Posmrtná výstava sochařského díla Otty Gutfreunda (1889-1927)

subtitle: XXXI. výstava S.V.U. Mánes v Obecním domě

type of document: podřazený dokument
parent document: Právo lidu
imprint date: 1927
page: 9
language: český

notes:
-
V době, kdy vzpomínka na tragickou smrt tohoto umělce nepozbyla ničeho na své intenzitě, pořádá „Mánes" tuto výstavu svému přednímu členu. Nešlo tu toliko o pietní akt. Gutfreundovo dílo samo o sobě je takové kvality, že nepotřebuje pohnutých chvil, při kterých ze slušnosti jsou přehlíženy nedostatky, je prací, jež mohla býti vystavena kdykoliv, a nevzala by úhony. Gutfreund byl umělcem, který české sochařství sblížil s úsilím evropským, a jeho dílo je to, které lze s klidem zařaditi do sochařského vývoje světového jako příklad pracovitosti a inteligence vědomé si svého úkolu. Na cokoli tu pohlédnete, vše je poznamenáno osobitým úsilím, výbojem směřujícím k novému výrazu, stále neklidným hledáním od samotných začátků jeho vývoje až k posledním pracím. Za necelá dvě desítiletí přes 200 prací, z nichž některé velikých rozměrů, je práce, jíž málo současníků může se vykázati. Toto dílo v dějinách českého výtvarného umění zaujímá již dnes své pevné místo, kol něhož nebude nikdo moci přejíti, aniž by nevzal z něho poučení, a českému sochařství je jím dán impuls a předpoklad příští práce.
Gutfreund, žák Uměleckoprůmyslové školy v Praze, opouští tuto po pražské výstavě Bourdellově (1909), která mu byla pobídkou i vyzváním, a stává se žákem tohoto sochaře, který vedle Rodina byl představitelem francouzského sochařství předválečného. Gutfreundovi však brzy jeho učitel nestačí. Impresionismus Bourdellův, rozváděný stále jen s menší či větší umělostí technickou, nevyhovuje zvídavému a myslivému žáku. Na dosavadní roztříštěnost formy, ačkoliv jí ještě neopouští, reaguje již vůlí po řádu a dobíhá k podstatě formové, zatím jsa ještě stále zatížen tradicí a učiteli, ale přece již je tu dán základ k jeho příštímu vývoji.
Po návratu do Prahy, v době, kdy „Skupina" svým „Uměleckým měsíčníkem" zahajuje novou éru českého umění, ne již izolovaného v domácím závětří, ale citlivě pozorujícího, co se děje kolem ve světě, a poučeného zvláště Francií, stává se Gutfreund jejím sochařem. V kubismu, který pro moderní umění je nejzákladnějším a nejpůsobivějším zjevem, nachází také Gutfreund část toho, co hledal, a práce z té doby, jako je „Úzkost", „Hráč na cello" aj., ukazují, jak dalece byl již sám připraven pro toto umění řádu a objektivnosti, k němuž od počátku tíhnul celý jeho charakter. Zákonitost ovládá jeho práci.
V roce 1914 jde Gutfreund znova do Paříže, kde jej zastihne válka. Již to, že vstupuje do cizinecké legie, je svědectvím, že i lidský charakter Gutfreundův je čistý a krásný, je v podstatě člověkem činu, to je zjevno jak v jeho práci, tak v životě. Jeho podíl na prvých akcích zahraničního osvobozeneckého hnutí ve Francii z oné doby je značný. Tato doba nebyla stvořena pro práci. Proto také po svém návratu r. 1919 jen něco málo přiváží do Prahy s sebou, jsou to díla domyšleného kubismu. Ale zároveň s nimi veze svůj „Vlastní portrét", který svědčí stále o neutuchajícím hledání tohoto umělce. Tento portrét nese sice známky předchozí práce, ale není tu již onoho kubistického rozložení věcí, je to nová syntéza forem, jednoduchá a čistá. Gutfreund pochopil, že je nutno počíti zase znova věčně opakovaný proces v umění od rozbíjení k sjednocování, a tato práce je počátkem celé řady děl a největšího jejich počtu, neboť tato jsou jen rozvíjením a obohacováním poznatků, které portrét vytvořily. Pomník „Babičky" i Masarykův jsou novým dokladem výtvarné inteligence Gutfreundovy, která neumdlévá a na každém díle přiřazuje nějaký pokrok, byť jen v detailu. Jeho práce, reliéfy, sousoší, pálené hlíny, medailony, pomníky, stavební plastiky atd. svojí rozmanitostí potvrzují technickou všestrannost Gutfreundovu a péči, s jakou jakoukoliv práci prováděl a řešil. Představíme-li si, co při své pracovitosti mohl tento sochař ještě udělati, tu tragický fakt jeho smrti, tak předčasné a nelogické, je ještě smutnější. 2. červen 1927 je pro české sochařství bolestně smutným dnem, jako jím zůstává pro celé české umění.
-s-

Posmrtná výstava sochařského díla Otty Gutfreunda (1889-1927)

person	born	note
Halas František	3. 10. 1901	podepsáno - -s-