Mám tu čest (řeč nad rakví Filipa Topola)

subtitle: www.revolverrevue.cz

type of document: www
parent document: bubinekrevolveru.cz
imprint date: 2013/07/01
language: český

web: http://www.revolverrevue.cz/viktor-karlik-mam-tu-cest-rec-nad-rakvi-filipa-topola

notes:
-
Mám tu čest promluvit u Filipovy rakve.
Filipa jsem poznal, když mu bylo třináct. Ačkoli byl z celé naší literární a výtvarné skupiny Desítka/Violit nejmladší, umírá jako první. Ačkoli nejmladší, byl jejím základním článkem – magnetem.
Vynikal výjimečným a mnohostranným talentem: komponoval, hrál na klavír a varhany, ve skupině Břicho na kytaru, psal poesii a prózu, výborně kreslil, překládal, měl herecké nadání.
Když začal s Psími vojáky zhudebňovat Jáchymovy texty, mělo toto propojení zásadní účinek. Bratři způsobili požár. Podařilo se jim hudbou a slovy uchopit něco, co mluvilo, dovolím si použít plurál, za nás. To jest za druhou generaci pražského undergroundu, jak by řekl Magor. Mluvím o době kolem roku 1980, tedy o časech podzemí.
Myslím, že náboj, který z Filipovy tvorby sálal, byl pro řadu přátel, kteří psali, malovali nebo komponovali, něčím, s čím se museli a chtěli vyrovnat. To, co Filip vytvářel, představovalo jisté měřítko kvality, jednu z pomyslných latěk k níž je třeba se vztahovat. Filip byl také například tím z mých přátel, kdo mě naučil propojovat poslech klasické hudby s tou tehdy současnou. Mozart – Morrison, Beethoven – Beefheart, Vivaldi – Velveti. Dalo by se pokračovat.
Filip byl živel, proto asi měl rád moře. Byli jsme společně u Baltu, Jadranu a Černého moře. To mi připomíná, jak dokázal svou sečtělost a vzdělanost propojovat s životem. Když u Baltu moře bouřilo, citoval Tristiana Corbiéra, když to žhnulo u tureckých hranic, navozoval atmosféru příběhů z Itálie, kam jsme tehdy bez povolení nemohli. V každé zemi, po níž jsem s Filipem cestoval, začal velmi rychle používat slova a fráze tamější řeči, oslovoval místní.
Dokázal skvěle improvizovat, hudebně, verbálně a jako herec bavící společnost.
Patřil k těm, kterým to jde tak zvaně samo. Kdo něco ví o tvorbě, ten asi tuší, čím bývají takové schopnosti a stavy tvůrčích žní vykupovány. Tak trochu horská dráha, na které se někdy i hrůzou zvrací. Ale o tom se nemluví.
Filip byl, tak jako většina z nás v osmdesátých letech, svého druhu expresionistou. Jak jinak tehdy, za husákovské normalizace, umělecky reagovat na dobu, v níž jsme vyrůstali. Šlo ale o to křičet reflektovaně a s formou, žádný afekt a řvaní. Tvorba jako artikulovaný křik, také jako modlitba, co přivolává změnu. Která nakonec i přišla. A samozřejmě mu byl vlastní i vtip, schopnost umět na ty nejvážnější průšvihy odpovídat s humorem, často velmi drsným. To ale dokáží dobře jen citliví lidé, kteří znají temné stránky života a bolest.
Moje žena ve Filipově díle a osobnosti vidí především tradici romantismu a prokletých básníků. Také poznamenala: „Byl z té vaší party jediný opravdu galantní, v aristokratickém a rytířském smyslu slova. Je to ovšem jako v onom úsloví: Kdo umí jíst příborem, může jíst rybu lžící.
Ostatně bylo skvělé s Filipem stolovat. V restauraci nebo vinárně dokázal navodit atmosféru, že zažíváme něco výjimečného. A když jsme se ocitali v podnicích nejnižších pater, dokázal se radovat z nekvality a podivných spolustolovníků se stejnou invencí jako u těch lepších jídel a nápojů.
Měl smůlu, že se narodil v zemi, kterou ovládali komunisté. Po listopadu 1989 se držel svého a nikdy si nedělal žádné zásluhy. Třeba za to, že podepsal Chartu 77, nebo že byl od dětství vystavován tlaku Státní tajné bezpečnosti, výslechům, domovním prohlídkám atd. S naprostou samozřejmostí podepisoval všechny petice za vězněné spoluobčany, spoluvydával mystifikačního Magicko-pražského běžce, byl u výrobních prací prvního čísla Revolver Revue.
Kdybych měl zformulovat, v čem ruku v ruce s dílem samotným vidím Filipův odkaz, řekl bych, že se mu podařilo poměrně širokému okruhu lidí velmi srozumitelně ukázat něco podobného jako jeho o generaci starším, bohužel také již zesnulým přátelům Martinu Jirousovi a Milanu Hlavsovi: totiž že nehledě na dobu lze žít svobodně, myslet svobodně, tvořit svobodně, mít rád a umět se radovat, nebýt přikrčený a svázaný úředně mocnými. Protože ti jsou a budou vždycky, nehledě na dobu.
To, co chtěl dělat, dělal s maximálním nasazením. Věci, které považoval za zbytečné a nedůstojné, dělat odmítal. Byl velmi hrdý. Také dokázal být sám. V jistém smyslu nepotřeboval publikum. Příznačná byla jeho cesta do Benátek v devadesátých letech. Máchovská cesta na jih.
Smrt přítele bolí, dá se s ním ale stále hovořit. Ti, kdo ho znali osobně, mohou tak činit ve vzpomínkách, všichni, kdo znali jeho hudbu a texty, je mohou dál poslouchat a číst. Víme, že sám Filip takto rozmlouval s Mozartem, Jimem Morrisonem a dalšími, jejichž dílo ho oslovovalo.
Milý Filipe, Tvoje dílo je pořád živé, mluví a lze mu naslouchat.
Děkuju Ti.

Mám tu čest (řeč nad rakví Filipa Topola)

person born note
Karlík Viktor 13. 3. 1962  

Mám tu čest (řeč nad rakví Filipa Topola)

person born note
Topol Filip 12. 6. 1965