Jan Paul, Eva Vápenková: Ticho

type: kolektivní
place of exhibition: Jan Čejka Gallery
date of exhibition: 2021/12/03 - 2022/02/02

note:
To ticho! Až to člověka zarazí, když se naskytne. Stal se z ticha vzácný jev?

Jako kdybychom k životu potřebovali pořád nějaký ten hluk. V restauracích ale i domácnostech hrají coby doprovod televize, cestování pomáhají překlenout sluchátka a stále oblíbenějšími se stávají podcasty. Člověk nemusí zrovna bydlet u nákladního dopravního tahu, hluk si najde sám.

Existuje hudba coby výkonnostní stimul. U takové hudby se člověk nesoustředí na její melodii. Vlastně je mu tak trochu jedno, co je to za hudbu. Přesto se jí odevzdá a nechá se vést. Avšak stimulem už dávno není jen tato konkrétní hudba, takovým stimulem se může stát cokoli, klidně i mluvené slovo. Hlavně aby práce rychle utíkala.

Paradoxně by ale rychleji utíkala v tichu. Ostatně od toho je ticho v knihovnách a od toho jsou v klášterech dokonce dlouhotrvající silencia. Nejenže je na takových místech práce odvedena lépe, ale člověk si tam uvědomí i leccos o sobě a to nedej Bože, aby se v každodenním životě orientovaném jen na práci a výkon stalo. Výsledkem je, že si hektický člověk představuje ticho raději jako „nic“, přičemž nic je prázdné, je bez smyslu, a tak se ho člověk bojí. Rychle si tedy zas nějaký ten hluk vyhledá.

Je tedy téměř nemožné, si vliv ticha, jeho bohatost, rezonanci, z vlastní vůle uvědomit. A to i přesto, že lze k tichu přijít obvykle velmi jednoduše. Ticho ale naštěstí umí zapůsobit šokem, vyplňuje totiž ta místa, kam se člověk přeci jenom čas od času vypraví, aby se každodenní rutině vzdálil, třeba přírodu.

A o tichu může vyprávět i umění. Dávno jsou pryč ty doby, kdy se lidské smysly striktně dělily. Tak jako má hudba barvu, může i výtvarné dílo mít zvuk, a tedy i ztvárnit ticho. A ztvárněné ticho? To už je víc než nic. Jsou to ticha – v mnoha rozličných podobách, tvarech, barvách, která různě působí. A právě své ticho mají i Jan Paul a Eva Vápenková.

Jan Paul, Eva Vápenková: Ticho

Jan Paul, Eva Vápenková: Ticho