Mám tu čest (řeč nad rakví Filipa Topola)

subtitle: www.revolverrevue.cz

type of document: www
parent document: bubinekrevolveru.cz
imprint date: 2013/07/01
language: český

web: http://www.revolverrevue.cz/viktor-karlik-mam-tu-cest-rec-nad-rakvi-filipa-topola

notes:
-
Mám tu čest promluvit u Filipovy rakve.
Filipa jsem poznal, když mu bylo třináct. Ačkoli byl z celé naší literární a výtvarné skupiny Desítka/Violit nejmladší, umírá jako první. Ačkoli nejmladší, byl jejím základním článkem – magnetem.
Vynikal výjimečným a mnohostranným talentem: komponoval, hrál na klavír a varhany, ve skupině Břicho na kytaru, psal poesii a prózu, výborně kreslil, překládal, měl herecké nadání.
Když začal s Psími vojáky zhudebňovat Jáchymovy texty, mělo toto propojení zásadní účinek. Bratři způsobili požár. Podařilo se jim hudbou a slovy uchopit něco, co mluvilo, dovolím si použít plurál, za nás. To jest za druhou generaci pražského undergroundu, jak by řekl Magor. Mluvím o době kolem roku 1980, tedy o časech podzemí.
Myslím, že náboj, který z Filipovy tvorby sálal, byl pro řadu přátel, kteří psali, malovali nebo komponovali, něčím, s čím se museli a chtěli vyrovnat. To, co Filip vytvářel, představovalo jisté měřítko kvality, jednu z pomyslných latěk k níž je třeba se vztahovat. Filip byl také například tím z mých přátel, kdo mě naučil propojovat poslech klasické hudby s tou tehdy současnou. Mozart – Morrison, Beethoven – Beefheart, Vivaldi – Velveti. Dalo by se pokračovat.
Filip byl živel, proto asi měl rád moře. Byli jsme společně u Baltu, Jadranu a Černého moře. To mi připomíná, jak dokázal svou sečtělost a vzdělanost propojovat s životem. Když u Baltu moře bouřilo, citoval Tristiana Corbiéra, když to žhnulo u tureckých hranic, navozoval atmosféru příběhů z Itálie, kam jsme tehdy bez povolení nemohli. V každé zemi, po níž jsem s Filipem cestoval, začal velmi rychle používat slova a fráze tamější řeči, oslovoval místní.
Dokázal skvěle improvizovat, hudebně, verbálně a jako herec bavící společnost.
Patřil k těm, kterým to jde tak zvaně samo. Kdo něco ví o tvorbě, ten asi tuší, čím bývají takové schopnosti a stavy tvůrčích žní vykupovány. Tak trochu horská dráha, na které se někdy i hrůzou zvrací. Ale o tom se nemluví.
Filip byl, tak jako většina z nás v osmdesátých letech, svého druhu expresionistou. Jak jinak tehdy, za husákovské normalizace, umělecky reagovat na dobu, v níž jsme vyrůstali. Šlo ale o to křičet reflektovaně a s formou, žádný afekt a řvaní. Tvorba jako artikulovaný křik, také jako modlitba, co přivolává změnu. Která nakonec i přišla. A samozřejmě mu byl vlastní i vtip, schopnost umět na ty nejvážnější průšvihy odpovídat s humorem, často velmi drsným. To ale dokáží dobře jen citliví lidé, kteří znají temné stránky života a bolest.
Moje žena ve Filipově díle a osobnosti vidí především tradici romantismu a prokletých básníků. Také poznamenala: „Byl z té vaší party jediný opravdu galantní, v aristokratickém a rytířském smyslu slova. Je to ovšem jako v onom úsloví: Kdo umí jíst příborem, může jíst rybu lžící.
Ostatně bylo skvělé s Filipem stolovat. V restauraci nebo vinárně dokázal navodit atmosféru, že zažíváme něco výjimečného. A když jsme se ocitali v podnicích nejnižších pater, dokázal se radovat z nekvality a podivných spolustolovníků se stejnou invencí jako u těch lepších jídel a nápojů.
Měl smůlu, že se narodil v zemi, kterou ovládali komunisté. Po listopadu 1989 se držel svého a nikdy si nedělal žádné zásluhy. Třeba za to, že podepsal Chartu 77, nebo že byl od dětství vystavován tlaku Státní tajné bezpečnosti, výslechům, domovním prohlídkám atd. S naprostou samozřejmostí podepisoval všechny petice za vězněné spoluobčany, spoluvydával mystifikačního Magicko-pražského běžce, byl u výrobních prací prvního čísla Revolver Revue.
Kdybych měl zformulovat, v čem ruku v ruce s dílem samotným vidím Filipův odkaz, řekl bych, že se mu podařilo poměrně širokému okruhu lidí velmi srozumitelně ukázat něco podobného jako jeho o generaci starším, bohužel také již zesnulým přátelům Martinu Jirousovi a Milanu Hlavsovi: totiž že nehledě na dobu lze žít svobodně, myslet svobodně, tvořit svobodně, mít rád a umět se radovat, nebýt přikrčený a svázaný úředně mocnými. Protože ti jsou a budou vždycky, nehledě na dobu.
To, co chtěl dělat, dělal s maximálním nasazením. Věci, které považoval za zbytečné a nedůstojné, dělat odmítal. Byl velmi hrdý. Také dokázal být sám. V jistém smyslu nepotřeboval publikum. Příznačná byla jeho cesta do Benátek v devadesátých letech. Máchovská cesta na jih.
Smrt přítele bolí, dá se s ním ale stále hovořit. Ti, kdo ho znali osobně, mohou tak činit ve vzpomínkách, všichni, kdo znali jeho hudbu a texty, je mohou dál poslouchat a číst. Víme, že sám Filip takto rozmlouval s Mozartem, Jimem Morrisonem a dalšími, jejichž dílo ho oslovovalo.
Milý Filipe, Tvoje dílo je pořád živé, mluví a lze mu naslouchat.
Děkuju Ti.