Jan Lopatka

subtitle: www.revolverrevue.cz

type of document: www
parent document: bubinekrevolveru.cz
imprint date: 2013/07/08
language: český

web: http://www.revolverrevue.cz/terezie-pokorna-jan-lopatka

notes:
-
U příležitosti nadcházejícího dvacátého výročí smrti významného kritika a editora se 13. 6. konal ve Slovenském institutu v Praze Večer k poctě Jana Lopatky (7. 2. 1940 – 9. 7. 1993). Publikujeme jednu z přednesených vzpomínek.
-
Jana Lopatku jsem měla příležitost trochu poznat už v normalizačních letech, když navštěvoval dům ve Šrobárově ulici, kde jsme s mými prarodiči, dokud byli naživu, a rodiči a sestrou bydleli. Lopatkovy návštěvy byly především pracovní, podobně jako mnoho dalších v tom domě – a kromě jiného naprosto nepotvrzovaly obecně vžitou představu, že literární kritik, editor nebo redaktor je někdo, kdo v klidu, tichu a výšinách pracovny či knihovny píše, bádá nebo rediguje, případně někde chytře hovoří. Jan Lopatka stejně jako další osobnosti, které v oblasti literárního života spoluvytvářely tzv. druhou kulturu, musel vykazovat i velkou dávku praktičnosti a také ochoty ke zcela neintelektuálním úkonům – naprosto samozřejmě, tak jak bylo třeba, přenášel tašky se samizdaty, zajišťoval jejich opisy atd. Dnes, kdy si skoro každý tak hlídá, čemu věnuje svůj čas a energii, zvlášť má-li to být zadarmo, se mi zdá důležité připomenout i to, že účast na této nevděčné, organizačně-provozní rovině práce pro Jana Lopatku neskončila na rozdíl od jiných s listopadem 1989 a že nepatřil k těm, kteří tehdy ze dne na den zmizeli kdesi ve světě „velkých“ příležitostí a možností. To bylo v jeho případě asi dáno nejen věrností určitým prioritám, ale i pronikavostí jeho myšlení a úsudku – jako jeden z mála si v období všeobecné polistopadové euforie uvědomoval, že některé věci se v české společnosti a kultuře s rokem 1989 hned tak nezmění, resp. budou v mnoha ohledech ještě menším důvodem k optimismu než předtím, a je tedy patrně dobré se nadále podle toho chovat. Chytrost v jeho případě neznamenala mazanost a protřelost, schopnost rychle se zorientovat u něj nešla ruku v ruce se schopností zařídit se především ve svůj prospěch.
Lopatkovu praktičnost jsem pak měla příležitost zažít ještě za jiných okolností, když jsem na jaře roku 1993 měla tu čest, že mě mezi jinými přizval ke spolupráci na kulturní rubrice Respektu, jíž se stal redaktorem – když si vybavuji tehdejší setkání jeho redakčního kruhu u Lopatkových doma, převažují vzpomínky na to, jak pro ty chvíle vyloučil z diskuse subtilnější otázky související s tvorbou a její reflexí a jak naopak energicky a věcně nastoloval základní „přízemnější“ body, v nichž je nutno mít nejdřív ze všeho jasno a pořádek: jak bude vypadat zrcadlo příslušných stránek, kdo si co vezme na starost, koho oslovit coby případného přispěvatele atd. Měla jsem pocit, že je to zřejmý začátek dlouhodobé práce, která se může dařit, která bude všechny zúčastněné včetně Jana Lopatky bavit a která bude mít nemalý smysl – kulturní rubrika Respektu bohužel za moc nestála ani ve světlejších dobách tohoto periodika, s kulturou v jiných týdenících a denících to už tehdy začínalo jít prudce z kopce, a tohle byla velká příležitost. Za velmi krátký čas jsme ale šli na Lopatkův pohřeb.
Cestou z něj jsme se s Viktorem Karlíkem nějakou zvláštní shodou okolností ocitli v autě s Janem Lukešem. Míjeli jsme chodník, na kterém ve svém příznačném podřepu s hlavou v dlaních seděl básník Petr Kabeš, Lopatkův kamarád, a Lukeš opovržlivě poznamenal cosi ve smyslu: „Tenhle taky už nikdy nic pořádnýho neudělá.“ Byl to jen začátek další řady výpadů a osočení, kterých si Lopatka nemálo užil za života a které mu teď měly být, a to vzápětí také veřejně, adresovány i posmrtně, podobně jako za nějaký čas i jinému z jeho blízkých, Andreji Stankovičovi – sledovat bezprostředně, nikoli jako nějakou literární historii, jakou nenávist může skutečně kritické dílo a vše, co z něj vyplývá, ještě po odchodu jeho autora z tohoto světa vyvolávat, byla další důležitá zkušenost.
Na Lopatku odkazovaly i některé ataky adresované Revolver Revue, třebaže v ní Jan Lopatka až na jednu výjimku za svého života nikdy nepublikoval. V devadesátých letech jsem se z něj snažila příspěvek pro tento časopis několikrát vymámit, ale nepovedlo se mi to. (V té době se nám ho ale s Barbarou Topolovou podařilo získat pro besedu o kritice, jejíž záznam vyšel v Divadelních novinách.) V den Lopatkova pohřbu telefonoval Viktor Karlík se Zbyňkem Hejdou, který říkal, že by se mělo něco většího o Lopatkovi připravit – a vlastně tím inicioval velký blok v Revolver Revue v č. 26/1994: ten kromě do té doby nepublikovaného rozhovoru, který s Janem Lopatkou vedl v roce 1986 František Stárek, obsahoval především koláž textů a vzpomínek, jakýsi kolektivní portrét. K volbě tohoto žánru nás s Viktorem inspiroval blok věnovaný Raymondu Carverovi, jehož překlad jsme publikovali v RR č. 20/1992, a princip kolektivního portrétu se nám i pak osvědčil jako nosný – po Lopatkovi byl v RR věnován ještě dalším osobnostem (Liboru Fárovi, Ladislavu Dvořákovi, Miloslavu Žilinovi nebo Luboru Hájkovi). Blok o Janu Lopatkovi jsme připravili s Michaelem Špiritem a s přispěním Jana Šulce a právě touto spoluprací začala jedna etapa historie RR – velmi krátce poté jsme s Viktorem Michaela Špirita mimo jiné oslovili pro projekt Kritické Přílohy RR.
Jan Lopatka pro mne představuje jako jeden z nemnohých své generace v Čechách vzor hodný respektu a zároveň velmi živý. Jeho texty mě baví s odstupem času číst asi ještě víc než poprvé. Zábavnost spočívá v takřka fyzické radosti z jiskřivého a svobodného myšlení, kterou Lopatkovy texty i jednotlivé formulace vzbuzují, byť jejich autor psal – a ostatně také mluvil – nikoli snadno a i když často pojednával o jevech dosti truchlivých. Jeho zásadní neochota přistupovat v otázkách umění, kulturního provozu i vlastního veřejného života na dobové hry, manévry a účelové kompromisy se mi zdá čím dál inspirativnější stejně jako jeho důslednost, schopnost solidarity, ona věrnost, kterou jsem už zmínila. Zdá se mi, že osobnosti jeho formátu dnes v české kultuře a společnosti chybějí o to víc, oč se místní poměry v lecčems čím dál tím víc podobají těm normalizačním. Když pozoruju, co je dnes leckdo zase ochoten opouštět a obětovat a co podstupovat pro to, aby mohl být na tzv. výsluní či v tzv. centru dění, aby si udržel nějakou lukrativní či tzv. prestižní pozici anebo prostě jen zdroj obživy, vybavuje se mi třeba pasáž z připomenutého rozhovoru s Františkem Stárkem, v níž Lopatka hovoří o zkušenosti s počínáním tzv. kulturních pracovníků po roce 1968, která ho v dalších dekádách paradoxně posilovala ve vlastní, víceméně osamělé cestě: „Pro mne byla v sedmdesátých letech stimulem skepse z chování kulturních pracovníků. Díval jsem se z určitým odporem na lidi, kteří přemýšleli o tom, aby je vzali někam zpátky. Já jsem nevěděl kam, do jaký řitě, to pro mne bylo nepochopitelné.“ Řekla bych, že dnes lidé nemusejí být z všemožných řití, jež nás opět obklopují, ani vyhazováni, aby bylo zřejmé, že o pobyt v jejich teple není co stát.

Jan Lopatka

Jan Lopatka