K uvedení knihy Filipa Topola

subtitle: www.revolverrevue.cz

type of document: www
imprint date: 2013/06/24
portrait photography: 1 čb
language: český

web: http://www.revolverrevue.cz/viktor-karlik-k-uvedeni-knihy-filipa-topola

notes:
-
Následující text byl pronesen u příležitosti uvedení knihy Filipa Topola Jako pes ve čtvrtek 20. června v pražském café V lese v rámci Večera Revolver Revue, který mimo jiné zahrnoval předání Ceny Revolver Revue Ondřeji Němcovi a autorské čtení Víta Kremličky a J. H. Krchovského. Z knihy Filipa Topola četl Jáchym Topol.
V pondělí mi Filip volal – jednak že má radost z vydané knihy a jednak že se zde objeví. Bohužel „Filip nepřijde“, jak mi včera napsal Jáchym.
Filip Topol byl v mých očích citlivý, ale velmi tvrdý a hrdý muž. Žádná sentimentální rozměklina. Mohl bych to doložit řadou vzpomínek a příkladů. Seznámili jsme se před třiceti pěti lety.
Myslím, že nejlepším způsobem, jak vyjádřit svůj vztah k velkému umělci, jímž bezpochyby byl, je „používat“ jeho dílo. V případě Filipa, nejmladšího a nejvšestranněji talentovaného autora ze skupiny Desítka / X Violit, nebo – řečeno Magorovou terminologií – z druhé generace pražského undergroundu, to znamená poslouchat jeho hudbu a číst jeho poezii a prózu. Je to ta nejpřirozenější cesta, jak bez zbytečných řečí kolem činit dílo stále živým. O to v umění jde, a jak všichni víme, Filip uměním žil a zbytečné řeči neměl v oblibě.
Je dobrou shodou okolností, že dnešní večer zde budou číst Vít Kremlička ze své nové sbírky Tibetiana a Jura Krchovský z nových básní publikovaných v posledním Revolveru. Je to dobré mimo jiné proto, že oba dva s Filipem na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let začínali na Malé Straně, Na Klamovce a jiných místech, kde se dalo tehdy pobývat. Básníci a vlastně i hudebníci stejných kořenů. Další dobrou shodou okolností dnešního večera je, že Cenu Revolver Revue tu dostane Ondřej Němec za své snímky z let před rokem 1989, protože Filip byl jedním z těch, jejichž svobodný život za normalizace Ondřej na svých fotografiích zachytil.
A aby toho nebylo málo, kapela, která zde dnes vystoupí, se jmenuje podle písně Velvet Underground All Tomorrow´s Parties. V českém překladu jsou tato slova přítomna ve Filipově skladbě z roku 1987.

Bílá a studená

Bílá a studená
přišla mi říct
že všechny moje
že všechny moje
mejdany příští
nás vezmou
k čertu
a až si kleknem
hlavou proti větru
příde k nám smrt
příde k nám smrt

Přichází
a zírá

Nechtěl bych
aby umíraly holky
a zvláště ne hlavou dolu
zvláště ne hlavou dolu
aby k čertu letěly
jen aby jen aby jen aby
se mnou v baru seděly
a pak a pak a pak a pak
bysme šli spolu
k bílýmu čertu
k bílýmu stolu

Na závěr si dovolím ještě jednou zopakovat: Čtěte a poslouchejte dílo Filipa Topola, stojí to za to a je to způsob, jak tu s námi může stále být.
A teď prosím Jáchyma, aby přečetl ukázku z Filipovy nové knihy.

Filip Topol – Den a noc
(úryvek jedné z povídek knihy Jako pes)
(...) Vybičovaný na nejvyšší míru jsem dorazil na Klamovku. Sedělo tam mnoho přátel, ale připadalo mi, že je vidím za neprostupnou skleněnou stěnou, bylo tam zakouřeno, vedro, příšerný řev a vůbec to tam bylo moc příjemné. Pohyboval se tam tlustý starý cikán s knírem, který sbíral sklenice; nadšen zjevením této lidské trosky, tohoto druha v neštěstí, pozval jsem jej k pití. Byl očividně potěšen, já hlupák jsem zaň zaplatil těch sedm Rumů a 8 piv, které jsme každý vypili, čekaje stále, jaký duchovní klenot mi můj nový přítel předá. Leč ten den bylo vše jinak: nutil jsem já blázen si připíjet na jednoho zavřeného přítele, o němž můj druh neměl ani ponětí, ostatně mu bylo úplně jedno, na co nebo na koho se pije, hlavně když tuto činnost prováděl. Záhy jsem zjistil, že to je nehorázný pitomec. Chtěl jsem ho stále vyprovokovat k hovoru, ale on se jen přiblble spokojeně usmíval a občas zamečel příšerným hlasem, přičemž se plácal do stehna: „Hláávně, že je kšeft, haha.“ Nebo: „No jó, tády je tepló, ale venku je zimá, haha.“
Byl jsem z něho zcela vyčerpaný a ubitý jako po několikahodinové dřině a Deprese, která se vlivem alkoholu začala chovat drze a nenuceně, si mi sedla na klín a oplzle mne líbala na krk. Děvka jedna. Potřeba pít seděla celá zchvácená vedle na židli, protože jsem pil jako nezjednaný – což je blbé přirovnání, protože jsem právě pil jako člověk zjednaný na pití. Za chvíli mne již nechtěli obsloužit, neboť číšník sleduje, jak je Deprese stále rozjetější a Potřeba pít sjíždí pod stůl, vykázal mne z restaurace i s mými družkami, ovšem bez obsahu mé portmonky, který se opět stal státním oběživem.
Nešťastný a zlomený jsem dorazil na Malou Stranu po incidentu s příslušníky VB, kteří mne na Smíchově kontrolovali a zjistili, že Deprese nemá občanský průkaz (Potřebu pít jsme někde cestou ztratili), a chtěli ji odvést na strážnici. Dopadlo to však dobře, zaručil jsem se za ni, že je autentická a bezúhonná, a na můj argument: „Co já bych si bez ní počal?“, příslušníci pokývali hlavami a propustili nás.
A teď ticho. Stál jsem na Malostranském náměstí, hluboká noc tiše tiskla Prahu v náručí a já, marně hledaje cigaretu, štkal jsem před portálem chrámu sv. Mikuláše jako slabé bezmocné děcko. Když tu náhle jaký údiv a šok! Zaslechl jsem, jak se někde začala z ticha noci vynořovat ta božská přebožská melodie Lacrimosy z Mozartova Requiem. Rozhlížel jsem se kolem sebe, uchvácen tím křehkým snem, když jsem náhle zjistil, že ty tak smutné královské tóny vycházejí z hloubi chrámu, jehož dveře byly pootevřené, jako kdyby se jimi temnota chrámu a temnota noci neustále plížily ven a zase zpět dovnitř. Měl jsem pocit, že se začínám vznášet. Opřel jsem Depresi, která začínala usínat, o zeď a po špičkách, velmi pomalu, jsem stoupal po schodech a pak, dávaje pozor, abych nevrazil do jedné z temnot, jsem vstoupil dovnitř. Zalila mne ta úžasná melodie, objala mne, něžně mne hladila, vzala mne za ruku a vedla mne doprostřed chrámu, kde mne zastavila a otočila tváří k varhanám. Zůstal jsem tam stát, s hlavou zvrácenou na kůr, zalit chabým měsíčním světlem, které se mísilo s Mozartovými slzami tónů a obestíralo celý prostor kostela jemnou pavučinou neskutečné nádhery. Cítil jsem se odpoután od celého Světa, přestal jsem vnímat svoji existenci a poddal jsem se tomu úžasnému snu, té hudbě, která mne prostoupila a stala se mnou nebo já jí. S pohledem upřeným nahoru jsem náhle spatřil, jak se na kůru ze tmy vynořila nějaká postava, která se velice pomalu přiblížila až k zábradlí, opřela o ně ruce a s hlavou skloněnou mne upřeně pozorovala. Nebylo pochyb, poznal jsem ho a přitom jsem nepocítil nic nového, jen stále tu nesmírnou blaženost; byl to Mozart. Stáli jsme tam jak sochy, já s hlavou zvrácenou, on s hlavou skloněnou, nehnutě a Lacrimosa nás obletovala a plula prostorem. A pak jsem zaslechl jeho jasný rozechvělý hlas, plný zármutku, který ke mně snesl z výšin jeho slova: „Vidím i to, co nevidím. A pak: slyšel jsem i kámen zpívat…“
A mně neslyšně, zcela pomalu, vypadla z úst na dlažbu chrámu pouhá dvě slova: „Do prdele…“