kramářem udržoval pravidelné osobní a písemné kontakty a naposledy jej navštívil v Praze roku 1959, rok před Kramářovou smrtí.
Prahu pak navštívil ještě dvakrát, a to v roce 1964, kdy se tu otevírala Galerie Vincence Kramáře a Kahnweiler tu uspořádal přednášku na téma „Picasso a vývoj francouzského umění po 1900) – v roce 1965, když tato galerie zahajovala výstavu Picassovy grafiky z majetku Galerie Louise Leiris. Dalším významným činem, kterým Kahnweiler vyjádřil svůj vřelý vztah k Československu, k jeho historii a pokrokové kultuře, byla rozsáhlá výstava Picassovy soudobé malířské tvorby, uspořádaná 1966 v pražském Mánesu. V těchto souvislostech nelze též opominout Kahnweilerův velkorysý dar patnácti vybraných Picassových grafických listů, kterými obohatil grafickou sbírku Národní galerie.
Hodnotíme-li dnes při jeho odchodu Kahnweilerovy zásluhy o světovou i naší výtvarnou kulturu, nelze přitom nezdůraznit jeho lidské, morální a charakterové vlastnosti. přišel do Paříže ne aby se obohatil, ale aby realizoval svůj sen – sloužit umění, probojovávat jeho nové cesty a otevírat mu trvalý vstup do světových galerií. A tento sen se mu dík jeho houževnatosti, pracovitosti, inteligenci a talentu podařilo uskutečnit.

Vzpomínka na Kahnweilera

person	born	note
Doležal František	28. 7. 1910